Noc.

Julius Alois Koráb

Noc.
Spí krajiny. Pod noci hvězdotkaným vše odpočívá závojem, svit luny svým leskem zářícím a zadumaným v les plný stínů padá, tajné runy po mezích kreslí, které vůni dýší z měkkého klínu do nadzemských výší. Spí krajiny. V mlh modro do daleka se táhnou pole, černají se lesy, báj vonným břehům vážně šumí řeka kdes v dáli v stínů zanikajíc směsi, kam dohlédneš, vše ve hvězd tone třpytu, jichž na tisíce září po blankytu. Spí krajiny. Do dálných zírám plání v sny zadumán a v duše hloubi mně je, že vesmír věčný k srdci mému sklání svou peruť jemnou, jež se láskou chvěje, z níž nezměrná v svět poesie dýše... V snech tona duchem v hvězdné stoupám říše... 8