Přání umělcovo.

Přání umělcovo.
Poslání: Příteli, věz, veliká myšlénka že zemřela často v ráz, chvílí jedinou: zatvrzelý je osud! –
Kdys v tichém snění, v němém bolu dva geniové stáli spolu, druh klonil čelo k druha skráni a dlouho stáli, zadumáni... Z nich jeden – výtvor – jasný, luzný, ten druhý – tvůrce – sochař nuzný, však oba velcí, povznešení nad světa kal a vřavu denní. Jak pláč by slzel v jejich zjevuzjevu, tu stáli: bolném ve záchvěvu rty strnulé, tvář kryly steny... Klid, mrtvý klid v nich, bez proměny... 42 Až posléz ten, co druha stvořil svým dlátem, k tomu zahovořil: Ty žíti budeš jasný, světlý, až kosti mé už dávno setlí! Žes vyšel z dílny mojí chudé, dav nevzpomene: konec bude mně dávno kdes – ni slechu, vidu – – Ty „geniem“ však budeš lidu! – Po žití strastech, utrpení,utrpení já zajdu v hrob a v zapomnění, jen ty dál budeš hlásat světu o umělcově blahém vznětu. Jen ty – žel, němý! v lidstva hluši snad aspoň jednu pohneš duši, snad jedna slza tryskne z řasy či z ňader vzdech: Kde tvůrce asi! – – Ten zrak se hloub v tvé rysy ztopí – co všední davy nepochopí, on vycítí, on uzří náhle... Snad bude dojat neobsáhle! 43 Ó matný sen! Jak doufat mohu? Snad zalíbí se jinak Bohu – mé Dílo zajde snad – – Tu v žase kles’ do mdlob: socha skácela se... 44