Duše.

Julius Alois Koráb

Duše.
Můj sen je stkán z mlh jemné páry nad duše tůní bezdnou, stmělou, dne hasnoucího zbledlé žáry kam slední paprsk chvějný stelou. Tam luny fantom plane zlatý a snivých hvězd se třpytí slze – lesk hladě sítin kruhem spjatý jen dřímá v lehounkých par mlze. Tiš ona tmí se plna taje v hloub svůdnou, neznámou a zrádnou, v níž oblak bílý přelud hraje, v níž noci věčné stíny vládnou. Má duše záhadná a němá je v sobě tajemstvím si pouhým, závratnou tůní, dna jež nemá, jíž povrch snem je objat dlouhým. A v jitra plesech, vzruch a žáry kdy horám zoře v skráně stelou, mlh – snů mých – zlatí jemné páry, však nevniknou v říš hlubin stmělou... 9