Dívčí sen.
Než záblesk rána zlatem vzplál
po jizby rozlit zdech,
Marii na rtu úsměv hrál,
jež v sladkých dlela snech.
To hoch ji spanilý a mlád
jal v čarný vidin kruh,
neb tušila, že má ji rád
on, záhadný ten duch!
Když spatřila ho včera zas,
jdouc ze mše nedělní,
zrak její spěchal v úkryt řas –
jak toužně zřel on k ní!
Však teď, on, sličný rytíř – v snech,
kdy širý kraj si zdřím,
on teď ji tisk’ svých na ňadrech
a v dál kams jela s ním.
47
Oř sněhobílý, jakby v let
byl vichrem divě hnán,
tmou unášel je – stále v před –
les mizel zpět i lán – –
Tu nebem nízko táh’ se mrak,
z hor hřměl již bouře běs –
Marii bylo úzko taktak,
a přec v ní vířil ples!
Kol dusný, nehybný ten vzduch
kůň prorážel jak blesk –
ji v objetí měl statný druhdruh,
a přec ji pojal stesk!
A jeli, dívčin vlahý zrak
se k němu plaše zdvih’ –
on líbal však jej vroucně tak,
on bázně nepostih’...
Též její snivý, něžný duch
v klín opojení kles’:
již nezřela, jak tměl se luh,
jak hustým stal se les.
48
Již neslyšela bouře hlas,
ni dálných proudů spád,
jen cítila, jak slzy z řas
jí slíbal tisíckrát...
A náhle – divý trysk jich v ráz
je v temnou propast vmet’ –
kams řítili se ve skal sráz – –
Ó hrozný, hrozný let! – – –
Zděšena dívka ze spánku
se vytrhla. Již den
plál v oknech nachem červánků,
ten tam byl strašný sen.
Však cítila, až uzří – jej,
co o něm snila dnes,
že k ňadrům skloní obličej
žár v srdci, v duši ples –
A cítila, že vše on zví,
že šťastný přijde k ní! – –
To duší válo tajemství
jí sladké příštích dní.
49