Nálada.
Zemřel jsem. Co vidíte, nejsem Já, to snad pouze můj stín, rubáš jen
bývalé mé bytosti, hrobka mého Já: to nehybné, zoufale do sebe
vhroužené tělo, skleslé v nečinnosti mdloby – bez nervů, bez sil, bez duše –
Po hrozných zápasech víry a pochyb, záští a lásky, oddání se a sobectví!
Po krvavé hekatombě snů, tužeb, nadějí! Po tisíci obětech vášní,
jež vzdalo na oltářích své Touhy cudné srdce mé – utopiím přátelství! – –
Dny mnohdy tak líně se vlékly – A přec! řítí se, neúprosně řítí –
dále, dále od krásných dní aranjuezských mého Doufání –
dále, nové a nové dny, v závratné bezdno Minula –
dále, dále přes to, co vřelo kdysi, co bývalo kdysi Mnou –
přes mrtvá jeviště zápasů, jež dávno ty tam! Přes mohyly,
pod nimiž dávno, dávno setlívá popel mého Já! – – – – – –
Či to zde jsem? Co vidíte, ne! – to snad pouze můj stín, rubáš jen
bývalé mé bytosti, hrobka mého Já: to tělo skleslé, zoufale do sebe
vhroužené tělo, ve mdlobách při plném záření Vědomí! –
34
Stav nicoty, palčivé trýzně, vzteku, sklamání, zoufalý stav
žitím pokořeného – má býti snad trestem za bývalou moji pýchu?
Za orgie hrdých nadějí? Za hvězdné touhy mé? Za lásku? –
Právě teď, tuším, jsem dospěl již dna svého Zničení!
„Směšné, směšné!“ opakuji si stále. Trpký, jedovatý pocit ironie
píchá mě v hlavě. A je tak prázdno v mém mozku,
tak bílé, smutné prázdno! Bez představ, bez myšlének...
studené, zasmušilé prázdno mlhavého nebe zimních zavátých obzorů –
Jen jediná, neurčitá, černá skvrna v ochable bílém bezbarvu...
Četl jsem před nějakým časem, před hodinou, dvěma? – –
Nerozeznatelná změť liter – dosud míhá se mi před očima –
Chtěl jsem obrátiti list knihy – před hodinou, dvěma...
Leč skleslé ruce mé neměly síly... zapadl jsem do sebe...
Po hrozných bývalých zápasech – – to, co zde vidíte, nejsem –
Já dávno zemřel!...
35