Procitnutí.

Julius Alois Koráb

Procitnutí.
Zas drsný zvuk tvých koles, chmurná Všednosti, pad’ v harmonii snivých hodin mých. Jak zaleknuté ptáče na větvích má píseň mlčí. Kdo ji vyprostí z té tísnivé a bědné úzkosti? Kdo pout ji zbaví procitnutí zlých, jež zpět mě vrhla s výšin azurných v dol temný světa? Z lidských bytostí (či nadzemských?) to byla jedna, v stínu jež mihla se mých vidin eldoradem já stihal ji... ta mohla nést mi spásu... Leč zmizela – a nyní, v pustém říjnu svých vzpomínek mru ostrým žití chladem a marně vzývám Umění, sny, krásu!... 86