Jeptiška.

Julius Alois Koráb

Jeptiška.
Je život její klášterní jak čistá tiš horských vod, kdes v lesů skrytá lůně. Sen modliteb, jímž příští ráj si chystá, dech smavých zahrad balsamické vůně, zpěv zbožných sester kaplí osamělou i ptactva ples, tam venku, mezi keři – jak zázrak vane vše to jasnou celou, jsouc těchou, štěstím svaté Krista dceři. Klid, milý klid ji v blahém chová skrytu. Je čistá, nezná slepé vášně plání, jsouť meze jejích snah a tužeb, citů – jen zbožnost, pokora a odříkání... Však někdy přec – za svůdných nocí jasem plá rosný zrak, když v dáli hvězdy blednou, duch z modliteb tam rád si prchne časem, cit divný srdcem, hloubí nedohlednou 50 se budí toužný, bouří snivou skrání: tak šeří houštin kmitne v tůň a hladí hvězd chví se jas neb světlomušky plání, když slavík luhem něžné struny ladí... A zase klid. Jeť uzavřena světu, je nepřístupna slabých duší touze, vzdech, tichý vzdech když zavane jí z retu, při modlitbách když zamyslí se dlouze, neb dokonce když vřelá slza skane jí s tváře krásné, mládím svěží dosud – jen zašeptá: Mně odpusť viny, Pane, já nenaříkám, nelkám na svůj osud! 51