Nálada.

Nálada.
Zemřel jsem. Co vidíte, nejsem Já, to snad pouze můj stín, rubáš jen bývalé mé bytosti, hrobka mého Já: to nehybné, zoufale do sebe vhroužené tělo, skleslé v nečinnosti mdloby – bez nervů, bez sil, bez duše – Po hrozných zápasech víry a pochyb, záští a lásky, oddání se a sobectví! Po krvavé hekatombě snů, tužeb, nadějí! Po tisíci obětech vášní, jež vzdalo na oltářích své Touhy cudné srdce mé – utopiím přátelství! – – Dny mnohdy tak líně se vlékly – A přec! řítí se, neúprosně řítí – dále, dále od krásných dní aranjuezských mého Doufání – dále, nové a nové dny, v závratné bezdno Minula – dále, dále přes to, co vřelo kdysi, co bývalo kdysi Mnou – přes mrtvá jeviště zápasů, jež dávno ty tam! Přes mohyly, pod nimiž dávno, dávno setlívá popel mého Já! – – – – – – Či to zde jsem? Co vidíte, ne! – to snad pouze můj stín, rubáš jen bývalé mé bytosti, hrobka mého Já: to tělo skleslé, zoufale do sebe vhroužené tělo, ve mdlobách při plném záření Vědomí! – 34 Stav nicoty, palčivé trýzně, vzteku, sklamání, zoufalý stav žitím pokořeného – má býti snad trestem za bývalou moji pýchu? Za orgie hrdých nadějí? Za hvězdné touhy mé? Za lásku? – Právě teď, tuším, jsem dospěl již dna svého Zničení! „Směšné, směšné!“ opakuji si stále. Trpký, jedovatý pocit ironie píchá mě v hlavě. A je tak prázdno v mém mozku, tak bílé, smutné prázdno! Bez představ, bez myšlének... studené, zasmušilé prázdno mlhavého nebe zimních zavátých obzorů – Jen jediná, neurčitá, černá skvrna v ochable bílém bezbarvu... Četl jsem před nějakým časem, před hodinou, dvěma? – – Nerozeznatelná změť liter – dosud míhá se mi před očima – Chtěl jsem obrátiti list knihy – před hodinou, dvěma... Leč skleslé ruce mé neměly síly... zapadl jsem do sebe... Po hrozných bývalých zápasech – – to, co zde vidíte, nejsem – Já dávno zemřel!... 35