Zda k Tobě doletí...?

Julius Alois Koráb

Zda k Tobě doletí...?
Tajemný hlas, bytostí nadzemských tušení hlubinami nitra mého vlá v opojném vzrušení... Svatyní srdce k Tobě, nad Jehož lásku mi není, obětí modlitba zbožné touhy se vznáší – ó zda k Tobě doletí? – – Nevím, náhle v srdci mém dětinsky plachém mlhy vše stíní a chvějným, mrazivým strachem plní se hruď má a duší chmur mraky se stelou –: ó zda k Tobě doletí křídla mé touhy, v niž naději složil jsem vřelou! Nevím, náhle tmí se v mém snění dětinsky plachém – – Z duše své já k slávě Ti kdys kathedrálu skvělou vystavět snil tužeb mohutným vzmachem! Nehoden teď, třikrát nehoden, bys vešel pod střechu mou, sláb se modlím v ruinách illusí, nade snu tříští... Vzývám Tě, zápase hříšný s přítomnosti tmou, v tušení slunného Příští – stíny kol, chmury a mlhy se stelou – – Ó, zda k Tobě doletí křídla mé touhy! V ni naděj svou skládám celou... 24