Spása chudých.
Do očí děcka jsem díval se, šťasten
jich výrazem důvěrna očekávání!
Což dalo své plačící matičky na sten,
jež vzpínala k chodcům své prosebné dlani,
což útrpný byl mu, pln obavy chvějné,
můj pohled, když viděl jsem bídu jich nahou:
vše zdálo se útlé té duši být stejné,
tak s vlídností všemu vstříc zírala blahou,
tak zářila štěstím své neviny ryzí,
že oslněn na vše jsem zapomněl kol ní –
tak ve třpytu hvězdy tma s očí nám mizí
a v jásání touhy chmur stínové bolní!...
Klid bohatství hrdých snů jal mne a spíjel
té andělské bytosti děcka,
stín Bídy kams před její nádherou míjel,
běs nouze a chudoba všecka –
52
ta, zmíjí se tmavými plazící kouty,
své oběti k úpadu štvoucí
muk bolestných jedem a zoufalství pouty –
vše míjelo záři snů skvoucí...
Leč duší pak němý zas smutek mi vzklíčil,
sten matčin v hruď bolný jej zasil –
z chmur myšlének truchlých jen kříž Tvůj se týčil,
ó Kriste, chrám – lásky Tvé asyl!
53