Modříny.

Julius Alois Koráb

Modříny.
Koruny svoje mi modříny kloní z večera tichounce nad hlavou, v duši mé vzpomínky vanou a zvoní, skráň má snů chvěje se záplavou. Koruny modřínů v netknutí jako má duše v snech tajemných bloudí, chvílemi jenom v tiš jejich se vloudí větérku šepotné vzdechnutí. Modříny tichounké – obraz mé duše – večer mi nad hlavou uklání koruny svoje a v blažené tuše naděj mi zalétá do skrání. „Nezašlo jaro ti posavad“ –posavad –“ duší mou vane to s větérku zvěstí, doufám, ba cítím, že blízko mi štěstí, nedýchám, věřím, klamu se rád! – – 6