Zhasíná lampa.

Julius Alois Koráb

Zhasíná lampa.
Puls urychlený na smrt nemocného v těch kmitů záchvěvech, křeč, zimničný ten chvat! Nesměrným steskem v duše hloub mi pad, jak lítost žití – marně uniklého. Snad dotkla se to Smrt rtem čela mého –: mnou prochvěl děsivý, hrobový chlad, ztrnulou hrudí tuším cosi lkát tak příšerného, mrazně tajemného! – – Kol temná noc. A čas se líně vleče. Dusivým tichem zaléhá teď ke mně cos jako chropot v zhasínání křeče, chřest závaží, jež dopadá už země... Zimničný chvat v posledních pulsů bití – pak – náhle tma! To je tak zvané „žití“! – – 28