XV.
Óda
na otevření olomoucko - pražské cís. král. státní
železné dráhy
dne 20. srpna 1845.
Nových divů svět se rozprostírá
Před zrakem radostně planoucím,
A budoucnost krásná všehomíra
Duchům zjevuje se žasnoucím,
A nabývá nových sil ta víra
V srdci lidu blaha žádoucím:
Že po nových brázdách Matky-země
Dál ku předu chvátá lidské plémě!
Věru, bohové se novým sňatkem
Se stoletím naším spojili,
Aby zloboh nepřevrátil zpátkem,
Světla dárcové co stvořili,
I nastojte! po železu hladkém
Stroje letem blesku pádily,
Aby podrobenou k službě parou
Rozkypřily kůru země starou.
45
Na té půdě bohdá uhlazené
Bude zráti ducha osení,
Vědy v ouzkých jizbách zahrazené,
Vábné dary krásných umění,
Jako símě ptactvem roznešené
Pouště na oásy promění,
A řemesla prosta monopolu
O užitek podělí se spolu.
V naší vlasti, knížata kde plodnou
Druhdy brázdívali roli svou,
Práce i mzda s rolníkem se shodnou,
Města a vsi zdárně pokvětou,
Koleje pak mocí hromosvodnou
Lichvu skoupých sejtek pohnětou,
A krutého hrozná trýzeň hladu
Najde těchu z chlebodárných skladů.
Dítky vyšlé z lůna jedné matky,
Krví pobratřené národy,
Kteréž jak korábu pozůstatky
Bouř rozmetla mořem neshody,
Zanedbané obnoví zas sňatky,
Poslechnouce hlasu přírody,
Jenž milostně svého k svému čítá,
I cizince jako bratra vítá.
46
Vnuci mužů těch, co na se třeli
V dlouhých válkách ostrým železem,
Kovaný tuk země rozprostřeli
Dlouhotáhlým, valným řetězem,
Jenž budoucně obejme svět celý,
Svět, co v míru bude vítězem,
A jen nepřítelem bude války,
I nejdalší své ukrátí dálky.
Kolem této oslavené hory,
Kdežto na tisíce Míšňanů
Kleslo Žižkovými pod prapory
Před branami statných Pražanů,
Teď se vine dálné od prostory
Mnoholičných spona občanů,
A ty stíny našich zbrojných dědů
Žasnou, že bez války jdeme k předu!
Ovšem – boje nastaly nám jiné,
Ale vyšší, ale světější,
V kterých bratrská krev nepoplyne
A meč nezvítězí ostřejší.
V říši duchů neustále činné,
Můž jen zvítězit duch činnější,
Jenž odín jsa tělem národnosti
V novém čase v nové skví se cnosti.
47
Jak k panenským prsoum přitulí se
Růže ve sto listů rozvitá,
Jak demantů velekrása rdí se
Po zlatém jsouc rouně rozlita:
Takto na Evropy ňadrech skví se
Česká země a z hor prokmitá.
Není divu, že té vlasti cena
Nám tisíckrát byla záviděna.
Veliké má vlasť ta povolání –
A my velkou máme povinnost:
Bychom k předu spěli bez ustání
I předsudků svrhli ničemnost.
Kdo zůstane zpátky – ku pokání
Nebude snad míti času dost;
Parních strojů hvizd k činnosti pudí,
Kéž ospalce všecky ze sna zbudí!
48