Dvě písně vody.

Julius Alois Koráb

Dvě písně vody. Forma dle Poëových „Zvonů“.
I. Z šeré lesa dáli zní hučení – vody hučení! – Jak ta píseň lehce strasti v rozkoš promění! Z dáli pěje, pěje, pěje, ozývá se z lesních skrytů, těchu, mír mně v duši lejeleje, srdce hloubí sladce chvěje plna citů, plna citů... písní tou, tou, tou sny mě k sobě z světa zvou, v bujný vidin karneval rozplývá se žal, můj žal, žal, žal, žal, srdce moje zrývající, týrající žal! – – – 25 II. Z lůna stmělých skalin zní hučení – vody hučení! – Jakým duši citem bolným píseň ona rozpění! V hloubi duní, duní, duní, ozývá se z bezdných tůní, srdce do zoufalství ze sna jímá, jako bouře běsná – velebná a děsná hřímá z nitra šedých, smutných skal: poslouchám a málem bych se rozplakal... Žití marných let, žalů, běd vzpomínám si, zarosený maje hled! Prsa má se vlní, vlní, srdce moje plní onen žal, žal, žal – můj žal, na dně duše dřímajícídřímající, prsa bolem zrývající žal... 26