Poledne v lese.

Julius Alois Koráb

Poledne v lese.
V poledním žáru širý kraj se noří – – Tu dřímá les, v něm bahno líné zeje, kde hladí tmavou žlutý blatouch hoří, nad sítinou se lesklé šídlo chvěje. Kol stojí sosny v ustrnutí němém, do korun jim se modré nebe dívá, v ně praží slunce, zlata vroubíc lemem změť šerých stínů, v pěšiny jež splývá. Ni ptáčka hlashlas, ni vánku zašeptnutí klid mrtvý kol teď ze sna nevyruší, jen praskot větve tajemné kdes hnutí že způsobí – však les to jedva tuší – – Tu v blahém stínu, v hrobové té tiši jak sladko ve snů pohroužit se tůně! – i srdce v ňadru spí, ba zdá se, slyší duch myšlének svých krok, jsa pln jich vůně – – 20 Zde dřímat, sníti – ach, jak příjemno je! Kraj celý znořen v slunce žárné mdlobě – zde libé šero – – V kraji parné znoje zde chládek, stín a ticho jako v hrobě – – Ó lesní kouzlo, číš tvá vínem hraje – kéž mohu retem žíznivým tě vsáti do svého nitra, tiši plná taje –: běh světa pak rád uzřím kol se hnáti!... 21