Píseň vichru.

Píseň vichru.
I. Úpěnlivá písni divádivá, silněj’, slaběj’, dál – zas blíž noci tmou co ke mně zníš, mořem vášní, hořem tísní moje duše zimomřivá v tobě zpívá! Zda to víš? Rozumíš! To v tobě zpívá vlastních zármutků mých tíž!... II. Hodin vlekem sžírán vztekem, do zoufalství hnán a štván – nejsem již svých smyslů pán! Bol můj, bezohledný tyrantyran, nedá se již v klidu měkkém 29 snění mlékem zkojit: rván z temných bran svých sporů jekem zuří v prsou plných ran! III. V prudkém reji, víru spějí myšlénky vstříc hrobu tmám. Cítím, není to víc klam – ztratil jsem už v sebe víru, tonu, hynu v beznaději... Marně směji těm se sám myšlénkám! Marně si přeji zbýt se jich, řka: Klam a mam!... IV. „DáleDále, trude!“ – stále hude ďábel-Výsměch... Za mnou výsk’, hlavně lesk jak ve tmě blýsk’ – nevinný lesk hračky malé... 30 Ďábel! Zřím teď jeho všude z výhně rudé šklebný pysk... Jenom stisk! – a konec bude, přeťat běsný žití trysk! – – – V. Jak mě mrazí! Ha, – mi schází odvaha v tu zbabělost? Cítím, nejsem silen dost – – Vichre hřmící v oken rámyrámy, znič mě! Zemru bez nesnází – proseb frasí, nářků prost!... Znič mě, zlost, jež nemá hrázíhrází, znič! – – Ven okna! Buď můj host! VI. Slyšíš? Litá písni – zmítá hrudí mou tvůj divý běs! Jaký rej a jaký ples! 31 Mořem vášní, hořem tísní v útrob skaliska hřmí skrytá – jedem spitá citů směs... Do nebes pěn spousta lítá – příšer změť! – – Já v mdlobách kles’ – – – – – 32