Ty měkké melodie...

Julius Alois Koráb

Ty měkké melodie...
Ty měkké melodie v zármutkův usnutí co bolest trýznivá svůj na čas mírní hlod! Je druhdy slyšívám, jak píseň labutí v šplounání dálných vod – Jak varhan Resurrexit v jas vlahých Vzkříšení (van touhou nyjící, pln dechu lilií) do duše zákoutí odlehlých v stišení se jemně rozlijí – Ty měkké melodie, ples ozvěn nesoucí z tušených končin snů, nach zoří slavnostních v má tichá vzplanutí, tak zbožná, horoucí, bych znovu ožil v nich!... Když hudbou mystickou mě k výším uchvátí, tlum vidin zázračných mi vdýchnou do skrání – tu, láskou přemožen, jich klesám závratí v klín vroucna Vzývání: 63 Ó Touho, ještě v ňadrech žár neuhas’ tvůj mých, jenž vínem v číši srdce mi plá, se růmění, já cítím zápasit tě v duše tajemstvích pro svaté Umění! Pláš věčně neskojena tmou skalných propastí v kvil smrti příšerné, jenž zeje z prázdna snů, a tebou žiji, nesen nadzemskou oblastí – Výš! – dokud nezhasnu... 64 Pod mrazivým dechem Sudby. (Psáno 28. listopadu r. 1894.)
Konečně vyjeli jsme z protivného, nesnesitelného města, matka moje, lékař a já. Mlhavou nocí daleko za námi zůstala kalná světla plynu, začazené továrny, blátivé ulice, řady špinavých domů. V jednotvárné šumění deště čirou, neproniknutelnou šedí splýval teskný, rozmoklou silnicí tlumený rachot kočáru. Ta noc, ta těžká, dusivá mlha zaplaveného kraje byla snad dobrodiním pro nás. V ní zoufalý smutek můj a matky mojí obklopen mlhou němé, ztrnulé resignace zdál se býti pohřben, utonulý. Neviděl jsem nic, nechápal nic – jen hroznou onu tmu kolem sebe, jen plnou bázně a zděšenízděšení, a přece sžíravou, nedočkavou touhu býti již u cíle, vzdáleného cíle této pozdní jízdy.
65 Byla to odlehlá, zastrčená víska asi na pět hodin cesty před námi. Neznali jsme ji. Do večera minulého dne byla nám bezvýznamnou, úplně lhostejnou, jako statisíce jiných neznámých vsí, jejichž jména, zaslechneme-li je náhodou, jsou nám prázdný zvuk, nevzbudí v nás nejmenší zájem, nejslabší představy... pouhý neurčitý pojem, ta a ta vesnice... A náhle, neočekávaně stala se nám ta bídná, zapomenutá ves tak osudně důležitou, tak tragicky zajímavou. – Již přáli jsme si býti tam, již spatřiti vše, co v hrůze prvního dojmu děsné, jako blesk zasáhnuvší nás zprávy bylo nám naprosto nepochopitelno, bylo nám něčím, čemu nemohli jsme hned uvěřiti, – tam v dálné, zapadlé té vsi – umíral dobrý náš otec! – – –
*
Lékař, jejž vzali jsme na smutnou tuto cestu, byl rozšafný, moudrý muž. Podléhali jsme bezděky vlivu jeho klidné rozvážnosti, jež dovedla aspoň od nejhlubších propastí zoufalé beznaděje odvrátiti rozechvěnou mysl naši.
66 Zapáliv si doutník s lhostejností u lékařů obvyklou, která nejvíce dodává síly a naděje nemocným, klidněklidně, a přece soucitně počal těšiti matku moji. Z neurčité zprávy, jež nás došla, netřeba ještě souditi na nejhorší. Otec jel úplně zdráv ku svěcení školy, měl slavnostní řeč – tím snad se poněkud rozčilil – – Lehký záchvat mrtvice, nic neobyčejného – za měsíc může se při náležitém ošetřování vyléčiti – – Měli jsme naději – malou, slabou, ale i za tu bývá člověk vděčen v trapné nejistotě. Ostatně těšil jsem se zdáním: matka je přesvědčena, že až dojedeme, otec bude ještě živ... A to jsme chtěli. Až budeme u něho – nesmí již, nesmí nám zemřít!... Ubohá matka měla asi vážnější myšlénky. Ji tížilo mučivé obávání o naši rodinu, o blaho dětí... Jak bude s námi, až – – Ne, otec nesmí nám zemřít!...
*
Nekonečná, skličující jízda! Neproniknutelná tma – jako v rakvi, mlha dusivá, studená, rozrážející těla naše mravivýmmrazivým chladem, sychravá noc, beztvárná, plná hrůzy 67 a stínů! – – A v tom hrčení kol, v tom šumění deště, v té směsi neurčitých, vzlykavých tónů umírajících a znovu se rodících – zda skutečných či jen myšlených? – v tom všem jakoby sípala truchlivá předtucha blížící se neodvratné, neúprosné Smrti...
*
Leč zdálo se mi, že ne Smrt k nám – ale my že k ní ubíháme!... – – – – – Svévolně ne, jsme hnáni krutým, tajemným kolesem Sudby – – – – – – – – – V ten tmavý, hrobový kraj, nevlídný, hrozný – ó jistě musil být on sídlem Smrti! – v tu propast šedivé mlhy, ztrnulé tmy, tam řítil se vůz náš v zběsilém chvatu... Příliš zběsilém duši, jež zmírá nejistotou v předtuše neznámé hrozné skutečnosti! A přece – jak loudavě pokračovala tato jízda, jak příliš zdlouha, plíživým, odměřeným tempem, neboť srdce již toužilo býti u cíle! Snad – aby láskou odvrátilo Smrt!... Kočár zatím pohyboval se stále touž rychlostí, kola se otáčela s pravidelností a jistotou pevnou, přesnou, pokračující – ku předu – – jako lidský osud – – –
68 Duší náhle vynořila se mi představa, jež vzbudila ve mně šílenou touhu: vyskočiti z vozu a prchati tmou nazpět, nazpět k lidským obydlím, k městu, pryč, daleko od končin, kde skrýval se tušený neznámý cíl této jízdy!... Bylo to, jakoby ubohý otec jel s námi... Pouhý přízrak? – – Seděl tu náhle naproti mně, na místě lékařově a klidně kouřil... Právě tak vídal jsem jej, když brával mne druhdy s sebou na své inspekční cesty po okresu a školách jeho správě svěřených!... Co sladkých i bolných, co něžných i sžíravých vzpomínek!... A jeho oči, nevýslovně smutné oči! Cítil jsem, jak v tázavém, němém pohledu spočívají na mně... Lékař hleděl někam ven, do zamžených spoust tmavé, deštivé noci... Přízrak? – – – Byl jsem podivně vzrušen, hruď se mi sevřela, údy ztrnuly, ztuhly. Bál jsem se myslit (aby neslyšel přízrak ten myšlénku moji), že není to On, můj otec – – Jeho oči smutné, nevýslovně smutné! – dívaly se na mne, tázaly se mne, kam vezeme jej v dálku, v děsnou dálku... 69 tam, kde jakoby kynula naň čekajíc šklebná, sípavá Smrt!... „Vraťme se, probůh – vraťme se!“ – Úpěnlivý, zoufalý výkřik třásl se mou duší pod dojmem těch tázavých, smutných očí... V hrozném zápase citů, v závratném víru myšlének a představ dusila se má bytost – slabá, nemající síly zbaviti se jejich tíže! Jediným vzdechem hlubokým, bolným, srdcervoucím... jedinou slzou!... Pod mrazivým dechem přísné Sudby horký pot zrosil mé skráně. Konečně upadl jsem v tupý stav mrtvého, ztrnulého bezvědomí...
*
Když jsem se vzpamatoval, jeli jsme zvolna, někam do vrchu, vesnicí nebo lesem: po obou stranách tměly se mlhou obrysy střech či stromů... Tuším, že rozeznal jsem opodál cesty i chorobný, bledý lesk hladiny nějakého rybníku nebo kaluže – jako tvář mrtvoly, zsinalou, prosvitající tmou těžkého rubáše... Divno! – bez dojmu hleděl jsem k zdánlivě známé té tváři, do neurčita kamsi... Však dlouho nezmizela mi z očí, ani když jsme již dávno minuli onen rybník...
70 Mrtvé, ostře se rýsující tahy její poutaly mne zvolna k určité myšlénce. Ó zajisté, otec, až k němu dojedeme, bude tam – tam v opuštěné vesnické škole, na bídném loži, ve vlhkých poduškách – tak nehybný klidně spočívat! Škole náležel život mého otce, škola byla jeho povoláním – ve škole musil zemříti... Ve škole, jež dnes byla vysvěcena, je nová, její chodby a síně dosud provanuty jsou vápenným zápachem omítky a cihel, zápachem čerstvých trámů a nově natřených lavic... A tam, ta hlava drahá, ustaraná, hluboko znořená ve vlhkých poduškách... Ó zajisté, až tam dojedeme, bude již navždy smířena, vyrovnána s nevděčným, klopotným životem pozemským! – – – – – – –
*
Klamal jsem se – a neklamal! – – Tvrdá, necitelná je Sudba... jen že někdy zahrává si s člověkem, vodí jej bludištěm nadějí, napřed volá naň: Věř, doufej! – – aby pak tím důrazněji vrhnouti se mohla na svoji oběť! – – – Po trapném bloudění nepravými cestami, 71 křižujícími se, klikatými, za krutého nečasu tmavé, deštivé noci povoz náš se zastavil. Konečně jsme byli u cíle... Konečně!... Daleko bídnější skutečnost objevila nám tuto ves, než jak jsme si ji představovali... Ostatně – kolem druhé hodiny ranní vládne počátkem září ještě nejhustší tma, a pak nebe zatažené mraky spousty vod chrlícími nedalo nám ani vůkol se porozhlédnouti... Zachytil jsem jen několik zcela neurčitých obrysů... Blízko před námi jakási vyšší, jednopatrová stavba – měla nahoře některé okno slabě osvětleno... Škola. Nebylo pochyby, tam ležel náš otec... Vystoupili jsme z vozu, lékař zatloukl na vrata domovní. Před vchodem do nové školy mohl jsem rozeznati bílý, laťový plot... Chvojí ozdobená prkna sbitá na spůsob řečniště... Mrazivý chlad roztřásl mé údy... Za dlouhých několik okamžiků, jež zdály se věčností, kmitlo se dole v chodbě světlo, zašustily loudavé kroky ke dveřím. Zarachocení klíče, nějaký hovor uvnitř – tlumený, bázlivý – – Vše zde připadalo mi tak divné, spěšné, neurovnané, ve všem takový 72 chvat – taková bázeň chvějná, šeptavá, zimomřivá!... Tvář mladého muže, učitele, který nám přišel otevřít, vzbudila ve mně týž dojem – ustrašení, bázně, náhlého spěchu... Co to bylo kolem nás? Všude, všude ten chvat a ta bázeň – či byl to jen přelud mé chorobné duše, rozechvěné, plné trapného obávání – – – ? –
*
Otec nahoře spal. Hluboký spánek, táhlé, poněkud chraptivé oddychování – jakoby se dusil pod tíží příliš zduřené pokrývky. Měl čelo úplně zakryté ledovými obklady... Tak spal prý od předešlého poledne, od chvíle, kdy jej sem položili... Donesli jej sem – s oné tribuny venku, před školou... Mluvil k rodičům a dítkám školním... Tklivý, radostný okamžik, kdy obec dává si vysvětiti svou vlastní školu! Co stálo námahy, práce a potu, než mohli ji otcové vydobyti svým dětem... A jaká nyní kyne všem odměna, jaké mnohé, nové povinnosti... Můj otec vřele se těšíval vždy na krásné tyto slavnosti. Když světila se v některé obci okresů 73 jeho nová škola – přibylo mu tím jen nové práce. Byl prací v pravém slova smyslu přetížen, a přece – když světili školu, nebylo konce jeho upřímné radosti!... Žil pro školy, cítil s lidem, pracoval, bojoval zaň a – rozuměl mu... Když pronesl několik vět – lid byl pohnut, slzel, a otec – slzel s ním... Přílišný dojem, jaký naň činil tento zástup shromážděného lidu, uspíšil snad ránu temné Sudby, jež se již vznášela nad drahou, ubohou jeho hlavou... Náhle zbledl, zapotácel se – chtěl ještě dále mluviti – – nemohl a – klesal – – – Přispěli mu rychle na pomoc, odnesli jej do nové školy... Bylo po slavnosti, budova vysvěcena s chvatem, tiše, bez hluku... Ubohý otec! Včera, časně za jitra odjížděje, naposled zlíbal nás všechny a rozloučil se s námi... Tušil, že jest to naposled? – – Byla dosud pustá noc. Vítr k ránu rozpoutal se ještě divočeji lomcuje zběsile okny a mohutnými proudy vod šlehaje do nich se všech stran... Dleli jsme u otce. Prostranná jizba, kde ležel, byla sice vytopena, nicméně, 74 vydána jsouc na dvou stranách útokům mrazivého nečasu, byla chladná, zimavá... Lékař klonil se již dlouho nad nemocným, pak cosi šeptem rozmlouval s matkou a starou ochotnou paní učitelovou. Neslyšel jsem ničeho z oné rozmluvy, dívaje se jen oknem do mrtvé tmy, jež vládla venku... Tam hvízdal vítr, šuměly spousty deště, hnaly se bouřné, rozvodněné potoky... A tam někde z hospody náhle zalehlo sem vřískání trub, houslí, zpěv a výskot..!výskot...! Slavili posvícení... Mráz prochvěl mé tělo a odvrátil mne od okna; ostatní byli rovněž nemile tknuti oněmi zvuky... Až nyní teprve chápal jsem, za kým pátral můj duch v oné tmě, v oné hrobově tmavé noci... Slyšel jsem její krok – blížila se k nám jednu chvíli – příšerná, mrazivá Smrt, tam někde kolem hospody mezi spitou mládeží bloudíc a do okna k nám se dívajíc... Slyšel jsem ji – smála se, chechtala na nás z té tmy, z té vřavy, z té noci hrobové... A když vítr zanesl k nám ze vsi divoký její smích – prchala, zmizela mi kamsi. Pak nastalo děsné, prázdné ticho...
75 Otec pohnul sebou a z hluboka si oddechl... V některé jizbě zachrastilo závaží starých hodin hřmotně, těžce klesajíc – venku kdesi táhle čtyřikrát zapískal ponocný. Ó ta noc nechtěla míti konce! – – –
*
Nežil již – pouze ještě dýchal, ještě do třetího dne po osudné slavnosti. Spal a dýchal stále táhleji, chraptivěji – – Když chvílemi procitnul, poznával naše tváře, usmíval se slabě. Mluviti a pohnouti se nemohl. Však za nedlouho vždy zase usnul a týž táhlý chrapot – vzrůstající, lhostejný, apathický ozýval se vlhkou, zimavou jizbou... Ti, kdož jej ošetřovali, lékaři i četní hosté, přátelé, kteří vzdor stále horšímu počasí chodili a jezdili sem tázat se po stavu nemocného, smutněji a tišeji projevovali nám svůj soucit... Jen odcházejíce všichni těšili nás: Doufejte v Nejvyššího!... Doufali jsme... Matka hned druhého dne vrátila se ještě do města, pro ostatní děti, tři malé moje sestry. Vše nasvědčovalo tomu, že zde po- 76 budeme dlouho, déle, než dříve jsme se nadáli a – než pak vskutku bylo potřebí... Okolí vsi daleko široko zaplavily vody. Blížily se dny veliké povodně českých krajin (v září r. 1890.), té povodně, jíž padl za oběť starobylý most Karlův – – – – – Bylo nám teskno. Spousty mračen a mlh doléhaly na smutný okolní kraj, a na prsa naše tíže osudné, již nastávající katastrofy. Za ložem nemocného objevil se kněz v bílé rochetě... „Jde se jen pomodlit!“ těšili nás, „nebožáku se tím ulehčí...“ Rozuměli jsme... Táhlý, divný chrapot smrtelného zápasu otcova všude – na všech chodbách a ve všech síních vesnické školy slyšeti bylo. Pronikal k nám skrze zdi, vítr v okna k nám jej zanášel... a my ještě stále doufali!... Ovšem, já nezaslechl již kroky blížící se příšerné Smrti, nezaslechl jsem její hrozný smích... Ona musila tichá, tajemná přiblížiti se, tak že jsem to ani nepozoroval – a byla již u nás, byla u nás! – – – – – – –
77