Trosky mých snů (1896)

Kniha básnických prvotin, R. 1894-1896, Julius Alois Koráb

Diplomatická verze Ediční verze
J. AL. KORÁB
TROSKY MÝCH SNŮ
KNIHA BÁSNICKÝCH PRVOTIN (R. 1894 – 1896)
V PRAZE NÁKLADEM SPISOVATELOVÝM 1896
[I] Knihtiskárna B. Grunda a V. Svatoně, Kr. Vinohrady.
[II] TROSKY MÝCH SNŮ.
[III]
Modlitba.
Můj Pane, mír mé duši dej a záři hvězd mi v srdce vlej! Nad všední vír by mohla nést se mysl výš a k Tobě blíž – toho mi přej! 1 Kam důvěrným vždy okem zřím – za myšlének svých paprskem, nad vírů jek jat blahým snem ať vzlétá duch pln krásna tuch – toho mi přej! A lásky žár mi v ňadru nech a na retech zas písní dar! Chci mříti v snech a žíti tak, svůj toužný zrak výš k Tobě nést nad světa vír..vír... Mně písně přej ó, Pane, hvězd jim záři dej a duši mír!..mír!... 2
Květy v duši.
Tajemné květy dýchají a planou v hlubinách duše, na dně kouzlem skryty v šer klidných stínů, tiší zadumanou, kam nevniká ni zrakzrak, ni slunka svity. Kam nezní vzdechy, stesky lidských bolů, ni bouřný ruch, vír všední vřavy světské, kde mír, kde mír! – Ó květy čarných stvolů, jak závidím váš vděk té duši dětské! Jeť plna něhy, vroucí, vábně snivé, je ona sad, kde jasmínu dech voní, je v stínu lesním pramen vody živé, co kapradím kdes v mechu sladce zvoní... Kam nevniká ni zrak, ni slunka svity v šer klidných stínů, tiší zadumanou v hlubinách duše, na dně kouzlem skryty dýchají květy tajemné a planou. 3
Chudobky písní.
Na té mezi chudé, jíž jest moje žití, bohudík – též kvítí časem vyrůstá! Kam jen hlédnu, všude chudobky se tísní, když je líbám, písní přejdou na ústa. Po bouřích a vřavě, po strastech a boji, když zas v duši moji vstoupí míru sen – vášnivě a žhavě ret můj k nim se kloní a již zpěvem zvoní touhou rozechvěn. 4 Zvou mě k sobě, k sobě na výsluní snivém! Pohnut krás jich divem, slzy ve zraku, v sladkých vášní mdlobě – ač jsou chudé pouze – líbám je tak dlouze v citů zázraku!..zázraku!... Ač jsou jenom chudé, chudé, jak mé žití – bohudík, to kvítí pro mě dostačí, kam jen hlédnu, všude chudičké se tísní, z něho však já písní tím jsem bohatší!..bohatší!... 5
Modříny.
Koruny svoje mi modříny kloní z večera tichounce nad hlavou, v duši mé vzpomínky vanou a zvoní, skráň má snů chvěje se záplavou. Koruny modřínů v netknutí jako má duše v snech tajemných bloudí, chvílemi jenom v tiš jejich se vloudí větérku šepotné vzdechnutí. Modříny tichounké – obraz mé duše – večer mi nad hlavou uklání koruny svoje a v blažené tuše naděj mi zalétá do skrání. „Nezašlo jaro ti posavad“ –posavad –“ duší mou vane to s větérku zvěstí, doufám, ba cítím, že blízko mi štěstí, nedýchám, věřím, klamu se rád! – – 6
Večer.
Tiše, záchvěvem touhy bolné mi v prsa dých’ melancholický ten večer, jdoucí kol oken mých – – Bylo to, jak když se vrátí milý druh z dávných let náhle k vám – nevíte odkud, a v náručí jste mu hned! Zcela já oddal se smutku, šerem jenž vlahým vál, ve zbožné zvedaje úctě posvátný citů graal – ssedlou krev Srdce, z muk marných, sklamání hořkých muk, slouchaje ohlasy nitra, duševních tepen tluk... Bytost má splynula všechna v hřbitovní mír ten a klid, truchlivýtruchlivý, a přec tak sladký, jako sám lásky cit, myšlénky, tušil jsem, každá – modlitbou, touhou, snem k tajemným zřídlům všech příčin se vznášely éthernem... Tiše vzruch akkordů jejich tak bolestně, chvějně zněl strunami vířících hlubin... až kdesi v daleku mřel – tam, kde smírnou vzpomínky dissonance harmonií vyzní, odpuštěním, zapomenutím byvalých trýzní – – Bylo to, jak když se vrátí milý druh z dávných let náhle k vám – nevíte odkud, a v náručí jste mu hned!..hned!... 7
Noc.
Spí krajiny. Pod noci hvězdotkaným vše odpočívá závojem, svit luny svým leskem zářícím a zadumaným v les plný stínů padá, tajné runy po mezích kreslí, které vůni dýší z měkkého klínu do nadzemských výší. Spí krajiny. V mlh modro do daleka se táhnou pole, černají se lesy, báj vonným břehům vážně šumí řeka kdes v dáli v stínů zanikajíc směsi, kam dohlédneš, vše ve hvězd tone třpytu, jichž na tisíce září po blankytu. Spí krajiny. Do dálných zírám plání v sny zadumán a v duše hloubi mně je, že vesmír věčný k srdci mému sklání svou peruť jemnou, jež se láskou chvěje, z níž nezměrná v svět poesie dýše... V snech tona duchem v hvězdné stoupám říše... 8
Duše.
Můj sen je stkán z mlh jemné páry nad duše tůní bezdnou, stmělou, dne hasnoucího zbledlé žáry kam slední paprsk chvějný stelou. Tam luny fantom plane zlatý a snivých hvězd se třpytí slze – lesk hladě sítin kruhem spjatý jen dřímá v lehounkých par mlze. Tiš ona tmí se plna taje v hloub svůdnou, neznámou a zrádnou, v níž oblak bílý přelud hraje, v níž noci věčné stíny vládnou. Má duše záhadná a němá je v sobě tajemstvím si pouhým, závratnou tůní, dna jež nemá, jíž povrch snem je objat dlouhým. A v jitra plesech, vzruch a žáry kdy horám zoře v skráně stelou, mlh – snů mých – zlatí jemné páry, však nevniknou v říš hlubin stmělou... 9
Ideal.
Jako sen můj život plyne v neznámou a širou dáldál, z mlhy zář mi hvězdy kyne – Ideal. Zuří všední vřava litá vůkol mne. Proč bych se bál? Z mlhy zář mi hvězdy svítá – Ideal. Písní čar mi z prsou vane. Z vřavy dál, ó z vřavy dál! Jdu, kde zář mi hvězdy plane – Ideal... 10
Portrait Minky.
Tvé, Minko, na bělostné šíji plá skvoucích perel chvějný třpyt, jak rosa v květů poesii, motýlci snů kam letí pít... Jak zardíváš se kouzlem rána, kdy vznícen východ zří nám vstříc, mně z lilií a růží stkána tvá zdá se něžná smavá líc – V ní tolik vábných slastí dřímá, co hubiček bych vzal si rád – až srdce při tom závrať jímájímá, když blízko tuší dech tvůj vlát! A dlouho zrak můj v tvém se noří – ach, nikdy neumřel bych snáž jak chvíli tou, kdy svůdná zoří v kraj duše mé se usmíváš! – – 11
V touze.
Pro jeden tvůj pohledpohled, by mě oblažil, věř mi, drahé dítě, šel bych na sto mil! Pro jeden tvůj úsměvúsměv, by mě chvíli hřál, věř mi, drahé dítě, šel bych ještě dál! Kdybych však měl zlíbat růžový tvůj ret, věř mi, drahé dítě, obešel bych svět! 12
Objetí noci.
Noci tichá! V svém objetí dechem svým mě uspi, abych zapoměl již trudu – nechť tiše spímspím, jak Smrt až hrobu mě zasvětízasvětí, klidně spát budu! Noci svatá! svým něžným rtemrtem, dechem svým skloň nad mou skráň se v dlouhém políbení! Nechť zbožně spímspím, jak v rakvi až na věky zmlklý, něm dlít budu v snění! Noci mírná! svůj chvějný dechdech, sladký dech v mé duše krutý vkouzli spor a boje! – Nechť tonu v snech jak tehdy, až za Stygu vstoupím břeh, do bran Pokoje! 13
Popěvek.
Proč motýlka rozkoš je krátká tak? Sotva že povzlétne kvítím, vděk křídel jen zlíbá mu slunka zrak a – konec, již loučí se s žitím! Ach, lidské i lásky krásný sen mlhou se rozplyne ranní: to srdce „jsem šťastno“ si přizná jen a – konec, již bolest je zraní!... 14
Nad životem.
Unaven bojím se již myslit jen, že bude líplíp, až několik let mine! – Ten život jako dlouhý těžký sen tak jednotvárně do neznáma plyne... A duch můj nad ním touží rozechvěnrozechvěn, by úsvit jakýs pad’ v to šero stinné, by změna již z těch vzešla stálých změn, kde sklamání jen věčně lká a hyne... Bojím se myslit, líp že bude časem, když zrak můj kalný obrací se k Příští a zadívá se na ten dav zde kolem. V pláč propuká mé srdce, jato žasem, nad hroznou marných nadějí těch tříští, nad lidstva kletbou v prázdnu pouště holém. 15
Spoutaní.
Nikdy, nikdy! zní to krutě v tužeb lidských marné trudy, jako na rakev když dutě dopadají těžké hrudy... Světem vzdech a beznaděje Nikdy, nikdy! trpce kvílí, ňadry hrůzná bouře chvěje, duší bol – až někdy zšílí! Pustou nocí v temnot bludu lidé bez cíle dál kráčí, – NidkyNikdy, nikdy! lká pln trudu Osud jich a oni pláčí... Svobody zříš úsvit pláti? Neuvykej tomu štěstí – vězně nový bol tě schvátí: Nikdy! pouta pozachřestí... 16
Krise pochyb.
Pochybami otrávených doufání ó krise – tóny znící v duše mé žalm drsně tak a cize, opět bezútěšný smutek vašich rve mě chvílí náhle tak! – zvěst hrany truchlá v ples tak pozakvílí. Budoucích jar smavou něhu tužeb harmonií vlát já cítil, krajem nitra všechno jásat: žiji..!žiji...! lilie snů kvetly v slunci, v zvonů „Anděl Páně“ starých tradic svaté kouzlo nítilo mi skráně... A tak náhle – vichrů běsi cyničtí se řítí ghetem vroucích ilusí mých! Zevšad řev a vytí, tóny znící v duše mé žalm drsně tak a cize – – Pryč jsou plesné jar mých touhy! Ty tam blahé vise! Bezútěšný, prázdný smutek rozložil své chmury krajinou zmrtvělé Lásky!..Lásky!... mlha splývá s hůry dusnou tíží skutečnosti..skutečnosti... Marně pnu zrak výše, marně sluch ždá zvonů znění píti z Hlucha číše! Resignaci kleslý v náruč, zemdlen k bezvědomí – čekám... nač? že milosrdná Sudba třtinu zlomí nade mnou? – sen „šťastným býti!“ již mě neroznítí: vytrhal jsem lilie snů ze záhonů žití – – – 17
Útěcha.
Ó, zbloudíš-li bolem schvácena, má duše, v to bílé a nesmírné prázdno resignace! V to prázdno studené a němé hluše, kam zoufalství rádo spěchává – v klín Matce, v klín truchlivé a smírné Smrti, v klín nehybné a pokojné tmy... jak šťastna budeš mi – ó duše, jak šťastna budeš mi!... V snách těším se: – – ten hřbitov, bez konce a svitu – zamlklý, posvátný! Tam Requiescant in pace se modlí hluboké, věčné Ticho, plné soucitu, na hrobech mrtvých, šťastných duší!... Spáti sladce tam, v klínu zbožné, smírné Smrti – ó, spáti tam, v klínu němé tmy!... Jak šťastna budeš mi – ó duše, jak šťastna budeš mi!... 18
Mé přání.
Přál bych si velkou symfonii hvězd v jediné písni vyslovit – a zemřít, svou duši celou do svých veršů vnést, zachvěti světem lhostejným – a zemřít. V jediný výkřik mocný, úchvatný vše vložit, co mou plní hruď – a zemřít, v zpěv jeden vkouzlit akkord závratný všech citů svých, jej zapěti – a zemřít. Ten hvězdný vesmír, nekonečna říš jen na okamžik pochopit – a zemřít, to Příští zvědět, o němž, Pane, sníš, Tvé lásky žár skrýt v ňadru svém – a zemřít!..zemřít!... 19
Poledne v lese.
V poledním žáru širý kraj se noří – – Tu dřímá les, v něm bahno líné zeje, kde hladí tmavou žlutý blatouch hoří, nad sítinou se lesklé šídlo chvěje. Kol stojí sosny v ustrnutí němém, do korun jim se modré nebe dívá, v ně praží slunce, zlata vroubíc lemem změť šerých stínů, v pěšiny jež splývá. Ni ptáčka hlashlas, ni vánku zašeptnutí klid mrtvý kol teď ze sna nevyruší, jen praskot větve tajemné kdes hnutí že způsobí – však les to jedva tuší – – Tu v blahém stínu, v hrobové té tiši jak sladko ve snů pohroužit se tůně! – i srdce v ňadru spí, ba zdá se, slyší duch myšlének svých krok, jsa pln jich vůně – – 20 Zde dřímat, sníti – ach, jak příjemno je! Kraj celý znořen v slunce žárné mdlobě – zde libé šero – – V kraji parné znoje – zde chládek, stín a ticho jako v hrobě – – Ó lesní kouzlo, číš tvá vínem hraje – kéž mohu retem žíznivým tě vsáti do svého nitra, tiši plná taje –: běh světa pak rád uzřím kol se hnáti!... 21
Deštivá noc.
Jak jednotvárně, beze změn v mé stmělé jizby tichý sen zní deště zpěv, zní deště sten! Já k ňadrům bouřným hlavu níž co kloním, duše v bájnou říš kams letí – stále dál a výš – – Mou skrání táhnou mraky dum, snů divných rej a ruch a šum, rtem výkřik tuhne v citů tlum. Tak šumný dálných proudů spád, jímž bor nám v hloubi zdá se lkát, jme snivou duši chodce rád – – Dál, jednotvárně, beze změn v mé jizby stmělé tichý sen zní deště zpěv, zní deště sten – – 22
Nejvyšší touha.
V nadšení zbožném paprskem tvým veden kdo rozsévá tě – věčně žehnán buď, nezištná touho, vracet lidstvu eden! Neb tomu Bůh sám vdechl žár ten v hruď. Jež provázela’s Krista ku Golgotě, nejvyšší z cílů – ten, kdo chápe blah’ tvé mety zářné božskou krásu, na tě zří jako na květ nejlidštějších snah: – ó žehnán buď! Neb v něm se lidstvu vtělil za ohnivý sloup věčné Lásky dech, by zástupy ved’ z pouště v ráj a čelil zlu Bídy sám v lži hadích nástrah všech. On, dědic Toho, obětí jenž Sebe dal za hřích světa – blahoslaven buď a věčně žehnán, v úděl dej mu nebe tvůj stihnout cíl, jej zloba nezarmuť!... 23
Zda k Tobě doletí...?
Tajemný hlas, bytostí nadzemských tušení hlubinami nitra mého vlá v opojném vzrušení... Svatyní srdce k Tobě, nad Jehož lásku mi není, obětí modlitba zbožné touhy se vznáší – ó zda k Tobě doletí? – – Nevím, náhle v srdci mém dětinsky plachém mlhy vše stíní a chvějným, mrazivým strachem plní se hruď má a duší chmur mraky se stelou –: ó zda k Tobě doletí křídla mé touhy, v niž naději složil jsem vřelou! Nevím, náhle tmí se v mém snění dětinsky plachém – – Z duše své já k slávě Ti kdys kathedrálu skvělou vystavět snil tužeb mohutným vzmachem! Nehoden teď, třikrát nehoden, bys vešel pod střechu mou, sláb se modlím v ruinách illusí, nade snu tříští... Vzývám Tě, zápase hříšný s přítomnosti tmou, v tušení slunného Příští – stíny kol, chmury a mlhy se stelou – – Ó, zda k Tobě doletí křídla mé touhy! V ni naděj svou skládám celou... 24
Dvě písně vody. Forma dle Poëových „Zvonů“.
I. Z šeré lesa dáli zní hučení – vody hučení! – Jak ta píseň lehce strasti v rozkoš promění! Z dáli pěje, pěje, pěje, ozývá se z lesních skrytů, těchu, mír mně v duši lejeleje, srdce hloubí sladce chvěje plna citů, plna citů... písní tou, tou, tou sny mě k sobě z světa zvou, v bujný vidin karneval rozplývá se žal, můj žal, žal, žal, žal, srdce moje zrývající, týrající žal! – – – 25 II. Z lůna stmělých skalin zní hučení – vody hučení! – Jakým duši citem bolným píseň ona rozpění! V hloubi duní, duní, duní, ozývá se z bezdných tůní, srdce do zoufalství ze sna jímá, jako bouře běsná – velebná a děsná hřímá z nitra šedých, smutných skal: poslouchám a málem bych se rozplakal... Žití marných let, žalů, běd vzpomínám si, zarosený maje hled! Prsa má se vlní, vlní, srdce moje plní onen žal, žal, žal – můj žal, na dně duše dřímajícídřímající, prsa bolem zrývající žal... 26
Osamělost.
Bílou mořskou kajku seděti zřel jsem na skalách samotnou, na skalách fjordu, mořskou kajku bílou. Tesklivě mávala křídly na modré se dívajíc vody, dálné vody modré, prázdné, opuštěné vody, kde ni jediná v slunci lodní plachta bílá se nestkvěla, samotná, jediná, bílá plachta v slunci... Vlny v příboji skal pěnivé smutnou, jednotvárnou zpívaly píseň v to ticho, v ten mír nekonečného moře – tak jednotvárnou, smutnou v skal příboji píseň zpívaly vlny!..vlny!... A kajka naslouchat ji zdála se a vnímat a kajka rozumět jí zdála se a chápat tu smutnou píseň: Odešli ti, kteří milovali nás! – – tu jednotvárnou píseň: Již nevrátí se oni – ? – – A tesklivě, beznadějně mávala křídly – tak tesklivě, že osamělost její hluboce, bolně já pocítil v duši!..duši!... A já vášnivě ruce k ní vztahoval, já obejmouti přál si ji vroucně, v marné touze! obejmouti ji ubohou, vzdálenou, na skalách fjordu sedící mořskou kajku bílou! – – 27
Zhasíná lampa.
Puls urychlený na smrt nemocného v těch kmitů záchvěvech, křeč, zimničný ten chvat! Nesměrným steskem v duše hloub mi pad, jak lítost žití – marně uniklého. Snad dotkla se to Smrt rtem čela mého –: mnou prochvěl děsivý, hrobový chlad, ztrnulou hrudí tuším cosi lkát tak příšerného, mrazně tajemného! – – Kol temná noc. A čas se líně vleče. Dusivým tichem zaléhá teď ke mně cos jako chropot v zhasínání křeče, chřest závaží, jež dopadá už země... Zimničný chvat v posledních pulsů bití – pak – náhle tma! To je tak zvané „žití“! – – 28
Píseň vichru.
I. Úpěnlivá písni divádivá, silněj’, slaběj’, dál – zas blíž noci tmou co ke mně zníš, mořem vášní, hořem tísní moje duše zimomřivá v tobě zpívá! Zda to víš? Rozumíš! To v tobě zpívá vlastních zármutků mých tíž!... II. Hodin vlekem sžírán vztekem, do zoufalství hnán a štván – nejsem již svých smyslů pán! Bol můj, bezohledný tyrantyran, nedá se již v klidu měkkém 29 snění mlékem zkojit: rván z temných bran svých sporů jekem zuří v prsou plných ran! III. V prudkém reji, víru spějí myšlénky vstříc hrobu tmám. Cítím, není to víc klam – ztratil jsem už v sebe víru, tonu, hynu v beznaději... Marně směji těm se sám myšlénkám! Marně si přeji zbýt se jich, řka: Klam a mam!... IV. „DáleDále, trude!“ – stále hude ďábel-Výsměch... Za mnou výsk’, hlavně lesk jak ve tmě blýsk’ – nevinný lesk hračky malé... 30 Ďábel! Zřím teď jeho všude z výhně rudé šklebný pysk... Jenom stisk! – a konec bude, přeťat běsný žití trysk! – – – V. Jak mě mrazí! Ha, – mi schází odvaha v tu zbabělost? Cítím, nejsem silen dost – – Vichre hřmící v oken rámyrámy, znič mě! Zemru bez nesnází – proseb frasí, nářků prost!... Znič mě, zlost, jež nemá hrázíhrází, znič! – – Ven okna! Buď můj host! VI. Slyšíš? Litá písni – zmítá hrudí mou tvůj divý běs! Jaký rej a jaký ples! 31 Mořem vášní, hořem tísní v útrob skaliska hřmí skrytá – jedem spitá citů směs... Do nebes pěn spousta lítá – příšer změť! – – Já v mdlobách kles’ – – – – – 32
Kyvadlo.
Zastav se! mučíš mě, kyvadlo žluté, zdlouhavé, houpavé... únavy tíží jižjiž svůj staviž krok. Směšnosti kruté! líný tvůj chmurný stín zas dál se plíží – – Upjatě pohlížím do tebe vzhůru, hněv se mne zmocňuje, zloba mě chvátí, zřím v tobě obraz svůj – karrikaturu – bezděčně, směšně jak sem tam se klátí... Netvore! zastav se, mučíš mě krutě, zdlouhavé, houpavé, v ospalém chodu – na tisíc kusů bych rozbil tě chutě, Výsměchu proklatý lidského rodu, symbole bezděčna kejklířství toho, jehož zřím všude – i v sobě – tak mnoho!... 33
Nálada.
Zemřel jsem. Co vidíte, nejsem Já, to snad pouze můj stín, rubáš jen bývalé mé bytosti, hrobka mého Já: to nehybné, zoufale do sebe vhroužené tělo, skleslé v nečinnosti mdloby – bez nervů, bez sil, bez duše – Po hrozných zápasech víry a pochyb, záští a lásky, oddání se a sobectví! Po krvavé hekatombě snů, tužeb, nadějí! Po tisíci obětech vášní, jež vzdalo na oltářích své Touhy cudné srdce mé – utopiím přátelství! – – Dny mnohdy tak líně se vlékly – A přec! řítí se, neúprosně řítí – dále, dále od krásných dní aranjuezských mého Doufání – dále, nové a nové dny, v závratné bezdno Minula – dále, dále přes to, co vřelo kdysi, co bývalo kdysi Mnou – přes mrtvá jeviště zápasů, jež dávno ty tam! Přes mohyly, pod nimiž dávno, dávno setlívá popel mého Já! – – – – – – Či to zde jsem? Co vidíte, ne! – to snad pouze můj stín, rubáš jen bývalé mé bytosti, hrobka mého Já: to tělo skleslé, zoufale do sebe vhroužené tělo, ve mdlobách při plném záření Vědomí! – 34 Stav nicoty, palčivé trýzně, vzteku, sklamání, zoufalý stav žitím pokořeného – má býti snad trestem za bývalou moji pýchu? Za orgie hrdých nadějí? Za hvězdné touhy mé? Za lásku? – Právě teď, tuším, jsem dospěl již dna svého Zničení! „Směšné, směšné!“ opakuji si stále. Trpký, jedovatý pocit ironie píchá mě v hlavě. A je tak prázdno v mém mozku, tak bílé, smutné prázdno! Bez představ, bez myšlének... studené, zasmušilé prázdno mlhavého nebe zimních zavátých obzorů – Jen jediná, neurčitá, černá skvrna v ochable bílém bezbarvu... Četl jsem před nějakým časem, před hodinou, dvěma? – – Nerozeznatelná změť liter – dosud míhá se mi před očima – Chtěl jsem obrátiti list knihy – před hodinou, dvěma... Leč skleslé ruce mé neměly síly... zapadl jsem do sebe... Po hrozných bývalých zápasech – – to, co zde vidíte, nejsem – Já dávno zemřel!... 35
Kam?
Kol oken mých tou pozdní nocí tmavou z ulice pusté větru pláč se chvěl, já nad knihou jsem ještě v dumách bděl, rej vidin divoce mou vířil hlavou. Duch jako vínem zvolna opíjel se melodií skolébán, tak lkavou, s ní v prsa má, kde vášní spor plá vřavou, tón beznaděje teskné náhle sjel... Jak blesk, ó muka! Zachvátil mě divě, spár v hruď mi zaťal, duši spoutav lstivě, snů květy spálil, otrávil můj dech!... A sklamání já cítil trpké z žití, zoufalý výkřik selhal na mých rtech: „Kam?“ – V prázdno hluché osud náš se řítí!... 36
Notturno o mrtvém kraji.
Síť mlh noc táhne zemí. V dál tmí se lada spící, tak zamlklý a němý les dřímá při měsíci. Kraj mrtev. Hřmí jen hrana mu vichr, ve pláč sovy, jenž mračna rozervaná štve truchlé nad hřbitovy. Vln příboj do skal buší v pěn tříšti bledě žluté – to zpívá pustou hluší žalm bouřné pleso vzduté. Nad poli, nad hřbitovy tmou lká noc zamračená, lká vichrem ve pláč sovy, v kvil zpěněných vod sténá... 37 Tam oblak nad obrysy, nad mrtvou, stmělou zemí zjev měsíce v mhách visí – tak zamlklý a němý! V kraj lhostejně se dívá, kde lesů tlum se tísní, vstříc hrozná noc mu zívá, jež dýchá hrobu plísní... 38
Bakchantka dne.
Vetkán thyrsem do tvých vlasů zpěv můj perlí stříbro v den, luka slunečná stem hlasů rozechvívá neumdlen. A ty jásáš v Šílenství tance opojného světla, vinná réva tobě tkví v rukou, nachem líc tvá zkvetla. A ty neseš v dál mé touhy vírem blahých Rozdnění, kněžko Pana, na kyn pouhý jeho zmíráš v nadšení. Zpěv můj kolem rozlit zní v tanci opojného jasu, perlí vínem starých dní vetkán thyrsem do tvých vlasů. 39 Neschvácen a neumdlený rozechvívá slunnou pláň, ořům dne tká růže v třmeny, tobě slastné tuchy v skráň. Kněžko Pana, dál jej nes, mořem světla nechať hoří – zdráv buď horoucí tvůj běs, víno Lásky divy tvoří!... 40
Poslední píseň.
Tak, zvolna všechno, co kdys mi bývalo vzácné a milé, všechno mi sevšední... Co jindy písně v ňadra má schvívalo v zořích i soumraku, v hodinách polední – nyní mě trýzní jen! Chci, aby zpívalo, srdce však tón zná jen jediný výslední: sklamání výkřik! – To píseň má poslední... 41
Přání umělcovo.
Poslání: Příteli, věz, veliká myšlénka že zemřela často v ráz, chvílí jedinou: zatvrzelý je osud! –
Kdys v tichém snění, v němém bolu dva geniové stáli spolu, druh klonil čelo k druha skráni a dlouho stáli, zadumáni... Z nich jeden – výtvor – jasný, luzný, ten druhý – tvůrce – sochař nuzný, však oba velcí, povznešení nad světa kal a vřavu denní. Jak pláč by slzel v jejich zjevuzjevu, tu stáli: bolném ve záchvěvu rty strnulé, tvář kryly steny... Klid, mrtvý klid v nich, bez proměny... 42 Až posléz ten, co druha stvořil svým dlátem, k tomu zahovořil: Ty žíti budeš jasný, světlý, až kosti mé už dávno setlí! Žes vyšel z dílny mojí chudé, dav nevzpomene: konec bude mně dávno kdes – ni slechu, vidu – – Ty „geniem“ však budeš lidu! – Po žití strastech, utrpení,utrpení já zajdu v hrob a v zapomnění, jen ty dál budeš hlásat světu o umělcově blahém vznětu. Jen ty – žel, němý! v lidstva hluši snad aspoň jednu pohneš duši, snad jedna slza tryskne z řasy či z ňader vzdech: Kde tvůrce asi! – – Ten zrak se hloub v tvé rysy ztopí – co všední davy nepochopí, on vycítí, on uzří náhle... Snad bude dojat neobsáhle! 43 Ó matný sen! Jak doufat mohu? Snad zalíbí se jinak Bohu – mé Dílo zajde snad – – Tu v žase kles’ do mdlob: socha skácela se... 44
Motiv z manévrů.
Po kraji doubravy staré jezdců hřměl divý tlum, ryk kopyt v tísnivém carré prach zvedal k nebesům. Ovzduší mrtvé dech žhoucí sálalo polední – prchl kde kdo oddychnout si v kout lesa poslední... Jenom ti vojíni běsní úpalem hřměli v dál – – Což jim to zátiší lesní! „Dál jen! – Ať žije král!“ – Stráně bok objeli mžikem za svah, v cval – byli pryč, jakby v zem zhltil je s rykem nelidský, krvavý chtíč!... 45
Pavučiny.
Lesknou se v slunci,slunci duhové sítě, vesele blýskají zelení smavou, jemná jich vlákna snem ovíjí tě, nežli se nadášnadáš, zvoní ti hlavou... Do ticha myšlének, tvůrčí kde skrytě bolest rve hlubiny s lačností dravou, stříbrné, tenounké rozestrou nitě: – Tušení hudbou jsi kolébán hravou... Smutek tvůj mizí v hedvábné přízi vlahého snění, tajemných visí... Do ticha myšlének duše se noří, přemítá, snuje, zápasí, boří, mění a – tvoří!..tvoří!... 46
Dívčí sen.
Než záblesk rána zlatem vzplál po jizby rozlit zdech, Marii na rtu úsměv hrál, jež v sladkých dlela snech. To hoch ji spanilý a mlád jal v čarný vidin kruh, neb tušila, že má ji rád on, záhadný ten duch! Když spatřila ho včera zas, jdouc ze mše nedělní, zrak její spěchal v úkryt řas – jak toužně zřel on k ní! Však teď, on, sličný rytíř – v snech, kdy širý kraj si zdřím, on teď ji tisk’ svých na ňadrech a v dál kams jela s ním. 47 Oř sněhobílý, jakby v let byl vichrem divě hnán, tmou unášel je – stále v před – les mizel zpět i lán – – Tu nebem nízko táh’ se mrak, z hor hřměl již bouře běs – Marii bylo úzko taktak, a přec v ní vířil ples! Kol dusný, nehybný ten vzduch kůň prorážel jak blesk – ji v objetí měl statný druhdruh, a přec ji pojal stesk! A jeli, dívčin vlahý zrak se k němu plaše zdvih’ – on líbal však jej vroucně tak, on bázně nepostih’... Též její snivý, něžný duch v klín opojení kles’: již nezřela, jak tměl se luh, jak hustým stal se les. 48 Již neslyšela bouře hlas, ni dálných proudů spád, jen cítila, jak slzy z řas jí slíbal tisíckrát... A náhle – divý trysk jich v ráz je v temnou propast vmet’ – kams řítili se ve skal sráz – – Ó hrozný, hrozný let! – – – Zděšena dívka ze spánku se vytrhla. Již den plál v oknech nachem červánků, ten tam byl strašný sen. Však cítila, až uzří – jej, co o něm snila dnes, že k ňadrům skloní obličej žár v srdci, v duši ples – A cítila, že vše on zví, že šťastný přijde k ní! – – To duší válo tajemství jí sladké příštích dní. 49
Jeptiška.
Je život její klášterní jak čistá tiš horských vod, kdes v lesů skrytá lůně. Sen modliteb, jímž příští ráj si chystá, dech smavých zahrad balsamické vůně, zpěv zbožných sester kaplí osamělou i ptactva ples, tam venku, mezi keři – jak zázrak vane vše to jasnou celou, jsouc těchou, štěstím svaté Krista dceři. Klid, milý klid ji v blahém chová skrytu. Je čistá, nezná slepé vášně plání, jsouť meze jejích snah a tužeb, citů – jen zbožnost, pokora a odříkání... Však někdy přec – za svůdných nocí jasem plá rosný zrak, když v dáli hvězdy blednou, duch z modliteb tam rád si prchne časem, cit divný srdcem, hloubí nedohlednou 50 se budí toužný, bouří snivou skrání: tak šeří houštin kmitne v tůň a hladí hvězd chví se jas neb světlomušky plání, když slavík luhem něžné struny ladí... A zase klid. Jeť uzavřena světu, je nepřístupna slabých duší touze, vzdech, tichý vzdech když zavane jí z retu, při modlitbách když zamyslí se dlouze, neb dokonce když vřelá slza skane jí s tváře krásné, mládím svěží dosud – jen zašeptá: Mně odpusť viny, Pane, já nenaříkám, nelkám na svůj osud! 51
Spása chudých.
Do očí děcka jsem díval se, šťasten jich výrazem důvěrna očekávání! Což dalo své plačící matičky na sten, jež vzpínala k chodcům své prosebné dlani, což útrpný byl mu, pln obavy chvějné, můj pohled, když viděl jsem bídu jich nahou: vše zdálo se útlé té duši být stejné, tak s vlídností všemu vstříc zírala blahou, tak zářila štěstím své neviny ryzí, že oslněn na vše jsem zapomněl kol ní – tak ve třpytu hvězdy tma s očí nám mizí a v jásání touhy chmur stínové bolní!... Klid bohatství hrdých snů jal mne a spíjel té andělské bytosti děcka, stín Bídy kams před její nádherou míjel, běs nouze a chudoba všecka – 52 ta, zmíjí se tmavými plazící kouty, své oběti k úpadu štvoucí muk bolestných jedem a zoufalství pouty – vše míjelo záři snů skvoucí... Leč duší pak němý zas smutek mi vzklíčil, sten matčin v hruď bolný jej zasil – z chmur myšlének truchlých jen kříž Tvůj se týčil, ó Kriste, chrám – lásky Tvé asyl! 53
Rybářka.
I. Když ponejprv ji spatřil jsem – na moře stála břehu – zrak užaslý tu na ní tkvěl, neb nikdy před tím neviděl jsem taký půvab, něhu! Vlas bohatý jí hedvábím na úběl ramen splýval a svůdných líček hebký sníh v dne zlatých tonul polibcích sám jemný světla příval. Jí blaho zjevem vanulo, pel mladosti kryl čílko nevinné, božské krásy dar objímal vnad těch luzný tvar, andělsky útlé tílko... 54 Ó byla krásná! V modro kams, kde obzor mořské dáli se ztrácel širých ve vodách, zrak její zbloudil jako v snách a líčkem růže vzplály. Tam dlouho, dlouho hleděla, jak vidin spjata sítí, nehnutě, v jediný kýs bod – já žasnul, jak se azur vod v těch očí hloubi nítí! Tam dlouho, dlouho hleděla, van tichý hrál jí vlasem, ten zrak že s modrem obzoru se v němém chvěje hovoru, tak zdálo se mi časem. Tam dlouho, dlouho hleděla pohledem zvláštním, tklivým – jak zřít by toužíc dálný břeh – Cos ňadrem hnulo – jako vzdech, třpyt slzy zrakem snivým. Já opojen jsem na ni zřel, já zbožňoval tu děvu – 55 a stále vřelej’, stále víc! – – Mně hvězdou žití ona vstříc v svém vzešla jasném zjevu! Ba – žití hvězdou! Miloval jsem poupátko to skromné – ač rozum chladný jen mi děl, bych raděj’ navždy zapoměl, co – ztraceno je pro mne! Ač jsem se bránil, zapíral, že marnou lásku vězní má duše, – v hloubi zas a zas mi šeptal tajný, vroucí hlas: „Ach, nelze ti žít bez ní!“ – To prudká vášeň závratná mě zcela uchvátila, já bránil se, již marně však – mé srdce vznítil onen zrak, v ně touha jím se vryla! – Pak zmizela v klín šedých skal kdes mořském na pobřeží, já strnulý sám tady stál, zrak v neurčito upřen v dál – jak Sfinx, jež hroby střeží – 56 Až posléz v sklonku toho dne, když stín se zdloužil stromů, když v kraj se šerem plížil sen – i já se plížil, poraněn a spoután láskou, domů. II. Hoj, veselost a ples a rej, zní hudba vstříc mi z vísky. To rybáři – co slaví as? Mně v ňadrech teskný praví hlas, že zármutek mi blízký – – Krok šinu v před a tajím dech – hlas žen mi srdce svírá, ač sotva vím, již tuším snad, proč v hruď mou náhle smutek pad’, proč slza v zrak se vtírá. Vždyť zaslech’ jsem, ach, vím již, vím – to ve vsi svatbu strojí, vím také čí – tak zpola jen, však dosti vím, to není sen, duch domyslit se bojí! – – 57 Co takto dumám, k vísce již jsem dospěl, před hospodu, tam plno známých, přátel mých, tam samý fábor, ples a smích – vše blahou hlásá shodu. Ruch vládne čilým zástupem, dav hochů, dívek, dětí – tu rybáři, tam ženy zas, vše vystrojeno v příští kvas i k tance započetí. Hned v kruh ti švarní rybáři svůj veseli mne jali, že musím u nich zůstat dnes – a v hospodu a v rej a ples mne důrazně též zvali. Já marně prosil, zpouzel se, až podlehl jsem, tíží byv překonán jich důvodů – V tom hle, již z dáli v průvodu se k vísce svatba blíží! „Z kostela jsou tu!“ slyšet křik, dav jásá, mládež jará 58 jim bouřné chystá přijetí – mou hrudí v teskném napjetí bol prudký vznícen hárá. Jak ve snu v příští okamžik nevěstu uzřím bledou – ji s jásotem hned v hospodu ve hlučném, pestrém průvodu i s ženichem si vedou – – Tak podruhé ji spatřil jsem, ne dívku již, však ženu – zrak užaslý tu na ní tkvěl, já dumal, snil a přemýšlel – zda někdy zapomenu! Vlas vínkem zdoben routovým po bílém šatu splýval, tvář sličnou závoj – padlý sníh v paprsků zlatu slunečních jak jemná mlha skrýval. Zjev její lepý, vznešený – v něm kouzlo spalo tklivé – mne mocně pohnul, tona v snech já tajil v prsou ston a vzdech a lkání žalostivé – – 59 Ó byla krásná! Její zrak tkvěl nyní upřen k zemi, mně perlami on zdál se skvít, ba věru, zrosen zdál se být mi slzí krůpějemi! Snad plakala? – Proč, nevím sám, to nikdy nezvěděla má duše, vím jen, že mi ples té svatby smutkem v prsa kles’, v skráň mou se duma schvěla. III. A po třetí ji spatřil jsem – již zašli snové vnadní – Ó tenkrát duši v prsou rval mi nejkrutěji trpký žal, já téměř zoufal nad ní! Tak bledá, krásná, vznešená – táž smavá tvář i rysy – sníh skrání skvěle bělostný, rtů poupě – úsměv milostný, vše, jak jsem poznal kdysi. 60 Však přece ne! Ó žel, tu tvář já viděl sličnou, vnadnou, týž čela úběl, měkký vlas, touž hlavu drahou, plnou krás, teď – nehnutou a chladnou! Kol rakve svíce plály v síň tak tichou, stmělou, smutnou, tam plno nářku přátel mých a plno slz všech ve očích – – Žal zdrtil hruď mou rmutnou. Byl pohřeb. Truchle z vísky v dál se zvonku neslo lkání; ten tklivý zvuk jak v moře leh’, hned moře ztichlo, dlelo v snech a v němém zadumání – Tam v dáli, s modrem obzoru kde azur vln se snoubí, tam touha mnohá spala kdes, kam dívky něžný zrak se nes’, kam vzdech lét’ ňader hloubí! Tam cosi lkalo v jejích snech, když v dálku druhdy zřela, 61 já cítil dnes to kouzlo plát v své duši, z hlubin moře lkát: „Žel, na vždy oněměla!“ – – A v bolu stanul pohroužen můj duch na břehu moře, pak vzchopiv se, tu smutnou báj své lásky nes’ já v cizí kraj, s ní žal svůj a své hoře... 62
Ty měkké melodie...
Ty měkké melodie v zármutkův usnutí co bolest trýznivá svůj na čas mírní hlod! Je druhdy slyšívám, jak píseň labutí v šplounání dálných vod – Jak varhan Resurrexit v jas vlahých Vzkříšení (van touhou nyjící, pln dechu lilií) do duše zákoutí odlehlých v stišení se jemně rozlijí – Ty měkké melodie, ples ozvěn nesoucí z tušených končin snů, nach zoří slavnostních v má tichá vzplanutí, tak zbožná, horoucí, bych znovu ožil v nich!... Když hudbou mystickou mě k výším uchvátí, tlum vidin zázračných mi vdýchnou do skrání – tu, láskou přemožen, jich klesám závratí v klín vroucna Vzývání: 63 Ó Touho, ještě v ňadrech žár neuhas’ tvůj mých, jenž vínem v číši srdce mi plá, se růmění, já cítím zápasit tě v duše tajemstvích pro svaté Umění! Pláš věčně neskojena tmou skalných propastí v kvil smrti příšerné, jenž zeje z prázdna snů, a tebou žiji, nesen nadzemskou oblastí – Výš! – dokud nezhasnu... 64 Pod mrazivým dechem Sudby. (Psáno 28. listopadu r. 1894.)
Konečně vyjeli jsme z protivného, nesnesitelného města, matka moje, lékař a já. Mlhavou nocí daleko za námi zůstala kalná světla plynu, začazené továrny, blátivé ulice, řady špinavých domů. V jednotvárné šumění deště čirou, neproniknutelnou šedí splýval teskný, rozmoklou silnicí tlumený rachot kočáru. Ta noc, ta těžká, dusivá mlha zaplaveného kraje byla snad dobrodiním pro nás. V ní zoufalý smutek můj a matky mojí obklopen mlhou němé, ztrnulé resignace zdál se býti pohřben, utonulý. Neviděl jsem nic, nechápal nic – jen hroznou onu tmu kolem sebe, jen plnou bázně a zděšenízděšení, a přece sžíravou, nedočkavou touhu býti již u cíle, vzdáleného cíle této pozdní jízdy.
65 Byla to odlehlá, zastrčená víska asi na pět hodin cesty před námi. Neznali jsme ji. Do večera minulého dne byla nám bezvýznamnou, úplně lhostejnou, jako statisíce jiných neznámých vsí, jejichž jména, zaslechneme-li je náhodou, jsou nám prázdný zvuk, nevzbudí v nás nejmenší zájem, nejslabší představy... pouhý neurčitý pojem, ta a ta vesnice... A náhle, neočekávaně stala se nám ta bídná, zapomenutá ves tak osudně důležitou, tak tragicky zajímavou. – Již přáli jsme si býti tam, již spatřiti vše, co v hrůze prvního dojmu děsné, jako blesk zasáhnuvší nás zprávy bylo nám naprosto nepochopitelno, bylo nám něčím, čemu nemohli jsme hned uvěřiti, – tam v dálné, zapadlé té vsi – umíral dobrý náš otec! – – –
*
Lékař, jejž vzali jsme na smutnou tuto cestu, byl rozšafný, moudrý muž. Podléhali jsme bezděky vlivu jeho klidné rozvážnosti, jež dovedla aspoň od nejhlubších propastí zoufalé beznaděje odvrátiti rozechvěnou mysl naši.
66 Zapáliv si doutník s lhostejností u lékařů obvyklou, která nejvíce dodává síly a naděje nemocným, klidněklidně, a přece soucitně počal těšiti matku moji. Z neurčité zprávy, jež nás došla, netřeba ještě souditi na nejhorší. Otec jel úplně zdráv ku svěcení školy, měl slavnostní řeč – tím snad se poněkud rozčilil – – Lehký záchvat mrtvice, nic neobyčejného – za měsíc může se při náležitém ošetřování vyléčiti – – Měli jsme naději – malou, slabou, ale i za tu bývá člověk vděčen v trapné nejistotě. Ostatně těšil jsem se zdáním: matka je přesvědčena, že až dojedeme, otec bude ještě živ... A to jsme chtěli. Až budeme u něho – nesmí již, nesmí nám zemřít!... Ubohá matka měla asi vážnější myšlénky. Ji tížilo mučivé obávání o naši rodinu, o blaho dětí... Jak bude s námi, až – – Ne, otec nesmí nám zemřít!...
*
Nekonečná, skličující jízda! Neproniknutelná tma – jako v rakvi, mlha dusivá, studená, rozrážející těla naše mravivýmmrazivým chladem, sychravá noc, beztvárná, plná hrůzy 67 a stínů! – – A v tom hrčení kol, v tom šumění deště, v té směsi neurčitých, vzlykavých tónů umírajících a znovu se rodících – zda skutečných či jen myšlených? – v tom všem jakoby sípala truchlivá předtucha blížící se neodvratné, neúprosné Smrti...
*
Leč zdálo se mi, že ne Smrt k nám – ale my že k ní ubíháme!... – – – – – Svévolně ne, jsme hnáni krutým, tajemným kolesem Sudby – – – – – – – – – V ten tmavý, hrobový kraj, nevlídný, hrozný – ó jistě musil být on sídlem Smrti! – v tu propast šedivé mlhy, ztrnulé tmy, tam řítil se vůz náš v zběsilém chvatu... Příliš zběsilém duši, jež zmírá nejistotou v předtuše neznámé hrozné skutečnosti! A přece – jak loudavě pokračovala tato jízda, jak příliš zdlouha, plíživým, odměřeným tempem, neboť srdce již toužilo býti u cíle! Snad – aby láskou odvrátilo Smrt!... Kočár zatím pohyboval se stále touž rychlostí, kola se otáčela s pravidelností a jistotou pevnou, přesnou, pokračující – ku předu – – jako lidský osud – – –
68 Duší náhle vynořila se mi představa, jež vzbudila ve mně šílenou touhu: vyskočiti z vozu a prchati tmou nazpět, nazpět k lidským obydlím, k městu, pryč, daleko od končin, kde skrýval se tušený neznámý cíl této jízdy!... Bylo to, jakoby ubohý otec jel s námi... Pouhý přízrak? – – Seděl tu náhle naproti mně, na místě lékařově a klidně kouřil... Právě tak vídal jsem jej, když brával mne druhdy s sebou na své inspekční cesty po okresu a školách jeho správě svěřených!... Co sladkých i bolných, co něžných i sžíravých vzpomínek!... A jeho oči, nevýslovně smutné oči! Cítil jsem, jak v tázavém, němém pohledu spočívají na mně... Lékař hleděl někam ven, do zamžených spoust tmavé, deštivé noci... Přízrak? – – – Byl jsem podivně vzrušen, hruď se mi sevřela, údy ztrnuly, ztuhly. Bál jsem se myslit (aby neslyšel přízrak ten myšlénku moji), že není to On, můj otec – – Jeho oči smutné, nevýslovně smutné! – dívaly se na mne, tázaly se mne, kam vezeme jej v dálku, v děsnou dálku... 69 tam, kde jakoby kynula naň čekajíc šklebná, sípavá Smrt!... „Vraťme se, probůh – vraťme se!“ – Úpěnlivý, zoufalý výkřik třásl se mou duší pod dojmem těch tázavých, smutných očí... V hrozném zápase citů, v závratném víru myšlének a představ dusila se má bytost – slabá, nemající síly zbaviti se jejich tíže! Jediným vzdechem hlubokým, bolným, srdcervoucím... jedinou slzou!... Pod mrazivým dechem přísné Sudby horký pot zrosil mé skráně. Konečně upadl jsem v tupý stav mrtvého, ztrnulého bezvědomí...
*
Když jsem se vzpamatoval, jeli jsme zvolna, někam do vrchu, vesnicí nebo lesem: po obou stranách tměly se mlhou obrysy střech či stromů... Tuším, že rozeznal jsem opodál cesty i chorobný, bledý lesk hladiny nějakého rybníku nebo kaluže – jako tvář mrtvoly, zsinalou, prosvitající tmou těžkého rubáše... Divno! – bez dojmu hleděl jsem k zdánlivě známé té tváři, do neurčita kamsi... Však dlouho nezmizela mi z očí, ani když jsme již dávno minuli onen rybník...
70 Mrtvé, ostře se rýsující tahy její poutaly mne zvolna k určité myšlénce. Ó zajisté, otec, až k němu dojedeme, bude tam – tam v opuštěné vesnické škole, na bídném loži, ve vlhkých poduškách – tak nehybný klidně spočívat! Škole náležel život mého otce, škola byla jeho povoláním – ve škole musil zemříti... Ve škole, jež dnes byla vysvěcena, je nová, její chodby a síně dosud provanuty jsou vápenným zápachem omítky a cihel, zápachem čerstvých trámů a nově natřených lavic... A tam, ta hlava drahá, ustaraná, hluboko znořená ve vlhkých poduškách... Ó zajisté, až tam dojedeme, bude již navždy smířena, vyrovnána s nevděčným, klopotným životem pozemským! – – – – – – –
*
Klamal jsem se – a neklamal! – – Tvrdá, necitelná je Sudba... jen že někdy zahrává si s člověkem, vodí jej bludištěm nadějí, napřed volá naň: Věř, doufej! – – aby pak tím důrazněji vrhnouti se mohla na svoji oběť! – – – Po trapném bloudění nepravými cestami, 71 křižujícími se, klikatými, za krutého nečasu tmavé, deštivé noci povoz náš se zastavil. Konečně jsme byli u cíle... Konečně!... Daleko bídnější skutečnost objevila nám tuto ves, než jak jsme si ji představovali... Ostatně – kolem druhé hodiny ranní vládne počátkem září ještě nejhustší tma, a pak nebe zatažené mraky spousty vod chrlícími nedalo nám ani vůkol se porozhlédnouti... Zachytil jsem jen několik zcela neurčitých obrysů... Blízko před námi jakási vyšší, jednopatrová stavba – měla nahoře některé okno slabě osvětleno... Škola. Nebylo pochyby, tam ležel náš otec... Vystoupili jsme z vozu, lékař zatloukl na vrata domovní. Před vchodem do nové školy mohl jsem rozeznati bílý, laťový plot... Chvojí ozdobená prkna sbitá na spůsob řečniště... Mrazivý chlad roztřásl mé údy... Za dlouhých několik okamžiků, jež zdály se věčností, kmitlo se dole v chodbě světlo, zašustily loudavé kroky ke dveřím. Zarachocení klíče, nějaký hovor uvnitř – tlumený, bázlivý – – Vše zde připadalo mi tak divné, spěšné, neurovnané, ve všem takový 72 chvat – taková bázeň chvějná, šeptavá, zimomřivá!... Tvář mladého muže, učitele, který nám přišel otevřít, vzbudila ve mně týž dojem – ustrašení, bázně, náhlého spěchu... Co to bylo kolem nás? Všude, všude ten chvat a ta bázeň – či byl to jen přelud mé chorobné duše, rozechvěné, plné trapného obávání – – – ? –
*
Otec nahoře spal. Hluboký spánek, táhlé, poněkud chraptivé oddychování – jakoby se dusil pod tíží příliš zduřené pokrývky. Měl čelo úplně zakryté ledovými obklady... Tak spal prý od předešlého poledne, od chvíle, kdy jej sem položili... Donesli jej sem – s oné tribuny venku, před školou... Mluvil k rodičům a dítkám školním... Tklivý, radostný okamžik, kdy obec dává si vysvětiti svou vlastní školu! Co stálo námahy, práce a potu, než mohli ji otcové vydobyti svým dětem... A jaká nyní kyne všem odměna, jaké mnohé, nové povinnosti... Můj otec vřele se těšíval vždy na krásné tyto slavnosti. Když světila se v některé obci okresů 73 jeho nová škola – přibylo mu tím jen nové práce. Byl prací v pravém slova smyslu přetížen, a přece – když světili školu, nebylo konce jeho upřímné radosti!... Žil pro školy, cítil s lidem, pracoval, bojoval zaň a – rozuměl mu... Když pronesl několik vět – lid byl pohnut, slzel, a otec – slzel s ním... Přílišný dojem, jaký naň činil tento zástup shromážděného lidu, uspíšil snad ránu temné Sudby, jež se již vznášela nad drahou, ubohou jeho hlavou... Náhle zbledl, zapotácel se – chtěl ještě dále mluviti – – nemohl a – klesal – – – Přispěli mu rychle na pomoc, odnesli jej do nové školy... Bylo po slavnosti, budova vysvěcena s chvatem, tiše, bez hluku... Ubohý otec! Včera, časně za jitra odjížděje, naposled zlíbal nás všechny a rozloučil se s námi... Tušil, že jest to naposled? – – Byla dosud pustá noc. Vítr k ránu rozpoutal se ještě divočeji lomcuje zběsile okny a mohutnými proudy vod šlehaje do nich se všech stran... Dleli jsme u otce. Prostranná jizba, kde ležel, byla sice vytopena, nicméně, 74 vydána jsouc na dvou stranách útokům mrazivého nečasu, byla chladná, zimavá... Lékař klonil se již dlouho nad nemocným, pak cosi šeptem rozmlouval s matkou a starou ochotnou paní učitelovou. Neslyšel jsem ničeho z oné rozmluvy, dívaje se jen oknem do mrtvé tmy, jež vládla venku... Tam hvízdal vítr, šuměly spousty deště, hnaly se bouřné, rozvodněné potoky... A tam někde z hospody náhle zalehlo sem vřískání trub, houslí, zpěv a výskot..!výskot...! Slavili posvícení... Mráz prochvěl mé tělo a odvrátil mne od okna; ostatní byli rovněž nemile tknuti oněmi zvuky... Až nyní teprve chápal jsem, za kým pátral můj duch v oné tmě, v oné hrobově tmavé noci... Slyšel jsem její krok – blížila se k nám jednu chvíli – příšerná, mrazivá Smrt, tam někde kolem hospody mezi spitou mládeží bloudíc a do okna k nám se dívajíc... Slyšel jsem ji – smála se, chechtala na nás z té tmy, z té vřavy, z té noci hrobové... A když vítr zanesl k nám ze vsi divoký její smích – prchala, zmizela mi kamsi. Pak nastalo děsné, prázdné ticho...
75 Otec pohnul sebou a z hluboka si oddechl... V některé jizbě zachrastilo závaží starých hodin hřmotně, těžce klesajíc – venku kdesi táhle čtyřikrát zapískal ponocný. Ó ta noc nechtěla míti konce! – – –
*
Nežil již – pouze ještě dýchal, ještě do třetího dne po osudné slavnosti. Spal a dýchal stále táhleji, chraptivěji – – Když chvílemi procitnul, poznával naše tváře, usmíval se slabě. Mluviti a pohnouti se nemohl. Však za nedlouho vždy zase usnul a týž táhlý chrapot – vzrůstající, lhostejný, apathický ozýval se vlhkou, zimavou jizbou... Ti, kdož jej ošetřovali, lékaři i četní hosté, přátelé, kteří vzdor stále horšímu počasí chodili a jezdili sem tázat se po stavu nemocného, smutněji a tišeji projevovali nám svůj soucit... Jen odcházejíce všichni těšili nás: Doufejte v Nejvyššího!... Doufali jsme... Matka hned druhého dne vrátila se ještě do města, pro ostatní děti, tři malé moje sestry. Vše nasvědčovalo tomu, že zde po- 76 budeme dlouho, déle, než dříve jsme se nadáli a – než pak vskutku bylo potřebí... Okolí vsi daleko široko zaplavily vody. Blížily se dny veliké povodně českých krajin (v září r. 1890.), té povodně, jíž padl za oběť starobylý most Karlův – – – – – Bylo nám teskno. Spousty mračen a mlh doléhaly na smutný okolní kraj, a na prsa naše tíže osudné, již nastávající katastrofy. Za ložem nemocného objevil se kněz v bílé rochetě... „Jde se jen pomodlit!“ těšili nás, „nebožáku se tím ulehčí...“ Rozuměli jsme... Táhlý, divný chrapot smrtelného zápasu otcova všude – na všech chodbách a ve všech síních vesnické školy slyšeti bylo. Pronikal k nám skrze zdi, vítr v okna k nám jej zanášel... a my ještě stále doufali!... Ovšem, já nezaslechl již kroky blížící se příšerné Smrti, nezaslechl jsem její hrozný smích... Ona musila tichá, tajemná přiblížiti se, tak že jsem to ani nepozoroval – a byla již u nás, byla u nás! – – – – – – –
77
Echo z hlubin.
Skřek vrány drsný rozčeřil tiš lesa, odkudsi táhlý vlaku dolét’ hvizd – hučení... Klid. Má duše v sebe klesá. Větvemi dubů blankyt září čist... Jak mi tu volno! Před přátely jist i nepřátely, volný nad nebesa, v tom tichu kol, kde nepohne se list ni trávy stvol! Jak srdce v tluku plesá! – Přec jakés teskno. Rozlévá se vzduchem, bolestně sladké vniká do mých žil... Sen mrtvých nadějí, ztlumené vášně kvil! Cítím je, vnímám zrakem, nervy, sluchem – to záhadné, to teskné echo chvil, kdy o své štěstí chvěl jsem se... a snil!... 78
Vánek.
Jdu z nekonečna v nekonečno... Lesem hrá v korunách má píseň tichotklivá, vše s utajeným poslouchá ji plesem – i ptáče mlkne, mhouří očka snivá, i hmyz let staví v slunci nade vřesem... Fialka útlá, jež se v trávě skrývá, ni nedýchá; jí v kalíšku se třpytí jak slzná perla rosy kapka mživá – v sny hrouží se to něžné, vonné kvítí... hrá v korunách má píseň tichotklivá... Jak modré oko v cloně řas tam v sítí je klidná tůň v svou dumu ponořena, jen občas třpytná libela zří chvíti se hladinou, tak modrou do zelena, když pestrý pták ji rozvlní, jda píti... 79 Tiš lesa hluboká mnou rozechvěna... Hrá v korunách má píseň tichotklivá, – tu srna snivá slyší mne, tam žena neb chudá dívka, v sosen změť se dívá... a vzdychne si a dál jde zamyšlena... Jdu z nekonečna v nekonečno... Splývá má píseň v šumu s hravým ptactva plesem a chví se lesem – něžná, tichotklivá... 80
Komnaty nádherné...
Komnaty nádherné spí v sosen záclonách, parfumem jalovce šer jejich dýchá smavý – v snách zbožná duše tvá jich překročujíc práh bezděky chod svůj staví. Zázrakem v tišinách cos k sobě zavolá ji tesklivě tajemné – a ona zbystří slech, cos k modlitbě ji zve opojných kouzel bájí tou nejkrásnější z všech! I kleká posléz v mech, své touze slouchajíc pokorně vznícena, jež ňader hloubí chvěje jak echo zhaslých jar, eklogou mládí zníc – jako když anděl pěje... Snem zoře dní se vstříc jí nadějné a svěží, ty zoře minulé, zas k lásky vábí hrám – dob, kdy tvůj život vřel jásaje vzruchem spěží snoubence zvoucích v chrám – vzpomínáš! – – Jsi tak sám! Na mechu aksamit chladivý, hebký tvář svou kladeš rozpálenou... Dozněly zvony tvé, již dávno, dávno klid! – dny všední dál se ženou... 81 Ó chtěl bys znovu žít! Své touhy prožít znovu! A bouřné zápasy! – – jen slyšet zvony zas k slavnostem svatebním, ten stříbrný ples kovu! Proč utlumil jej čas?... A žár tvých snů – což zhas’? Eklogu záhrobní svých tužeb nasloucháš teď jaksi s resignací... tak vlní se a zní, tak chvěje se a zní – teď mizí... teď se vrací... Leč duše tvá jde s ní – ó ta jí neodolá! – Jde zbožná, pokorná... Tam, v smavých tišinách, tesklivě tajemné cos zázrakem ji volá – – Pohnuta stane v snách... To lesem jak by táh’ šum křídel, jemný vzdech... Snad anděl odlétl? Tak je ti teskno náhle, jak při mši smuteční, kdy chmurný stín ti leh’ v hruď těžce neobsáhle!... A pláčeš. Kyprý mech slz hořkou krůpěj ssaje, modlitbou nejtišší tvá bytost tone v snách... Komnaty nádherné, les v přítmí zhalen taje, spí v sosen záclonách... 82
Melodie intimní.
Marie, Tobě posvěcena chvíle tato zbožné mé dumy v srdci melodii budí mi známou – na Tebe myslím a zpívám. Dávno to, spolu kráčeli jsme tiše, soumrak padal v snů tlumy, západem dálné hořely lesy, mlhy s hor táhly k nivám. – Tajemná píseň Spříznění tehdy hrudi nám zvlnila, jemně nebes hlubokým modrem rozváta v obzory bezmezné, skvoucí – Cosi nám dušemi vanulo slavné, němé jak Hossanah země, chorály mlčících smutků mystických, srdce v nichž ustává tlouci..tlouci... Oba my sdíleli zádumčivý nápěv touhy jakési neslyšné, oba my cítili perutný dech Bolu: chvílí tou byli jsme svoji, Marie, v předtuše budoucna vroucí, letmé, plaché a bezdyšné – – Nyní ji chápu, po mnoha létech, sklamáním hojných a boji!... Vrací se ke mně, ta útěšná, vlahá píseň – v Tvé lásky vzkříšení vonné, ze smavých zahrad čarného snění, jehož mír z Tehdy nás snoubí..snoubí... duše má k Tobě se vine a jásá, v illusí hvězdných kaskadách tone – Chápeš a žehnáš jí se mnou, ó drahá? Cítíš ji ňader vlát hloubí?..hloubí?... Mlčky my spolu kráčeli, šťastni – dávno to – jedním prodchnuti citem, západem dálné hořely lesy, mlhy s hor táhly k nivám – Dávno to, dávno!..dávno!... Píseň své touhy, starých snů opojen ritem, v chvíli této, posvěcené Tobě, Marie, lkám a Ti zpívám! – – 83
Má láska.
Pomněnkové oči láska moje měla, růžné úsměvy a skráně liliové, zlatých kadeří len hebký vlál jí s čela, půvab rtů měl písně, zvonící, vždy nové. Štěstí luzný krok v běl atlasových lící žhavé růměnce jí předtuchami nadech’ – dítě byla snů, tak plaché, těkající, milovala jitra, lkala při západech... O princeznách bílých pohádkově snila noříc velké zraky jarních květů ve sníh, zdrojů stříbrozvukem mluvila k ní víla nostalgické touhy z lůna samot lesních. Tichý neznámý šel Smutek haluzemi, mlčením ji ovál, zmocnil se jí skrytě: – tušila, že prchnou s dětství illusemi její květy – zhasnou, hvězdy na blankytě... A pak ona sama,sama v hrobce času setlí, oči pomněnkové uzamčeny kráse... „Kéž jen“ –jen –“ vzdychla – „přelud Poesie světlý nad mou rakví stmělou dnem pak rozlévá se!...“ 84
Jitřní zpěv na 1. máje.
Rozkoší vlahých purpurové deště, snů mystický ples mi do skráně vnes’ dech Jitra úrodný, dob nových příchod věště. Záblesky rudé svítání, rozlity s Pohoří dalekých svahů, tichá mé duše ústraní zjásaly koncertem tajemných vztahů. Roj illusí vnadných mě zajal, mnou vířil, mě kolébal v sen, rozepěn, vlnami rythmů svých ladných. Jak žhavá se zmocnila ňader mých touha, bych věčně tou písní žil, kolébán, tak jemně, lehce a zdlouha! – – – Leč sálavé paprsky růžových bran nebeskou rozkoší blahou sily mi v duši snů mystických van, útěchu vlahou: Nová je doba! Buď pozdraven Den s Pohoří modravých svahů, úrodný práce vzruch buď pozdraven za jitra na samém prahu!... 85
Procitnutí.
Zas drsný zvuk tvých koles, chmurná Všednosti, pad’ v harmonii snivých hodin mých. Jak zaleknuté ptáče na větvích má píseň mlčí. Kdo ji vyprostí z té tísnivé a bědné úzkosti? Kdo pout ji zbaví procitnutí zlých, jež zpět mě vrhla s výšin azurných v dol temný světa? Z lidských bytostí (či nadzemských?) to byla jedna, v stínu jež mihla se mých vidin eldoradem – já stihal ji... ta mohla nést mi spásu... Leč zmizela – a nyní, v pustém říjnu svých vzpomínek mru ostrým žití chladem a marně vzývám Umění, sny, krásu!... 86
Dojem ulice.
Sychravým vlhkem (jak prsa mi tíží!) žlutavá všednost se plíží – V kročejů šelestu postavy míjí, hovory míjí a rachotí vozy, všechno mě uspává, konejší, spíjí vřavou, jež těhotna lidskými losy... Života nářek v hlubinách skryt mi s bolestnou sklamání tíží – umlká táhlými měkkými rythmy – – Do hlasů zmatené směsi hodiny bijí, chmurný dech času se věsí na jejich úderů šíji – sychravým vlhkem se plíží a svíjí, jakoby lkaly, táhlými rythmy... (Života nářek v nich skryt mi s bolestnou sklamání tíží!) V kročejů šelestu všechno kol míjí, hovory míjí a postavy míjí, rachotí vozy, žlutavá všednost mě spíjí – – 87
Setmění.
Chmur vlákna hedvábná kol na vše uléhají a houstnou v těžký plášť... zmatením linií obrysy předmětů symbolů význam tají – má duše tesknící z mlh snů jej vypíjí... Dech nevýzpytných slov jich němou sálá řečí, jak plamen mystický, pln věštné úzkosti, vír matných tušení jím zdá se zmítat, křečí, pátráním úsilným na prahu Věčnosti. Fantomy splynulé a nechápané vjemy tmou vyzařují z hran a mluví ke mně teď – pláč smutků mrazivý žhne skráň slz krůpějemi... vše jedno Záhadné, jež – nemá odpověď! – Všech věcí souvislost zřím podmíněnu v Něčem, co není mimo Mě – leč moci proniknout hloub svého tajemství!..tajemství!... Ó, rozuměl bych řečem bytostí nadzemských bez těl a beze pout! Ó, byl bych svoboden z těch myších vztahů světa, směl ku hvězdám se pnout, nad lidských rabství zášť! – Vše tone v setmění... noc všechno dáví kletá, i mrtvolu mých snů již zhalila v svůj plášť... 88
Když uhodí mráz...
Když uhodí mráz na záhony květné tvoje, ó duše, která posvětilas touhám, snění dech ňader, každý záchvěv srdce, všechny boje, vše muka lásky své – buď klidna, neždej vykoupení!... Nic nevyrve tě žalu, jímž stihá osud podlý ty zbožné bytosti, co nadšením dny světí a obětují snům a ku kráse se modlí: – jen tiše nes ten žal, on těchy poskytne ti... On srdce tvého krví snad v nová zkypří zrání tu půdu zdeptanou vandalstvím dneška – až mine útrap doba těžká, zas sklizně bohaté snů pokynou z tvých plání... Zas k Tobě vrátí se, ó bědná duše moje, vše, čemu sebe posvětilas – touhy, snění... Nes muka lásky své, buď klidna v utrpení, když uhodí mráz na záhony květné tvoje, a – neždej vykoupení!... 89
Přelud.
Rád bych tvé struny zas rozechvěl mlčící, smutkem dnů stišené, souzvuku jemný písně dávno slyšené! Dávno, v době snění, vášnivém předtuch hýření slyšené intimní písně mé touhy – Přelude pouhý! Bez úkoje hledám tě, marně... K pohřbům odříkání bolným melodie sladké tvé víření srdci ždám vroucně, zpěve blahého Smíření, z duše své hlubin tě volám – marně! kdes dřímáš tich, ozvěny prázdné smích posupný zní mi z nich – slyšené intimní písně mé touhy – Přelude pouhý! Bez úkoje hledám tě, marně... 90
V dnech zbožné extase...
V dnech zbožné extase a vroucích modliteb rád viděl bych svůj Sen, jenž ze hlubin mi vzrost’, výš ku hvězdám se pnout jak chrámu bílý skvost zářící, nádherný v mé duše sirou step! Ó, což jsem zápasil, než malátný, tmou slep dřív hrdou skláním šíj – můj Sen prch’ v minulost... Ó, což jsem doufal rád, že láska sklene most nad krisí propastmi, jež drásaly mou leb! A marně – Sen můj prch’... Rád viděl bych jej zas v dnech zbožné extaseextase, co příští dá mi čas: an ku hvězdám se pne nádherou bílých stěn – zamlklou písní let, jichž bol již umrtven, skvost lepý, zářící v mé duše sirou step v dnech zbožné extase, v dnech vroucích modliteb..!modliteb...! 91
My budem šťastni...
Vše zhojí doba, jako nad závějí dech mrazný větru půjdou řady let, kde usne touha s chmurnou beznadějí a nebude již srdcem vřít a hřmět... My zapomenem všeho, co nás trýzní, až otupíme všedností svých dnů – vzdech mrtvé vzpomínky jen v prázdno vyzní, stín matné vise přejde šedí snů. Co svato je nám palčivou teď mukou, mha lhostejnosti bílá udusí rouhavou času písní bezezvukou, již mrtví (šťastni!) slyšet nemusí... My budem šťastni, bez vjemů a snění a bez víry, že líp nám mohlo být, my budem mrtvi pro žal utrpení, my budem v duších hrobů míti klid. Ó nepodceňuj rány, přítomností jež cit náš dusí, nářky ztupují! Tak ti, kdož vrahy ve svém domě hostí, za krvavou smrt – klid si kupují... 92
Opouštím mládí.
S resignací němou drahný čas již kladu do hrobky své duše rakve vzpomínek – chladné, uzamčené, jednu k druhé v řadu... Nechvátí mě bolest, nezmítá mnou vztek, nepláči již trpce pro zašlých snů vnadu, pro vzácných svých tužeb záhy svadlý vděk – nevzpomínám v slzách na ten krásný věk, kdy mi zdálo se: jdeš k nádhernému sadu příštím rájům vstříc! – ten tam můj zármutek... S resignací němou opouštím luh mládí – lhostejný byv na něm, nechápavý host, bez illusí, přání... Kráčím v budoucnost... v severní kraj pustý, vichr mhy kam svádí... Do hrobky své duše, nad níž noc se klene, upomínek spouštím rakve uzamčené, chladné, těžké rakve, jednu k druhé v řadu... Nepláči a nelkám pro zašlých snů vnadu! – 93 OBSAH. Stránka Modlitba1 Květy v duši3 Chudobky písní4 Modříny6 Večer7 Noc8 Duše9 Ideal10 Portrait Minky11 V touze12 Objetí noci13 Popěvek14 Nad životem15 Spoutaní16 Krise pochyb17 Útěcha18 Mé přání19 Poledne v lese20 Deštivá noc22 Nejvyšší touha23 Zda k Tobě doletí...?24 Dvě písně vody25 Osamělost27 Zhasíná lampa28 Píseň vichru29 Kyvadlo33 Nálada34 Kam?36 Notturno o mrtvém kraji37 Bakchantka dne39 Poslední píseň41 Přání umělcovo42 Motiv z manévrů45 Pavučiny46 Dívčí sen47 Jeptiška50 Spása chudých52 Rybářka54 Ty měkké melodie...63 Pod mrazivým dechem Sudby65 Echo z hlubin78 Vánek79 Komnaty nádherné...81 Melodie intimní83 Má láska84 Jitřní zpěv na 1. máje85 Procitnutí86 Dojem z ulice87 Setmění88 Když uhodí mráz89 Přelud90 V dnech zbožné extase...91 My budem šťastni...92 Opouštím mládí93
E: av; 2004 [95]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Koráb, Julius Alois; Grund, Bedřich; Svatoň, Vilém
(Nákladem spisovatelovým - Knihtiskárna B. Grunda a V. Svatoně, Kr. Vinohrady.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: [IV]+96