Krise pochyb.
Pochybami otrávených doufání ó krise –
tóny znící v duše mé žalm drsně tak a cize,
opět bezútěšný smutek vašich rve mě chvílí
náhle tak! – zvěst hrany truchlá v ples tak pozakvílí.
Budoucích jar smavou něhu tužeb harmonií
vlát já cítil, krajem nitra všechno jásat: žiji..!žiji...!
lilie snů kvetly v slunci, v zvonů „Anděl Páně“
starých tradic svaté kouzlo nítilo mi skráně...
A tak náhle – vichrů běsi cyničtí se řítí
ghetem vroucích ilusí mých! Zevšad řev a vytí,
tóny znící v duše mé žalm drsně tak a cize – –
Pryč jsou plesné jar mých touhy! Ty tam blahé vise!
Bezútěšný, prázdný smutek rozložil své chmury
krajinou zmrtvělé Lásky!..Lásky!... mlha splývá s hůry
dusnou tíží skutečnosti..skutečnosti... Marně pnu zrak výše,
marně sluch ždá zvonů znění píti z Hlucha číše!
Resignaci kleslý v náruč, zemdlen k bezvědomí –
čekám... nač? že milosrdná Sudba třtinu zlomí
nade mnou? – sen „šťastným býti!“ již mě neroznítí:
vytrhal jsem lilie snů ze záhonů žití – – –
17