Vánek.

Julius Alois Koráb

Vánek.
Jdu z nekonečna v nekonečno... Lesem hrá v korunách má píseň tichotklivá, vše s utajeným poslouchá ji plesem – i ptáče mlkne, mhouří očka snivá, i hmyz let staví v slunci nade vřesem... Fialka útlá, jež se v trávě skrývá, ni nedýchá; jí v kalíšku se třpytí jak slzná perla rosy kapka mživá – v sny hrouží se to něžné, vonné kvítí... hrá v korunách má píseň tichotklivá... Jak modré oko v cloně řas tam v sítí je klidná tůň v svou dumu ponořena, jen občas třpytná libela zří chvíti se hladinou, tak modrou do zelena, když pestrý pták ji rozvlní, jda píti... 79 Tiš lesa hluboká mnou rozechvěna... Hrá v korunách má píseň tichotklivá, – tu srna snivá slyší mne, tam žena neb chudá dívka, v sosen změť se dívá... a vzdychne si a dál jde zamyšlena... Jdu z nekonečna v nekonečno... Splývá má píseň v šumu s hravým ptactva plesem a chví se lesem – něžná, tichotklivá... 80