Poledne v lese.
V poledním žáru širý kraj se noří – –
Tu dřímá les, v něm bahno líné zeje,
kde hladí tmavou žlutý blatouch hoří,
nad sítinou se lesklé šídlo chvěje.
Kol stojí sosny v ustrnutí němém,
do korun jim se modré nebe dívá,
v ně praží slunce, zlata vroubíc lemem
změť šerých stínů, v pěšiny jež splývá.
Ni ptáčka hlashlas, ni vánku zašeptnutí
klid mrtvý kol teď ze sna nevyruší,
jen praskot větve tajemné kdes hnutí
že způsobí – však les to jedva tuší – –
Tu v blahém stínu, v hrobové té tiši
jak sladko ve snů pohroužit se tůně! –
i srdce v ňadru spí, ba zdá se, slyší
duch myšlének svých krok, jsa pln jich vůně – –
20
Zde dřímat, sníti – ach, jak příjemno je!
Kraj celý znořen v slunce žárné mdlobě –
zde libé šero – – V kraji parné znoje –
zde chládek, stín a ticho jako v hrobě – –
Ó lesní kouzlo, číš tvá vínem hraje –
kéž mohu retem žíznivým tě vsáti
do svého nitra, tiši plná taje –:
běh světa pak rád uzřím kol se hnáti!...
21