Dvě písně vody.
Forma dle Poëových „Zvonů“.
I.
Z šeré lesa dáli zní hučení –
vody hučení! –
Jak ta píseň lehce strasti v rozkoš promění!
Z dáli pěje, pěje, pěje,
ozývá se z lesních skrytů,
těchu, mír mně v duši lejeleje,
srdce hloubí sladce chvěje
plna citů, plna citů...
písní tou, tou, tou
sny mě k sobě z světa zvou,
v bujný vidin karneval
rozplývá se žal, můj žal,
žal, žal, žal,
srdce moje zrývající, týrající žal! – – –
25
II.
Z lůna stmělých skalin zní hučení –
vody hučení! –
Jakým duši citem bolným píseň ona rozpění!
V hloubi duní, duní, duní,
ozývá se z bezdných tůní,
srdce do zoufalství ze sna
jímá,
jako bouře běsná –
velebná a děsná
hřímá
z nitra šedých, smutných skal:
poslouchám a málem bych se rozplakal...
Žití marných let,
žalů, běd
vzpomínám si, zarosený maje hled!
Prsa má se vlní, vlní,
srdce moje plní
onen žal, žal, žal – můj žal,
na dně duše dřímajícídřímající,
prsa bolem zrývající žal...
26