Rybářka.
I.
Když ponejprv ji spatřil jsem –
na moře stála břehu –
zrak užaslý tu na ní tkvěl,
neb nikdy před tím neviděl
jsem taký půvab, něhu!
Vlas bohatý jí hedvábím
na úběl ramen splýval
a svůdných líček hebký sníh
v dne zlatých tonul polibcích
sám jemný světla příval.
Jí blaho zjevem vanulo,
pel mladosti kryl čílko
nevinné, božské krásy dar
objímal vnad těch luzný tvar,
andělsky útlé tílko...
54
Ó byla krásná! V modro kams,
kde obzor mořské dáli
se ztrácel širých ve vodách,
zrak její zbloudil jako v snách
a líčkem růže vzplály.
Tam dlouho, dlouho hleděla,
jak vidin spjata sítí,
nehnutě, v jediný kýs bod –
já žasnul, jak se azur vod
v těch očí hloubi nítí!
Tam dlouho, dlouho hleděla,
van tichý hrál jí vlasem,
ten zrak že s modrem obzoru
se v němém chvěje hovoru,
tak zdálo se mi časem.
Tam dlouho, dlouho hleděla
pohledem zvláštním, tklivým –
jak zřít by toužíc dálný břeh –
Cos ňadrem hnulo – jako vzdech,
třpyt slzy zrakem snivým.
Já opojen jsem na ni zřel,
já zbožňoval tu děvu –
55
a stále vřelej’, stále víc! – –
Mně hvězdou žití ona vstříc
v svém vzešla jasném zjevu!
Ba – žití hvězdou! Miloval
jsem poupátko to skromné –
ač rozum chladný jen mi děl,
bych raděj’ navždy zapoměl,
co – ztraceno je pro mne!
Ač jsem se bránil, zapíral,
že marnou lásku vězní
má duše, – v hloubi zas a zas
mi šeptal tajný, vroucí hlas:
„Ach, nelze ti žít bez ní!“ –
To prudká vášeň závratná
mě zcela uchvátila,
já bránil se, již marně však –
mé srdce vznítil onen zrak,
v ně touha jím se vryla! –
Pak zmizela v klín šedých skal
kdes mořském na pobřeží,
já strnulý sám tady stál,
zrak v neurčito upřen v dál –
jak Sfinx, jež hroby střeží –
56
Až posléz v sklonku toho dne,
když stín se zdloužil stromů,
když v kraj se šerem plížil sen –
i já se plížil, poraněn
a spoután láskou, domů.
II.
Hoj, veselost a ples a rej,
zní hudba vstříc mi z vísky.
To rybáři – co slaví as?
Mně v ňadrech teskný praví hlas,
že zármutek mi blízký – –
Krok šinu v před a tajím dech –
hlas žen mi srdce svírá,
ač sotva vím, již tuším snad,
proč v hruď mou náhle smutek pad’,
proč slza v zrak se vtírá.
Vždyť zaslech’ jsem, ach, vím již, vím –
to ve vsi svatbu strojí,
vím také čí – tak zpola jen,
však dosti vím, to není sen,
duch domyslit se bojí! – –
57
Co takto dumám, k vísce již
jsem dospěl, před hospodu,
tam plno známých, přátel mých,
tam samý fábor, ples a smích –
vše blahou hlásá shodu.
Ruch vládne čilým zástupem,
dav hochů, dívek, dětí –
tu rybáři, tam ženy zas,
vše vystrojeno v příští kvas
i k tance započetí.
Hned v kruh ti švarní rybáři
svůj veseli mne jali,
že musím u nich zůstat dnes –
a v hospodu a v rej a ples
mne důrazně též zvali.
Já marně prosil, zpouzel se,
až podlehl jsem, tíží
byv překonán jich důvodů –
V tom hle, již z dáli v průvodu
se k vísce svatba blíží!
„Z kostela jsou tu!“ slyšet křik,
dav jásá, mládež jará
58
jim bouřné chystá přijetí –
mou hrudí v teskném napjetí
bol prudký vznícen hárá.
Jak ve snu v příští okamžik
nevěstu uzřím bledou –
ji s jásotem hned v hospodu
ve hlučném, pestrém průvodu
i s ženichem si vedou – –
Tak podruhé ji spatřil jsem,
ne dívku již, však ženu –
zrak užaslý tu na ní tkvěl,
já dumal, snil a přemýšlel –
zda někdy zapomenu!
Vlas vínkem zdoben routovým
po bílém šatu splýval,
tvář sličnou závoj – padlý sníh
v paprsků zlatu slunečních
jak jemná mlha skrýval.
Zjev její lepý, vznešený –
v něm kouzlo spalo tklivé –
mne mocně pohnul, tona v snech
já tajil v prsou ston a vzdech
a lkání žalostivé – –
59
Ó byla krásná! Její zrak
tkvěl nyní upřen k zemi,
mně perlami on zdál se skvít,
ba věru, zrosen zdál se být
mi slzí krůpějemi!
Snad plakala? – Proč, nevím sám,
to nikdy nezvěděla
má duše, vím jen, že mi ples
té svatby smutkem v prsa kles’,
v skráň mou se duma schvěla.
III.
A po třetí ji spatřil jsem –
již zašli snové vnadní –
Ó tenkrát duši v prsou rval
mi nejkrutěji trpký žal,
já téměř zoufal nad ní!
Tak bledá, krásná, vznešená –
táž smavá tvář i rysy –
sníh skrání skvěle bělostný,
rtů poupě – úsměv milostný,
vše, jak jsem poznal kdysi.
60
Však přece ne! Ó žel, tu tvář
já viděl sličnou, vnadnou,
týž čela úběl, měkký vlas,
touž hlavu drahou, plnou krás,
teď – nehnutou a chladnou!
Kol rakve svíce plály v síň
tak tichou, stmělou, smutnou,
tam plno nářku přátel mých
a plno slz všech ve očích – –
Žal zdrtil hruď mou rmutnou.
Byl pohřeb. Truchle z vísky v dál
se zvonku neslo lkání;
ten tklivý zvuk jak v moře leh’,
hned moře ztichlo, dlelo v snech
a v němém zadumání –
Tam v dáli, s modrem obzoru
kde azur vln se snoubí,
tam touha mnohá spala kdes,
kam dívky něžný zrak se nes’,
kam vzdech lét’ ňader hloubí!
Tam cosi lkalo v jejích snech,
když v dálku druhdy zřela,
61
já cítil dnes to kouzlo plát
v své duši, z hlubin moře lkát:
„Žel, na vždy oněměla!“ – –
A v bolu stanul pohroužen
můj duch na břehu moře,
pak vzchopiv se, tu smutnou báj
své lásky nes’ já v cizí kraj,
s ní žal svůj a své hoře...
62