Sebrané spisy veršem i prózou, díl 1 (1857)

Jan Pravoslav Koubek

Diplomatická verze Ediční verze
JANA PRAVOSLAVA KOUBKA
SEBRANÉ SPISY
VERŠEM I PROZOU.
K vydání spořádal František Lad. Vorlíček.
DÍL I.
V PRAZE Nákladem Karla Bellmanna. 1857.
[I] Tisk a papír Karla Bellmanna.
[II] Předmluva. Odevzdávaje čtenářstvu „Sebrané spisy" Jana Pravoslava Koubka uznávám za slušné připomenouti, jak se do rukou mých dostaly. Byltě Koubek můj krajan, milovaný učitel, laskavý příznivec i přítel. Již od r. 1847 býval jsem v Praze jeho častým navštěvovatelem, v Blatné, společném rodišti našem, o prázninách téměř denním hostem. V takových návštěvách čítával mně každou novou báseň, kterou buď právě pracoval neb ukončil. Nejedenkráte doléhal jsem naň se svými přátely, aby k vydání veškerých spisů svých přistoupil: načež on vždy odpovídal, že tak učiní, jak mile bude zdravější, a více času k spořádání nových a k opravení starších prací svých nabude. S ohledem na psaní a ještě více na vydávání držel se přísně vlastních slov svých:
[III] Kdo stále užitku jen hledí vlastního, Ten nedobude sobě věnce věštího, Nezavzní lyra vděčně v ruce zisku chtivé, Jež tělu náleží, co samým chlebem žive. Kdo nedbaje své vlasti, nedbaje svých bratří, Na Musu jako rybář na udici patří, Tenť jaktěživ posvěcen nebyl na básníka I bude poznamenán jménem sobětníka, A zůstane ve spolku druhův sobě rovných Nehoden lásky srdcí vlasti své milovných!
Lepší to zdraví však nepřicházelo, ale mizelo pod mnohými nátisky vůčihledě. Stávalť se co den trudomyslnější, až pak těžce onemocněv dne 28. prosince 1854 čilý svůj život v rodišti svém skončil. Zemřelť nedlouho po sňatku svém v náručí stařičkých rodičů a truchlící manželky. Chtěje v prvním okamžení aspoň částku dluhu svého drahému mistru splatiti, jal jsem se spisovati jeho životopis, obrátiv se o mnohá dáta ke ctihodnému otci nebožtíkovu písemně. Při tom žádal jsem paní zemřelého, aby vedla péči o veškery papíry manželovy, by nic důležitého na zmar nepřišlo. Že pak jsem spůsob písma jakož i mnohé rukopisy znal, nabídnul jsem se též nepotřebné od platných odloučiti, tyto přepsati a pokud možná i sestaviti. Tak se také stalo. Netajím toho, že jsem s počátku u veliké IV mnohdy byl nesnázi, nevěda hned co kam a jak vložiti; leč při dalším přepisování, když různé zlomky k sobě řaditi se počaly, mizela znenáhla starost má: i mohl jsem se tím směleji ve vydání veškeré pozůstalosti uvázati. Myšlénka, že slova víry, jakou zvěčnělý v žáky své skládal, stanou se takto tělem, dodávala mi hlavně odvahy; ona mi byla v dobách nesnází polární hvězdou. Než věda předobře, že pouhá vůle moje všady nevystačí, i maje radu a poučení nebožtíkovo v živé paměti, nešetřil jsem práce, i ucházel jsem se v potřebách u mužův kritických, v básnictví a v literatuře na slovo vzatých o pomoc a přispění, čehož mně tito ochotně a věru obětovně poskytli. Vzdejmež jim za to vřelé díky! Takové přípravy ovšem žádaly více času, nežli jsem se s prvu sám nadíti mohl. Tisku nechtěl jsem dříve počíti, dokud všecko sebráno a spořádáno, dokud úplný přehled všeho sestaven nebude, by přenáhlením hrubší omylové do sbírky se nevtrousili. Jak dalece toto počínání moje požehnáno bylo, rozhodniž soudný čtenář. Nakloní-li se váha na stranu mou prospěšně, to připočteno budiž učiteli mému, jenž mne v živobytí svém vždy k opatrnosti a rozmyslu naváděl: bude-li však opak toho nalezen, padniž na vrub mé nedostatečnosti. –
V Vydání, pokud možná úplné, bude rozvrženo na čtvero dílů. K poslednímu přidá se životopis básníka. Z prozy podáme jen články takové, které časové platnosti posud neztratily, a pak ze kterých řečnický talent Koubkův velmi skvěle a pružně vysvítá. Básně příležité postavili jsme z dobrých příčin do předu; vyznačujíť ony jasně snahy i povolání básníkovo. Pohřeší-li zde kdo některou již v tom neb onom časopise tištěnou báseň, shledá se s ní zajisto na jiném příhodném místě. Lyricko-epická báseň „Hroby básníků slovanských“ psána byla ve dvou od sebe rozdílných dobách; pročež vidělo mi se za dobré, vydati ji ve dvou odděleních. Část první pracoval básník r. 1845 a 1846. Z toho tedy stanoviště nechť na ni čtenář hledí. Část druhá však vzala původ až na některá místa r. 1852 hned po smrti Kollara a Čelakovského. Verše na Chmelenského nalezli jsme mezi jinými papíry; pročež i na příhodné místo vloženy jsou. „Tryznu za duši básníkovu“ vydal Koubek tiskem r. 1850 po smrti Lenauově; „ze slovanské přímé hostinnosti“ mějž ona místo podlé „Hrobů básníků slovanských.“ Co se pak týče poznamenání ku konci přidaných musím povědíti, že ona k básním příležitým vyšla vesměs (kromě posledního) z péra VI básníkova; poznamenání k prvnímu oddělení „Hrobů“ musil jsem sám sepsati. V rukopisu žádných nebylo. Zběhlejšímu ve slovanské literatuře čtenáři nepověděl jsem jimi ovšem nic nového, leč jist jsem že některá v časech našich, kde ještě oboje odvětví polské i ruské literatury více z ochoty nežli z péče o chléb u nás se pěstují, vetší části vhod přijdou. V oddělení druhém podána jsou poznamenání naskrze tak, jak je byl básník sám napsal; neviděloť se mi za potřebné o věcech tam stojících šířeji se zmiňovati. Mluvíce konečně o celé sbírce spisů Koubkových jsme toho přesvědčení, že by ji básník, kdyby mu delší lhůta života byla popřána, v jiné spůsobě i v jiném pořádku byl veřejnosti podal, nežli zde přichází; neboť měl předně v obyčeji nejen rukopisy ale i básně jednou již tištěné čas od času čísti, pilovati i doplňovati novými verši, za druhé byl by mnohé rozpředené práce, z nichž nám jen zlomky podati možno, dle původního plánu ukončil. My však vytkli jsme si za svatou povinnost podati vše tak jak jsme co nalezli; toliko v té případnosti, kde básník myšlénku v rýmy již oděnou na papír zběžně takořka jen zachytil, další zaokrouhlení na příznivnější dobu si zůstaviv, odvážili jsme se jak toho potřeba žádala některý VII výraz dodati: na doplnění některé částky básně neb docela provedení hlavní idey v tom neb onom zlomku v duchu tvůrcově nedalo se ovšem nijak pomysliti; neboť Kdo z nás panošů a pánů Do toho víru se spustí?
V Praze na den sv. bratří Cyrilla a Methodia, apoštolův slovanských l. P. 1857. Vydavatel.
VIII BÁSNĚ.
Die Poesie in allen ihren Zungen ist dem Geweihten eine Sprache nur. Friedrich Rückert.
[IX] Básně příležité.
[XI]
I.
Ozvěna CeskáČeská.
(Tištěno v almanachu „Frühlings-Album 1854“, vydaném ku slavnosti nejvyššího zasnoubení Jeho c. k. apošt. Veličenství císaře Františka Josefa I., s Její královskou Výsostí nejjasnější vévodkyní Eližbětou, dne 24. dubna 1854.)
Jak když mine zima trvanlivá, I když na zemi se uhostí Vesna, všechněm tvorům přívětivá Pěstounka i luk i polností, Tak ta nevěsta nás potěšila, Kteráž císaři se zasnoubila. Od hor Krkonošských do Moravy, Od Dunaje po všech končinách, Kdež teď pod stejnými omlad’ právy Národ oslavený v dějinách: Hrady, města, vesnické pak stánky Nové naplnily radovánky! [1] Sláva, i zas sláva! ozývá se, Kdežto slovanský je slyšet hlas, Neb se nad námi skví v nové kráse Se dvou jasných sluncí jarní čas, Jenžto v rolnících tu víru městí, Že nám Bůh dá úrodu a štěstí! Hleďme na královskou naši Prahu, Jak se ona celá raduje, Že teď k manželskému kráčí blahu Král, Jejž národ věrný miluje, Slavná Praha, hlava české vlasti, Krále jarého se těší slasti. Dlouho tedy i mocný Bůh ať chrání Františka i dobrou Alžbětu, Aby jejich šťastné panování Pomáhalo vlasti k rozkvětu, Aby řeč i věrnost české země Po nás zachovalo naše plémě! 2
II.
Díkučinění
Jeho Majestátnosti, Nejjasnějšímu Pánu, Pánu, Ferdinandovi I., císaři rakouskému, králi uherskému a českému a t.d.a t.d., za darování Pražanům v pražském chrámu Páně tejnském postavené sochy sv. bratří Cyrilla a Methodia, apoštolův slovanských, r. 1847.
I.
Meč a Evangelium.
Abychom, kdyžby přišli Macedonští a nalezli vás nehotové, nestyděli se my v té příčině. Pavel ke Korynts. k. 9. v. 4. Est antiquius facere agrum, quam colere. L. Jun. Moderatus Columella.
Jak ku hvězdám bratrů Heleniných Lodník radostný svůj řídí zrak, Po vodách když plyna nehostinných Spatří jasný v noci temné znak Blíženců těch božsky dobročinných, Kteří, prorážejíc tmu i mrak, Svojí outrpnou i vlídnou tváří Jak dvě lampy v tmavém chrámě září: 3 Takto i my z dálky polotmavé, Clonou věkův na půl zastřené, Na to světlo zříme pronikavé, Na ty hvězdy věčně sbratřené, Které v jasnosti své plápolavé Národ slovanského plemene Oblažily září svého světla, Kdyžto Rasticova sláva květla. Na severu již i na západu Sasíkův i Frankův meč i lesť Zakládaly této víry vládu, Jejímž heslem mír a láska jest; Nájemník již slovanskému stádu Na vybranou dával smrt neb křest; Leč to krví nepokřtěné plémě Krví bránilo své vlastní země. Dlouhých válek řada vystoupila, Z oné strany kříž, z té Svatovit: Tato hesla na se ozbrojila Vrahy železné a mírný lid, Jehož práce nivy zúrodnila, Že je blažil dostatek i klid, Ouly slovanských včel na severu Byly vnadou trubců tisíceru. 4 Na věžích když Velehradu skvoucích Kříže zdvihaly svá temena, Když hlas zvonů, do církve lid zvoucích, Vůkol roznášela ozvěna, Ve Volinských1 chrámích bohatnoucích Oběť bohům byla snášena: Tam duch Páně vstoupil do Azbuky, Zde se zbrojných mistrů štítil ruky. Tak jen ducha všemohoucí síla Jest a věčně bude vítězem; Jí jsou podrobena mocná díla, Byť se ohradila železem: Moudrost svatých bratrů zvítězila Blahodárným písma nálezem; Více nežli mečů na tisíce Mírná pořídila cyrillice! Protož vděčností nám srdce plane, Milostí pak téměř synovskou Plápolá k vám, bratři Soluňané! A tu péči žehná královskou, Jež pro vaše skutky požehnané Na zem uvedla vás moravskou, Kdyžto od vás Kadmův vyšší ceny Zjeveny jsou naše svaté čteny. 5 Vám se láska vašich učenníků Za tu vaši lásku dostala; Sláva velkomocných panovníků Z vaší slávy lesku nabrala, Ač jste prosti slávy mučenníků; Vám tu slávu Sláva odňala: Mírný Slovan s jemnějšími mravy Uchránil vás této trpké slávy! S vámi jiných mužů stíny jiné Před mojím se zrakem živě pnou; Na čele jich statný Boris slyne S bojarskou při boku družinou; Před mou myslí Svatopluk se šine S Kocelem i s otcem Privinou; Vidím Moravanů připojence: Naše staročeské prvokřtěnce. Zvony znějí v slavném Velehradě, Víru oslavujíc křesťanskou, Když obhájce Slávy na západě Method vodou značí Jordanskou; Sbory sviaščenníkov při obřadě Liturgii pějí slovanskou: „Gospody pomiłuj“ rozléhá se, Služba Boží skví se v nové kráse. 6
II.
PROROCTVÍ METHODIOVO.
A Pavel řekl: Věříš-li králi prorokům? Vím že věříš. Skutk. Apošt. k. 26. v. 25–27. Odpověděl (Bořivoji) svatý Strachota: Kdyby ty modl nechal a pokřtil se, ty i tvoji potomci knížata a Králi byliby slavnější a dostojnější nade všecka knížata a krále jazyka slovanského. Staročeský Passional aneb život mučedlníkóv.
Když pak obřady se dokonaly, Bořivoje líbal blahozvěst; Jeho zraky věšťčímvěštím ohněm plály, Jazyk jeho tajnou zjevil věsť Z oné temné pozdních věků dáli, Kde se příštích dějů skrývá tresť, Všedním duchům nevyzpytatelná, Zrakům proročím jen viditelná: „Vlčím krokem lesť se Arnulfova Do těch končin vkrádá blažených; Za ní čeleď pádí Arpadova Na komoních neunavených; A ta Morava, jak sirá vdova Na hrobě svých synů skácených, Zalká na sutinách hradů dávných, Na svalinách chrámů pravoslavných! 7 „Ale v lůně oddálených věků, (Pravil Method Bohem uchvácen), Vidím skvoucí řadu moudrých reků, Které rozsáhlý tvůj zplodí kmen; Oni vrahů svých se oprou zteku, Ano vrah ten bude přemožen Mečem z rádla slovanského skutým, Od pravice české napřáhnutým. „Na základě českém jarou silou Tvůj rod obec skřísí slovanskou, A tu posvátnou, mně věčně milou, Za svou přijme mou choť moravskou; Obě sestry, láskou spjaté čilou, Přízní oblažené sousedskou, Jak dvě družné lípy v jednom sadě, Oblaží sad Slávy na západě! „Nastojte! – tam dále oko moje Hrozných zjevů strašný vidí shon; Nepřátelů nových líté roje Králů českých otřásají trón! – – Po této však bouři duhy dvoje Mračný vyjasňují nebe sklon, Duch můj nad tím znakem plesající Olívy strom vidí zrůstající. 8 „Vidím nový sad, jenž dál se šíří, Dunaj, proudů král, jej prorývá; Tiché Labe ku severu míří, Visla bujná dál se odrývá; V Tatrách, věrných Slávě, zlato žíří, V Alpech stříbra kov se ukrývá; Sad ten, z Epidauru do Dacie, Od Labe břeh zajme Dalmacie! „Na prostoře této rozložité Různí rodem, různí hovorem, Národové v shodě pospolité Pod orlím se spojí praporem; I tak jako včely ostražité Před hrabivých trubců odporem, Pod jednou se matkou spolu brání, Tak zde národ národu též chrání. „V oulu jedna matka vede správu; Zde pak jeden otec, jeden pán, Na dědičném buda opřen právu, Od všech synů stejně milován, Všem i stejný zisk i stejnou slávu Dáti podílem jest odhodlán; Ctí Ho Slovan s synem Teutonovým, Ctí Ho Vlach i s lidem Arpadovým! 9 „Pod olívou onou rozsochatou Národy se tyto sebraly, Obec stanovíce článkovitou, Jednomu se vládci poddaly; Ale národnost a víru svatou Z mezí poddanosti vyňaly; Nebo příroda ta svého práva Nikdy svévolně si nezadává. „Rovnou ať trysk času drahou chvátá, Ať se na bezdraží vyšine; České národnosti pevnost svatá Outokem dnů pozdních nezhyne. Hleďte vlasti! – láska k vlasti zňatá Syny Slávy k vám též přivine; Nebudouce pak jich veliteli Budete svých bratří učiteli! „S velkým potkáte se povoláním V říši vévodíce duchovní, O němžto můj bratr před skonáním U velebném věštil nadšení, Když mne posledním své ruky dáním Ku dalšímu vzýval snažení. Já jsem dostál té své povinnosti; Učiňte vy slovům mým též dosti.“ 10
III.
Díkučinění.
Vždycky a všudy přijímáme to se vším děkováním. Skutk. Apoš. k. 24. v. 3. Si homines tacerent, saxa loquerentur.
Věštbu tuto kníže v srdci choval; Na důvod pak mysli skroušené Bořivoj chrám Týnský vybudoval, Kde do schránky vložil svěcené Pergamén, jenž osud prorokoval Českomoravského plemene, Aby pravnukové nejpozdější Dbali o vlasť, matku nejvěrnější. Ale běda! v proudě pozdních časů Synové jen vlasti zvolení Výstražnému srozuměli hlasu, Chápajíc té věšťby značení, Která věstila i křesť, i spásu, I radostné Čechů zkříšení, Jaké téměř slaví vlastovice, Když se probuzují na letnice. 11 Že pak zmlklo proroctví to psané Pod pečetí ducha poroby, V církvi Bořivojem odkázané Nové vítají nás ozdoby: Českým dlátem skvěle vytesané Proroků k nám mluví podoby; A tak kámen, řečník minulosti, Vytýká nám oukol v budoucnosti. Protož k vám se nadějný zrak vznáší, Slovanští vy blahozvěstové! A ty vaše sochy v církvi naší, Fernandovy lásky darové, Nad mnohé jsou dary Čechům dražší, Vzájemné jsau lásky svazkové, Kteří Slovanů rod věrný stále Vinou k srdci Ferdinanda krále. Ty, na jehož hlavě posvěcené Tolik velebných se korun skví; Národy pak, řečmi rozdělené, Ve Tvém spojeny jsou mocnárství; Jehož vzácná půle ve zkušené Věrnosti Tvých Slovenínů tkví, Ferdinande: „Mnogaja-že lěta Zachovej Tě Gospod všeho světa!“ 12 Za Tvoje pak dary nových darů Nebe štědré Tobě uděluj, A Tvůj zděděný trůn od Cesarů Dědičnou též láskou ochraňuj; Věrnost národů Tvých proti zmaru Řádů občanských buď strážník Tvůj: Bez stráže jest střežena Tvá vláda, Důvěru když v Tobě národ skládá! Světlo ducha do všech vniklé stavů Množ se v oboru Tvých národů; Víra čestných šiřitelkou mravů, Buď i zkázou vtipných podvodů; Vlasť se slávě raduj vlastislavů Svého pamětlivých původu, Pamětlivých původu též práva, Které králům Bůh a trůn jich dává. Tvého v naší vlasti náměstníka, Císařského štěpu ratolest, Čechův miláčka i milovníka, Nebe po našich rač stezkách vést, Aby dále skutkem prostředníka Hájil naši národnost a čest; Povodní jak Čechův uchvácených Hájil před jícnem vod rozjařených. 13 Arcipastýřovi církve naší, Církve české, těžce zkoušené, Která našim předkům byla dražší Nad život a statky zděděné, Přej Bůh stále v této době blažší Mysli, duchem lásky nadšené, Která svatou upevňuje víru Na základě svornosti a míru! V službě svého krále, svojí vlasti Slavně sestárlému Nestoru, Jenžto hledí celosti i části Na velkém svých péčí prostoru, Přej Bůh blažených dnů stálé slasti, Pro naši i stráž i podporu, Aby slušným prosbám za podstatu Blažilo vlasť jméno Kolovratů. Budiž tedy mohútna i silna Naší říše velká spojenost! Jedna vůle pevná, nerozdílná, Uvzájemni článků rozdílnost. Toho dosáhniž pak snaha pilná, Chránící všech částí národnost; Neb kdo jednomu by škodil dílu, Všeho celku oslabil by sílu. 14
IV.
Prosba.
Kterého pak z vás otce prosilby syn za chléb: zda-li kámen dá jemu? Aneb za rybu: zda-li místo ryby dá jemu hada? Aneb prosil-liby za vejce; i zda-li podá jemu štíra? Lukáš v k. 11. v. 11–12.
Že pak v tomto chrámě starodávném Vůlí královou jest uchystán, V chrámě Karlových škol veleslavném Svatým podobám ten svatý stan, Soudím, v králově že činu mravném Nám jest náuky té obsah dán: Bychom, slovanského pomníc rodu, Do cizího nezabředli brodu! Soudím, že ten dar i mistry vzývá Jinochů nám planě květoucích, V roli národní že věda živá Jest jen zárodem žní žádoucích; Pařiště a sklenník neplodívá Stohy snopů zrním kynoucích; Mudrců pak vrstva nenárodní Ladem ležící lid nezúrodní. 15 Jazyk mateřský, ten daný Bohem Ráz i výraz matky Přírody, Nejhojnějším hojnosti je rohem, Duchovní jest dárcem ourody; On jest Cyrillem i Pra-Svarohem2 Nad chtivými světla národy! Cizí řeč je římskou lampou v hrobě, Která svítí mrtvým jen a sobě. Od milosti k řeči přirozené, Kterou matka mluví zmilená, Svatá láska k vlasti drahocenné Není dál svým rodem vzdálena, Nežli v jednom lůně ze semene Jednoho dvě dítka zplozená; To pak víte, že bez lásky k vlasti Základ vyšších cností nelze klásti! Protož toužebný se pohled vznáší K vám, vy řeči naší zvěstové! A ty vaše sochy v církvi naší, Fernandovy přízně svědkové, Snad jsou národnosti bohdá blažší V zemi české svatí věštcové; Snad jsou rukojemstvím darů nových Z blahodárných rukou Fernandových! 16 Věnec z olívových ratolestí Ovíjí se kolem skrání Tvých, Nebo v míru zakládáš Ty štěstí, Králi míru-dárce! synů Svých; Kéž se do tohoto věnce vměstí Několik též lístkův lípových Z posvátného Slovanů Tvých stromu, Pnoucího se kolem Tvého domu! Hle! jak dítě k otci laskavému, Tak se národ k Tobě utíká, Bysi králi, ku prospěchu Svému, Prospěchu dbal toho jazyka, Jenž ve hrozných dobách rodu Tvému Vítězství jest získal všeliká; Když pak sochy již Tě pozabudou, Ještě Čechové Tě žehnat budou. A Tvé jméno v řadě vyvolenců Korunovaných se zaskvěje, Kteří lavřínových prosti věnců Čtvrtých Karlů třeli šlépěje; Vnukové pak českých pravlastenců, Vyplněná vlasti naděje, Zdvihnou Tobě pomník nehynoucí Z kovu lásky upřímné a vroucí!
17
III.
Výjev citů po uzdravení-se Jeho c. k. Výsosti, Nejjasnějšího Arciknížete Františka Karla.
(V dubnu I843.)
Jako matka pro syna běduje svého, Když se mořem vrací z kraje dalekého, Když divoká bouře, ze všech zuříc stran, Strach a zkázu z tisícerých sype bran Na loď ztříštěnou, sem tam se zmítající, Na niž matka s břehu hledíc zoufající O pomoc i zem i nebe zaklíná, – A však sám jen Bůh jest pomoc jediná: Takto tesknilo jest věrné Čechů plémě, Když po končinách všech naší krásné země Letěla na orlích křídlech smutná věsť, Že nemocí drahý Kníže sklíčen jest! 18 Tisícero srdcí bylo zarmouceno, Tisícero hlasů lásky projeveno, A hle, slitovalť se na nebesích Pán, A syn našich králů nám je zachován! V hradu císařském, kde nad manželem bděla Drahá choť v postavě strážného anděla, Kde se kryl hluboký tajný žel a stesk, Zňal se útěchy blažící svit a blesk! A hned každé srdce nové blaho cítí, Útěchy paprsek ze všech očí svítí, Plesalť radostí náš milovaný Král, Že mu Bůh milého bratra nazpět dal! Tu se tisícero vznáší v nebe díků Z vděčných srdcí k Hospodinu slitovníku, A po těžké, dolehlivé žalosti Světí veškera vlasť svátek radosti: „Zdráv buď, drahý Kníže! v rodu svého lůnu, Slovanům jsa štítem, nadějí jsa trůnu, Láskou národův oblažen synovských Svědkem buď a tvůrcem činů královských!“ 19
IV.
Kvítí na hroby:
I. Její Excellencí vysoce urozené Paní, Paní Rósy hraběnky Kolovratovy-Libšteinské, rozené hraběnky Kinské ze Vchynic a z Tetova, zesnulé v Pánu dne 16. března 1842.
II. Jeho knížecí Milosti vysoce urozeného Pána, Pana Augusta Longina knížete z Lobkovic, vojvody roudnického, okníženého hraběte ze Sternsteinu atd., zesnulého v Pánu dne 17. března 1842.
I.
Desine Paule meum lacrimis urgere sepulchrum.
Jako slunce nebes báň když zlatí Jedna hvězda po druhé se tratí, Aby jiným světům svítila, K vyšším citům vesmír vábila: Tak vy jasné hvězdy naší vlasti Pádíte k pramenům rajské slasti, A ty věnce našich nadějí Kvítím umrlčím se odějí! – Mnoho blaha odňaly nám hroby, Zkvapna smutné přichvátaly doby; 20 Teď zíráme okem slzícím Za andělem smrti vraždícím. Tobě českých paní perlo skvoucí Kanou na hrob naše slzy vroucí; Tyť jsi byla strážným andělem Nad tvým strážícím nás manželem! Protož tebe Čechů slzy slaví, Proto plynou slzy manžela; Pohled zhůru ale ten Mu praví: Neplačiž! hlas lásky anděla K blažšímu ji zvolal živobytí, Kde s ní nebude již rozejití; Tam po boku Antonie3 svojí Choť tvá s tebou se též někdy spojí!
II.
Popel jsem a popel budu. Starožitné heslo ve znaku knížat z Lobkovic.
Všecku bolest vylej srdce rozželené Dutinami lyry smutkem ověnčené, Ozvete se úpěnliví zvukové, Pronikněte nářkem ticho hrobové! Sotva pohřební pochodně doplanuly, Sotva kvílících trub hlasy umlknuly, A již zase nová kořist žádána, Nová rána českým srdcím zadána. 21 Od Dunaje k Vltavě a k Dněstru dále Přiletěl jest zvěstný havran nenadále, Smutnou hláše Slávy synům novinu, Jaké ztráty dotkly Čechův otčinu. „Klesla v hrobku větev s kmene Popelova, Nad ní pláče sirý rod a zbožná vdova, Pro tu ztrátu hořekoval dobrý král, Dobréhoť Mu – přisám Bůh! – hrob rádce vzal!“ Protož kde Vltava i kde Labe plyne, Tam kde Visloka i prudký Sán se vine, Tu kde Dunaj vlaží hrady stolečné, Plynou pro Augusta slzy společné. Dobrý kníže! sladce spi ve vlasti lůnu, Duch tvůj vznášeje se kolem světla trůnu S Rudolfem a Karlem4 v spolku bratrském, Sviť nám trojím tmu plašícím paprskem!
22
V.
K rozeninám
Jeho Osvícenosti, vysoce urozeného Pána, Pana Maximiliana knížete z Fürstenberga,
1843.
Z naddunajské krásné země, Z lůna milé otčiny, Přišels mezi české plémě V povltavské končiny. A hle, sotva že jsi pobyl V naší vlasti krátký čas, Již jsi mnoho srdcí dobyl, Jemný mrav Tvůj získal nás! Českých předkův činy slavné, Jejich řeč a jejich mrav, Jejich cnosti starodávné, I nynějška zdárný stav, 23 Vábí Tvého ducha mile, Zvou Tvé srdce k soucitu, A tak, kníže ušlechtilé, S námi spěješ k prosvitu. A když někdy z oka Tvého Zemská spadne záslona, Spoj se s duchem děda Svého5 Zdárný synu Egona! 24
VI.
Výjev citů měšťanů blatenských
po uzdravení a navrácení-se z Mořských Benátek do Blatné
Vysoce urozeného svohodného Pána Ferdinanda Hildprandta z Ottenhausů a na Ottenhausích, ve spolku vysoce urozené rodiny dne 21. května 1843.
Vítáme Vás sypouc kvítky V cestu Vaši z ciziny, Blaze vkročte mezi dítky V lůně milé otčiny. Nemoc, jenž Tě otče dlouhou Trýzní bolně svírala, Ta i naše srdce touhou A bolestmi stíhala. 25 Opuštěný nevesele Tvůj na nás pohlížel hrad, Naň jsme, dítky osiřelé, Smutně zhledly častokrát. V Tvojich předků starém znaku Statný rytíř smutně zřel, Jakby u žalostném zraku Tajně skrytou slzu měl. A na hradě v noci tmavé Kvílil pánu věrný pes, Až ty nářky pronikavé Opětoval háj i les. Na vodách pak Uslaviných Něžná labuť úpěla, A na ňádrech labutiných Vodní lilje slzela. Jarních posel radovánek, Čáp se dlouho skrýval nám, Osiřelť i jeho stánek, Pak bez družky přilít’ sám. 26 Vy jste přišli – a hle! v nové Všecko plyne radosti, Lepší nastanou již dnové, Méně bude žalosti. Zdrávi buďte mezi svými, Vzdáleni jsouc Adrie. Mezi srdci upřímnými Ráj se Vám zas rozvije! 27
VII.
Vysoce učenému pánu
Josefu Jungmannovi,
mému druhdy laskavému učiteli. (1836.)
I.
Tenkrát když se jasná hvězda skvěla Na obloze mého života, A mé nebe hustá mrákota Tmavým rouchem ještě nepotřelanepostřela, Abych svého štěstí užil zcela, Uvedla mne bohů dobrota K Tobě, a Tvá čilá ochota, Mistře! vlídným okem na mne zřela! O jak radostí se duše chvěla. Když Tvých řečí věhlas, krásota, Slovem z pravdy útrob v srdci zněla! 28 Tu jen jednu tužbu duše měla, Jen tu: Aby všecka mladota Z celé vlasti tebe slýchat spěla! II.
Aby spěla k Tobě z vlasti celé Slýchat pravoslavných hovorů, Aby s věděním i pokoru Šlechetně kradla od učitele; Aby dráhou cnosti spěla bděle, Jdouci ze škol v světa prostoru; Aby bezpraví a příkoru A hřích všechen potírala směle. Aby silná na duši a v těle Strážila svou českou oboru: Domu svého uhájila skvěle. Slovanské duše nejsou z ocele, České srdce není z mramoru: Slyšáno Tě, Mistře! – díky vřelé! 29
VIII.
Otcova smrt.
Dne(Dne 14. listopadu 1847.)
Quis desiderio sit modus Tam cari capitis? Horatius.
Otec odebral se k otcům, Ke blahému životu, Zanechav svým sirým dítkám Bolnou v srdcích tesknotu. Běda, na obloze české Jasné slunce zašlo nám! Nejvyššího ztratil kněze Obnovené Slávy chrám! Jeho slova, jeho činy V českých srdcích nezhynou, Ku potomkům nejpozdnějším V proudu věkův doplynou. 30 Svornost byla heslem cností, Ku kterým nás nabádal, Blaho vlasti na svornosti Českých mužů zakládal. Nuže budiž učiněno Jeho kšaftu za dosti: Drahé Jungmannovo jméno Buď nám heslem svornosti! Buď nám heslem lásky k vlasti, Která život duchovní V dřímajících budí duších Ku vyššímu puzení. Takto slunce k zrůstu pudí Shnilý národ semene: Takto anděl Páně zbudí K slávě tělo pohřbené. 31
IX.
Na Kollara.
(1829.)
Sláva nesmrtelných zvuků, jimiž lyra Zvěčnělého Vlacha Lauru zbožnila, I mne k naslechnutí mocně vábila Zpěvů těch, jež podivem jsou všehomíra. Aj, tu divná slasť se v prsou rozprostírá, Když vidím, jak jeho duše spanilá Hbitým křídlem nové lety zvolila K nebi tam, kdež obrazy své pro svět sbírá. Petrarko! Vlach na tě chlubným okem zírá; Století se v minulosti pohřbila, Ale plným zvukem stále zní tvá lyra! – By však Laura tvoje na nebi se skvoucí Více osamotnělá již nebyla, Dal jí Slovan Mínu, přítelkyni vroucí. 32
X.
Ku jmeninám Jana Svatopluka Presla, doktora v lékarství, c. k. řádn. professora přírodopisu na vysokých školách pražských,
ke dni 27. prosince 1847.
Spartam, quam nactus es, alterius orna!
Ona láska, která víže Syny k otci dobrému, Tato spojila nás blíže K oučelu dnes blahému! Budiž naší drahé vlasti Mnohá léta zachován, A požívej díkův slasti Věda, že jsi milován. Že ode všech synů zdárných, V nichžto české duše vrou, Milován jsi bez slov marných, Nízkou spjatých pokorou. 33 Svůj ke svému! tak to velí Zjevný zákon přírody, Láska ku vlasti se dělí S druhem o své výhody. A kdo cnostně nenávidí Odštěpencův nevěrnost, I jest vzorem věrných lidí, V kterých žive duch i cnost: Ten si dobyl cti a chvály Z čistých zdrojů čerpané, Ten ve pozdních časů dáli Heslem úcty ostane! Kéž by Tebou sláva květla Karlových škol dál i dál, Aby šiřitel jsa světla, Láskou k pravdě déle plál! Sladké vědy medem čistým Svoje vděčné žáky poj, S vědomím to, Mistře, jistým Že’s neživil trubců roj. 34 Pečuj dále jako Marta O vlastenské potřeby, Dokáže Ti naše Sparta, Že nejsme darmochlebi! Ó by Tebou sláva květla Celé české otčiny, Ó by Hygeja Ti vpletla Věnce v pozdní šediny! – 35
XI.
Poslání Jaroslavovi Kamenickému.
(Z pobřeží Wisłoky 1832.)
Jest wiek, co ogniem niestłumionym płonie, I snów i dzikich marzeń nieprzestaje tworzyć, lnny, co dzielność w męzkim składa czynie, Lecz kdy jeden i drugi na marzeniach minie, Z czegoź ach! gdy nam przyjdzie późnéj chwili doźyé, Upléść koronę na zsiwiałe skronie!? Ludwik N.
Když pomním na Tebe, druhu můj nad všecky milejší! Tuť se chopí duše mé hnedky radost i žalost. Ó hluboko všeliké city hned mé srdce proniknou, Když k minulosti blahé má zapolítne pamět, Tam do časů, když nám jinochům, byvším v květu mládí, V spolku druhů dobrých dlíti popřáno bylo, V spolku druhů soucitných, prostomilých, lepomravných, Jichž bylo přátelství, jichž bylo heslo i vlasť! 36 Vlasť, ach vlasť, ta dala k přátelství prvně pohnutku – Vždyť soustrast lidská oužeji srdce pojí! Než všemohoucí obraznost boly léčila hořké, My čekali s tužbou na změny nesplněné. Ach, co nemá v moci obraznost, ta tvorkyně slastí! Ta všude lhářka milá, ježto vede v pravici Štětku divotvornou, smočenou v barvách čarodějných, Jíž všemohoucně umí líčiti malby svoje, A sklo drží v levici zvěčující. Přeblažený ten, Jímž kdo hledí na svůj svět si mile změněný! Ten hojnost blaženosti vidí, zem ráje mu kouzlí, V nichž on bloudívá pod stromovím košatým, V chládku libém, láskou ukonejšen v poklidu vábném. Ach nevytrhněte ho z té ztracenosti milé, V níž dosaváde neví, žeť láska, její vnady ladné, Jež jej opoutaly teď, přízraku jen plodové, Bublině mydlinové, visecí na stéblu podobní, Ježto slabounký dech děcka malého ničí! A však jen ho zanechte, probůh! v bludu tomto milostném, Povděčen on nebude, když probudíte jeho Ze sna sladkého, v němž zem se do srdce nebesky Usmívá, že člověk rozplynulý na milost Hnedby celý vesmír objímal a druh druha líbal! Takto druhdy i můj zdál se mi svět změněný! Rychlejší zdával se mi Vltavy proud jarobujné, Leč ještě v těle mém rychleji srdce bilo! 37 Zdála se mi spanilá zelenost, co trávy odívá, Být zelenější, ba slunce mi plálo jinak. Po stráních bloudě klikatých, písní melodických Slýchal jsem zdálí ohlas uchem zvědavým. Dál na březích jezera při šumném rákosu vlání Často Rusalky se mnou vedly při luně hovor. – Ach, kam jste mne zavedly, plaché klamy obrazorodné? Proč minulost šťastnou zpět si do mysli volám? Ó časové zmizelí, před mnou se tu rozvinující, Jak koberec na luzích, když se šatí jarav jara kroj! Ach, do jakých končin jste zalétly, chvíle nevěrné? Již mi nevrátíte zpět sny milosti blahé? Víc neuzřím tu hromádku drahou přátel pravoslavných? Pozbaven otčiny své, leč ne citů pro milost Přátelskou vroucích, ani paměti, věrně kreslící Každého druha tvář i zmilenou povahu! – Můj Edvarde6 milý! dvakrát mně milý druhu byvší! Hlasně volám za tebou do hrobu tvého bytu! Slyš hoře mé a přijmi tu mou věšťvěst, již ti posílám Od poříčí kalné Wysłoky, stíne dobrý! Jsa blízek mohyly tvé, již Czerwona chová Ruś, Kraj, jenž vlasť mi novou, tobě dal odpočinek! – 38 Snad nám též dá odpočinek – snad bujně dorostá Strom, (ta na něm ruský smutně slavík si pěje) Strom, jenž nám na skrýši tichou dada šestero deštěk Náš v zemi hostinské laskavě přijme popel! Padni co padni – jenom za milost budu Bělboha žádat, Jestliže souzeno jest v dálině té zahynout, By v hrobu sousedním při Tvém boku mé tlely kosti, Vedlé Tvých popelů lůžko majíce měké. – – Což že zapomněl jsem, Pilnáčku7 spanilodušný? Ty krásná v krásném duše bydlivši těle! Jenž jsi za Eduardem první poletěl v kraje jasna, Kdež ducha svého nyní Krásy pojíš vzorami! Zdaliž i tam bratři se vidíte, vidíce kocháte? Jsouce druhův vědomi zdažli čekáte na nás? Tehdy jenom Ty – jenom Ty po těch ztrátách jsi mi zůstal Přátelské terčem, Jarslave, lásky mojí! Líbezný druhu můj! – Setrvejme a pevně se držme, Pevně se držme a vlasť jak vždy milujme milou! Nám již zhasla milost – a druhy skoupé hroby polkly, Leč času duch z hrobu ven Slávii hlasně volá! Buď že všecky děje světa i všecka zkušenosti Zásoba jest bludná věšťba vedoucí v omyl, 39 Neb že jinak na dráze, jakou člověčenstvu nechybná Předznačení ruka jest na věky vyměřila: Čas se blíží, v němžto Slovan svou rozvine dělnost Duševní v takové míře, jakou vložila Příroda míru jeho vlastem, šíříc meze slávské Od Labe až k hradbám Asie ledovatým, Od Névy pramenů až tam do pěn Adrie šumných8, Prostranství veliké v okresu země malé! Tehdáž snad slušnou nebudou zdržovat mzdu Našincům – A vděčný potomek kvítko na hrob Ti sadí! 40
XII.
Jaroslavu Kamenickému, Jos.Jungmannovi a Jaroslavu Langerovi, přátelům dobrým, milým.
(V Haliči na začátku 1833.)
Dnes do propasti časů minulých pohřbí se jeden rok. Hej zatatranského spěšně, Hrihori9, nalej! Já budu nad Dněstrem blaho píti Čechů krajanů svých, Hlásati pochvalu jich, kroutě si vousy mokré. – Jest první koflík pro Jaroslava prostolibého, Ten, jenž národní národu písně pěje. – Vrchovatě mně nalej! Zdráv buď, můj Josefoviči! Věhlasem otcovským dědici zásobený, Ty mne chudého k štědrosti vzýváš jsa boháčem, Jenž hodlá dlužné ouroky vlasti platit. – Pod jménem kopřiv co resédy umíš vychovávat, Ó Kopřiváriuse, zdráv buď a dobře se měj! Proč se tak usmíváš potutelně, Rusínko milostná? Pojď na slovíčko tu dál, černobrivaja10 děvo! Dnes nám doplyne rok – připrav čaje nápoj horoucí; Až se přiblíží půlnoci čas čekaný, 41 Vluď se do mého bytu, vždyť nám třeba vítati hosta Léta nového, aby příznivě k nám se mělo. Tu sklenicí hlubokou budeme blaho píti panenské. Zdrávo budiž české děvče! volám hlasitě; Mysl se rozveselí, já pak ti povídati začnu, Jak švarné moje vlasť dívčiny v lůně chová; Ty znovu rozhněvaná sladkou ztrestáš mě hubinkou, Ó závistnice mých nad Vltavou krajanek! I mně tisícero výčítek naděláš mravokárných, A rtoma vroucíma výmluvně ústa zavřeš; Lháře pronikneš okem pravdoskumným, kdyby ráčil Svých dobrodružství kroutiti chytře děje. Však ty slzíš?.. Odpusť, já všecko ti dal – mimo srdce, Srdce celé věčně – věčně zadáno druhům!! 42
XIII.
Paní Antonii Čelakovské,
rozené Reiss-ové.
1845.
Odcházíš nám přítelkyně drahá Z lůna milované rodiny, Bolest ve srdci se našem zmáhá, Že opouštíš meze otčiny. Leč tu bolest mírní krásná víra Že ode svých ke svým přistaneš, A že bratrům slovanského míra V celém světě milou zůstaneš. A že vždy a všudy láska Tobě Dobrých srdcí bude za podíl, Jen když věrna setrváš Ty sobě V proudu blažených i smutných chvil, A když jako nyní v naší vlasti Tak i v každé dálné končině Budeš zapuzovat svárů strasti Naší lásky smiřitelkyně. 43
XIV.
Ušlechtilé Polce,
velm. paní Vikt. J....ské ve Lvově.
(Do památníku.)
1837.
Tvojich vděkův a Tvojich zpěvů sladkost Citlivé srdce milostně porývá, Jak kdy se slavík o vesně ozývá; Uslyšíc Tebe rozohní se Mladost, A němý Smutek hovoru nabývá, I dovádivá zamyslí se Radost. 44
XV.
Óda
na otevření olomoucko - pražské cís. král. státní
železné dráhy
dne 20. srpna 1845.
Nových divů svět se rozprostírá Před zrakem radostně planoucím, A budoucnost krásná všehomíra Duchům zjevuje se žasnoucím, A nabývá nových sil ta víra V srdci lidu blaha žádoucím: Že po nových brázdách Matky-země Dál ku předu chvátá lidské plémě! Věru, bohové se novým sňatkem Se stoletím naším spojili, Aby zloboh nepřevrátil zpátkem, Světla dárcové co stvořili, I nastojte! po železu hladkém Stroje letem blesku pádily, Aby podrobenou k službě parou Rozkypřily kůru země starou. 45 Na té půdě bohdá uhlazené Bude zráti ducha osení, Vědy v ouzkých jizbách zahrazené, Vábné dary krásných umění, Jako símě ptactvem roznešené Pouště na oásy promění, A řemesla prosta monopolu O užitek podělí se spolu. V naší vlasti, knížata kde plodnou Druhdy brázdívali roli svou, Práce i mzda s rolníkem se shodnou, Města a vsi zdárně pokvětou, Koleje pak mocí hromosvodnou Lichvu skoupých sejtek pohnětou, A krutého hrozná trýzeň hladu Najde těchu z chlebodárných skladů. Dítky vyšlé z lůna jedné matky, Krví pobratřené národy, Kteréž jak korábu pozůstatky Bouř rozmetla mořem neshody, Zanedbané obnoví zas sňatky, Poslechnouce hlasu přírody, Jenž milostně svého k svému čítá, I cizince jako bratra vítá. 46 Vnuci mužů těch, co na se třeli V dlouhých válkách ostrým železem, Kovaný tuk země rozprostřeli Dlouhotáhlým, valným řetězem, Jenž budoucně obejme svět celý, Svět, co v míru bude vítězem, A jen nepřítelem bude války, I nejdalší své ukrátí dálky. Kolem této oslavené hory, Kdežto na tisíce Míšňanů Kleslo Žižkovými pod prapory Před branami statných Pražanů, Teď se vine dálné od prostory Mnoholičných spona občanů, A ty stíny našich zbrojných dědů Žasnou, že bez války jdeme k předu! Ovšem – boje nastaly nám jiné, Ale vyšší, ale světější, V kterých bratrská krev nepoplyne A meč nezvítězí ostřejší. V říši duchů neustále činné, Můž jen zvítězit duch činnější, Jenž odín jsa tělem národnosti V novém čase v nové skví se cnosti. 47 Jak k panenským prsoum přitulí se Růže ve sto listů rozvitá, Jak demantů velekrása rdí se Po zlatém jsouc rouně rozlita: Takto na Evropy ňadrech skví se Česká země a z hor prokmitá. Není divu, že té vlasti cena Nám tisíckrát byla záviděna. Veliké má vlasť ta povolání – A my velkou máme povinnost: Bychom k předu spěli bez ustání I předsudků svrhli ničemnost. Kdo zůstane zpátky – ku pokání Nebude snad míti času dost; Parních strojů hvizd k činnosti pudí, Kéž ospalce všecky ze sna zbudí! 48
XVI.
Blatná dne 13. září 1834.11
Věje vítr od západní strany, Teplý větřík to přes holé lány! Zda se zapálilo v horských lesích? Či dvě slunce planou na nebesích; Že tak horko, větříku, povíváš, Nivy podzimní teplem odíváš? – Nezapálilo se v horských lesích, Neplanou dvě slunce na nebesích; Žhář oheň tvé rodné město zajal, A mne do své zhoubné služby najal! Vrhnul se na moje ústa dmoucí, A z plamenů uvil věnec žhoucí, Po královsku město jím okroužil, Srdce zvonů žalostí roztoužil! Jeden z nich zalkal pohřebním hlasem, Naň se mrštil vrah dračím ocasem, 49 Jím jej kolem do kola ovinul – Zvon se v stříbrných slzách rozplynul! Za ním jeho bratři kvílili, A pak hranu si odzvonili. Nad Uslavou tichou labuť pěje, Duše z labutina hrdla spěje; Věští pěvkyně na svůj hrob zírá, Pěje a pěje, pějíc umírá! Pěje a pěje, pějíc umírá! – – Kde tvůj dům stál – černé spáleniště! Kde tvé stodoly – pouhé smetiště! Kde tvoje pole – holé strniště! Kde tvé sejpky – hnusné popeliště! Viděl jsem tvou dobrou rodnou matku, Stála nad popelem svého statku, Nezoufala sobě, neplakala, Na tě myslíc zkamenělá stála; Chumel dýmu kolem ní se vinul, Leč před dechem mým jak se rozplynul, Políbil jsem ji ve chmurné čelo, Pak zmiznuv – nevím co se tam dělo. Ještě v dáli zaslech( jsem tvé jméno, Z úst materských bolem vyraženo. – Vítej roditelský souvěrníku, Vítej větře, žhárský společníku! 50 A pak tamo vrať se nad Uslavu, Nesa jim tam blahověstnou zprávu: „Zazelenají se vaše pole, Naplní se perny ve stodole, Dům pod střechou usměje se rudou, Zvony lid do chrámu volat budou, Slavíc pěkné města odrození Ráno i večer u hlasném znění. Leč, ach! co poví syn osiřelý, Rodičům-li k hrobu zvony zněly?!“ 51
XVII.
Na Jarmila.
1830.
Příteli, proč nevěříš učení moudrého Bramínstva? Ježto i Pythagoras Indem učen zas učil. Jáť myšlénce o pouti duší teď víru přidávám, Neb toho důkazy mám, důkazy důležité. Já i věřím, že bohům i samým se začasto zalíbí Pouť taková, a oni v člověku byt zvolují. Příteli můj, ty’s sám mé víry článku druhého Příčina ouhlavní, Jarmile prostomilý! Zdaž-li necítíš přítomnost v sobě častěji Zevsa? Ku břehu ploucího přes moře, s ukradenou Europou, držecí se rohů boha tobě dobrého, Jenž si stan vyvolil v tobě synu zdařeném? 52
XVIII.
Na Lochotínské sady.
1843.
Roztomilí sadové! zelenejte a dále se dařte, Ať v stínu vnadném najde si poklid a chlad, Kdožkoli otcneoctne se v lůně vašem vábném, okotěšném, Kýž Lochotín a Plzeň z mysli nesejde jemu! 53
XIX.
Na Musy.
1829.
Vás děvy Parnaské, spanilé vás Zevsoplozenky! Má lyra ať vzývá, zvučněji nastruněná, Zvučněji nastruněná, aby slušně provázela píseň Ve hlubinách mého srdce juného zňatou. Vzhlédněte na mne okem vlídným, o vy sestry milostné, Ježto život blažený v spolku milém vedete. Jestliže na vrcholu svěceném Helikona bydlíte Neb vás Castalie stříbro baví pramene? Neb snad poškvrněná netěší vás barbarem Hellas? Kdežkoli obcujete, slyšte mne sestry milé! Slyšte mne sestry milé, a na oltář již kladu oběť Prosby mojí vroucí, přijměte laskavě ji. Dejte rozum zdárný duši mé, o vy božstva věhlasná, A k tomu, což třeba jest, srdce mi dejte dobré Srdce mi dejte dobré, vší cnosti a krásy milovné, By chtělo rádo slyšat, moudře rozum co velí. 54 Rozžžete útroby mé láskou ku pravdě nebeské, Bych vždy zdárněj moh’ znáti plozenku boží. Pravda jenom jest krásná, ta jen veliké snahy hodna, Věřte Heraklesové hodna že odvahy jest. O kýž jest mi nebešťanku spanilou tu popřáno Vždy znáť více a víc! Však si jenom to přeji, Co zrak můj dovede přeslabounký snésti, rozum co Chápati může. Jinak byl bych otrok dvořecí Zpupnosti mně nepovědomé. Vždyť Pravdy nežádám V kráse uzříti plné, jakž bych ušel pokutě, Jenž smělce stíhá v svatyních se k Pravdě deroucí? Blesky její zahladí červa drzího zraky. Tak jako vládce Peron má Pravda i blesky smrtící; Podnapilý pýchou vždy Phaetone se chraň Žádati co zkázou ti hrozí! Já však ve tichosti Jen se její září vždy chci podál blažiti. Nesnažím se, abych skoumáním přírody seznal Zákony, v předmětu svém oukoly mám jinaké. Nesmírných sluncí běhy vyměřiti s Koprníkem, Má to není žádost. Srdce jiný zvolilo Oučel, a prosbu volí si jinou. O slyšte ji Musy! Však nejdřív mne uslyš Klio a Melpomene! Vám jsem posvětil v outlé již srdce mladosti, Jenž v jinocha věku teď vám neunavně bije. I když mou šediny přikrejí hlavu, příznivy buďte, Nebť co stříbrovlasí kmet budu jen z cela váš. Vždycky co jen spanilá vyučí mne dobrého a co vždy Krásného Pravda, vše chci to obětovať 55 V chrámu vašem tu nejen se zalíbí sedmeru sester Ostatních zpěv můj, kdyžto vy přispějete, Mně k pomoci hle i sám nakloní velitel se Apollo, Kdyžto popřejete věšťci novému libý Zpěv, když žádoucí zmilené duši dáte věhlasnost, A zvuky dáte libé posvěcené lyře mé. Státi před oltářem chci vaším mezi věšťci poslední, Nikdy nežádaje mou na hlavu z lauru věnec. Tak, jak včelka jenom svému slouží medem oulu, Jenž jí v lednu krutém skrejši a ochranu dá, Tak sloužit budu Vám, spanilé ó Zevsoplozenky, Tak jen Tobě budu sloužiti Vlasti drahá! 56
XX.
Náhrobní nápis.
1852.
Slze dobře zasloužené Na tvůj posvátný hrob kanou, Leč hlas víry drahocenné Z dálky volá: Na shledanou! Na shledanou! – Hle, ta víra Bolest mírní, slze stírá; Na shledanou, ta dvě sladká slova Květoucí sad tvoří ze hřbitova. 57
HROBY
básníků slovanských. Báseň lyricko-epická ve dvou odděleních.
Non multa sed multum, sapientibus pauca.
[59] Předzpěv
Dru. Josefu Čejkovi,
příteli svému1.
Stopnie prawd: Są prawdy które mędrzec wszystkim ludziom mówi, Są takie które szepce swemu narodowi; Są takie które zwierza przyjaciołom domu; Są takie których odkryć niemoźe nikomu. Poezye A. Mickiewicza. Tom. VIII. Zdania i uwagi. Z dzieł Jakuba Bema, Anioła Slązaka (Angelus Silesius) i Saint Martina.
Jsou tajnosti, jež básník světu hlásá všemu, Jsou také, které šepce národu jen svému, Jsou také, kterých přátelům jen svěří domu, Jsou také, kterých nemůž zjewit pranikomu. A. M.
Na důkaz své lásky nezachvělé Kvítko podávám Ti osiřelé, Které na přítele Tvého hrobě O půlnoční utrhnul jsem době. Přijmi, druhu věrný, s myslí vděčnou Tuto nezabudku trudoléčnou, 61 Ona Tvému srdci připomene Mnohou radost uplynulých dní, Když v mladosti láskou ověnčené, Když ve přízni s Hynkem drahocenné V májovém jsi zkvétal výsluní; Kdyžto někdy po té jarní vláze, Kterou z očí láska vylila Aby teskným srdcím bylo snáze, Dvojí duha vám se jevila Nadějí, těch mnohobarevných, A vyhlídky na svět velekrásné Kouzlily vám ve snách malebných Stálé lásky Eldorado šťastné! Já jsem také druhdy šťastný byl, Já též o stálosti lásky snil, Ale co mně milým, drahým slulo, Všecko v říši bájek uplynulo, A jen relikvie blahé lásky: Rusá kadeř, z vlasův jehlice, Ouzký proužek červenavé pásky, Částka blankytové tkanice, Uschlý modrák, v polích zrostlý dálných, Pohnětená růže bez lupínku Vábí někdy pohled očí kalných, Představujíc lásky upomínku. 62 Přátelé? – ach, těch by bylo dosti, Kdybych k nim měl více důvěrnosti, Kdybych slova skrytá pod zámínku Za výraz měl ryzí upřímnosti, Kdybych nesoudil jí po účinku! Časně poznal jsem já ošemetnou Nestálého světa povahu. Jak Syreny píseň lichometnou Onen Laertevič světobludný Za nebeskou měl jen výstrahu, Aby vír ho neuchvátil svůdný: Takto přátelství, to slovo krásné S jeho kolébavkou přeblahou, Chtěl bych sobě míti výstrahou, Kdyby nebylo Tvé přízně spasné, Jež mne novou sílí odvahou, Jak Tyrtaea píseň v bitvy zteku Sílila jest srdce ranných reků, Aby oslabenou třeba silou Život za vlast nasadili milou. Přijmi tedy nazpět tuto píseň, Která z lásky k Tvému příteli Směle hrobní otevřela tíseň, Aby naše zraky uzřely 63 Stín či obraz druha odňatého, Jehož uzřít nebylo mi přáno Dřív, než za dnů Máje květnatého Jeho jméno bylo vymazáno Z knihy života – jen začatého! *** Ale dříve, než dle rady Tvé Líkův uchopím se satyrických, Přijmi, druhu, podlé přízně své Floru těchto rýmů elegických. Mnohé kvítko vzácné tak i prosté, Které v liliové nevině Na posvátném poli z jara roste, Není šperkem hrobu jedině, Ovšem takto tymian, tak růže, Jako pelyněk se hodit může Do latinské někdy kuchyně; Ale mysl zbožná, lidskost čistá, Hrobů němých tichá velebnost, Lidského pak srdce víra jistá Ve záhrobní ducha budoucnost, Co tak potřebná je básníkovi Jako zemi slunce jasná svíce, Jako potřebny jsou sokolovi Perutě a bystré zřítelnice, Brání hrobův mečem archandělským Proti satyrám – snad nepřátelským. 64 Látka elegie od satyry Ač je rodem svým tak vzdálena, Jak dvě struny, služky jedné lyry, Jak jednoho těla ramena, Jako pravé oko od levého, Jako výsluní dne májového Od vlažičky vzdáleno je raní, Jako pláč od smíchu panenského, Jak lest od věrnosti sličných paní; Přece básník, jenž by z toulu rýmův Na hrob metal šípy lehkých šprýmův, Neobstál by před tím svatým citem, Jehož podlá jenom nezná chatra, Která bezbranného tupí bratra, I když rakve víko jest mu štítem: Sama hrobův němá výmluvnost Kárala by tuto urputnost, Svatou silou pokory své tiché Tlumíc šprýmy nemístné a liché. Vězte, často v duchu básníkovu Tají mysl jedna dvojí zjev, Dotkne-li se pěvec struny z kovu Nebo struny z beránkových třev: Podlé této suďte srdce jeho, Podlé oné suďte jeho hlavu; Ale když se zvyku kejklířského, Když se vzdálil soběckého mravu, 65 Kdyžto ani v smíchu ani v pláči Dvojice té krásné nerozdvojil, V níž se hluboký cit s umem spojil: Tehdáž básník podobá se hráči, Jenž ne k vůli odvětě a zisku, Ale na domluvu hostí svých, K zelenému zased’ ke stolisku, V dobách mnohé práce zhoštěných, Ne snad, aby štěstí v kartách zkusil, Ale hrá, že prosen hráti musil, Nejsa bedliv svého prospěchu, Ani šťastných barev úsměchu, Ale v ochotné své hostinnosti Zisku nedbaje baví své hosti, A v jich zábavě má útěchu. Zda se hráč ten zásluh nedočinil, Kdyžto maje v ruce zbraň i zbroj Proti hostům svým se neprovinil, Dbaje o svornost a o pokoj? Budu-li já tímto dvorným hráčem, Neb svých výhod pilným pomahačem, Oboje to sobě připište; Neb jste na mne dvorně natírali, Abych spolu hrál, když vy jste hráli; A když hraju – již se utište. Srdce mé alespoň sílí víra, Že kdo nucen hrá, neb prosen zpívá, 66 Více štěstí ve hře, v zpěvu mívá, Než kdo mezi zpěváky se vdírá, Nejsa vykřičen a vyvolán, – V domu Apollina sprostý Pán! Šťastný jestli v zpěvném zápasu, Ušed chvále sudích Midasů, Ušel na světě i v říši stínův Tupým střelám mstivých Apollinův, Kteří se svou marnou nadějí Po planém se bobku shánějí, Jako druhdy jejich prapraděd, Chtěje milostkám svým vyhovět, Za Nymfou se honil Penejickou, I na místo stíhané té děvy Objal svojí rukou násilnickou Vílu, ježto svrhla krásu lidskou, I hned stála dřevem mezi dřevy. Tebe tedy žádám za rozsudek, Za Tvůj rozsudek a radu Tvou, A podávám tuto kytku svou Z růží náhrobních a nezabudek. Rozsuď po pravdě svým duchem jasným, Zdali výbor těchto sprostých květů Výborem byl zahradníka šťastným, Zda se dle Tvé mysli hodí světu? Má-li pro peluňky satyrické, Má-li pro pálčivé kopřivy 67 Našich duchů sad víc obživy, Než pro bledé květy fantastické, Než pro lotos z říše pra-mystické, Který korunu svou květoucí Ke hladině pod ním plynoucí Sklání před paprskem slunce žhavým, Jakby milencem byl ostýchavým, Který pod lunou jen bledolící, Když se zrada uhostila v lůžku, S toužebností čeká milující Na svou bázlivou leč věrnou družku, I před ní své srdce otvírá Tajemstvími lásky naplněné, Až se slunce z moře probuzené S okem zrádným na svět ubírá, Pak ukončí lásky mysterie, Které temným závojem noc kryje. Buda poslušen Tvé věrné rady, Dokonám já známou Tobě cestu, Která ze hřbitova ze zahrady Cypressové zavedla mne k městu, Kdežto mezi hlukem vad a bludů, Mezi neukojných vášní křikem, Jenžto rozmáhá se beze studu, Nelze nebyti než satyrikem; Těžko jest na dráze Demokritské Nedosáhnout palmy mučednické; 68 Těžko přebývati v nájmu stálém Pravdy, kde lež domácí jest paní, Nebyti pak vyhnán s Juvenalem Tamo někam do písčitých strání, Kdežto pod vedrem a pod úpalem Jeden svět se ke druhému sklání. Tedy jak se nyní se tklivostí Pláč můj ozval na hrobišti těl, Takto v nemocnici chorých duchů, Takto na klinice chorých cností Bez urážky schvalní jemných sluchů Smíchem zjevený se ozve žel! Kéž bych vládna vyšší ducha silou Vlád’ též tajným srdcí lidských klíčem; Kéž bych svojich hříchů čeleď milou Dříve vyléčil svou prací čilou, Než vad cizích budu ranhojičem; Kéž bych takto duchům nedůtklivým Stal se lékařem, neb lékárníkem, Jak Ty býváš tělům neduživým Moudrým hojičem a pomocníkem! Přece ale pochybnost mne hněte, Zdali po Satyry ostrém noži Chorý špitálnímu ujde loži, Zdali stálé zdraví jemu zkvěte, 69 Kdyžto básník na outraty cizí Z ruky posměvačů věnce sklízí, A svým vtipem na sebe síť plete, Jako moucha, kdyžto pavučinu, Která malbu hyzdí zaprášenou, Chtěla svojí proraziti hlavou, Často nese svojí zkázy vinu, Cítíc, že má nohu zapletenou, A že bude pavoukovi stravou? Nuže zapru tedy sebe sám, Buda slušným, buda spravedlivým: Napřed sám své bludy v posměch dám Na ofěru steskům nedůtklivým; Uměstím pak svoje věšťčí druhy U blažené elysejské luhy, Sám se svatým skokem Kurciovým Do Tartaru hlubokého vrhnu; Ač i hrdost mnohých druhů strhnu Dolů k spolusoudcům Minosovým, Přece nejméně svých vad a bludů – Cizích jen se dotkna – šetřit budu. Rozhodne pak duchův appellací Odhodlaná k hromonosným bleskům, Zdali jsem měl dosti resignací; Pak i také pováží cech psací, Hotov k syčení a ku potleskům, Zda měl právo ku svým na mne steskům! 70
N. N.2
Přijmi tuto píseň na památku Outlé lásky obou druhů svých. Jenom zpěvu dar mi ze všech statků Setrval vždy věrný v divém zmatku Sklonností a časův měňavých. Píseň moje arci nezná štěstí Idyllicky vychované lásky, Která růže bez trnů jen pěstí, Zrostlé ve májovém sadě mladém, Která plané sije sedmikrásky Po záhonech ležících nám ladem, Kdežto neouroda českých polí V novém roku novým hrozí hladem. Zpěv můj vyhnanec jak zabloudilý, Když mu bratra zabil vítěz–vrah, Nad věšťčími druhy hlasně kvílí, Které složil osud na marách! 71 Pod křídloma Fenixů těch vyšších Zpěv můj odvážný se ukrývá, A ve chvilkách Bohu někdy bližších V tajemné se noci ozývá, Neb na lípě někdy hřbitovní S kulichy o příští době sní. Snad se nezhoršíte na básníka, Že jsa bedliv věcí posledních Z lásky k vám se změnil v pomocníka Zpěváků bez štoly pohřebních? Či snad chcete, aby naše píseň S perutě své střásla hrobní plíseň, By snad dle povahy sokola, Jenžto mrtvoly prý nedotkne se, Kroužila se kolem do kola Ve světáckých lovců hlučném plese, Kteří prázdni mysli elegické Bludem spjati bludy honí lidské, Ale ozbrojeni hrotem vtipu Jízlivých a ironických šípů, Naostřených v dílně satyrické, Vám by mohli těžké zadat rány, Že by musily být lékovány, A vy v nemoci své terčem novým Byli byste šípům básníkovým! Totě jeden ze zpěváckých hříchů, Že pouštíme volnou uzdu smíchu, 72 Kdyžto cizí vada, cizí blud Žebře o litost a dlužný stud! – Velký jest, kdo zapříti se umí, A svůj posměch nad svým bratrem stlumí, Kdyžto z toulů vtipem naplněných Sarkasmu šíp na svůj výhost čumí, Aby prudký střelce svého sluha Do ňader se zaryl obnažených Poddaného směšným bludům druha; Větší jest, kdo nepřítele svého Posměchům, snad slušným, propadlého Za terč svojim nevystrčil vtipům: Největší jest ten, kdo protivníka Jako svého přítele a pokrevníka Brání proti posměvačů šípům. Dobročinný jest, kdo nebožtíku, Který v světě nežil bez zásluhy. Vděčným slovem dávné splácí dluhy Bez naděje k příjmu slušných díků. Nuže na hrobech můj zavzni zpěv, Na hrobech, kde místa k smíchu není; A zde cnosti mrtvých bratří zjev, A jen k výstraze a k poučení Nastiň jejich blud a provinění! 73 Tak jest. Popřeje-li ale Bůh V službě vlasti volnějšího času, K dalším zpěvům pozdvihneme hlasu, Bychom lépe splatili svůj dluh Velkým malomocných vnuků předkům, Tvůrcům české oslavy a svědkům. Jejich duchy z hrobů vyvolané Ať se v písni zjeví odhodlané Jako hodovníkům Bankův duch. Ať si sednou s vámi u besedy, Slzami ať naplní vám hledy, Pronikajíc hluchých hostí sluch. Mnoho hluchých jest a zimomřivých, Málo synů blaha vlasti chtivých, Méně andělů co z povolání Hlásali by prachům z mrtvých vstání! Já se tedy kouzelníkem smělým Stanu na hřbitově české slávy, A ponocným o půl noci bdělým, Dávné stíny z dávné zbudím návy, Aby svojim vnukům nedospělým Potřebné již netajili zprávy, K čemu velcí tito otcové Velkých činů byli tvůrcové, Kdyžto našim časům na násadu Malátných a nemotorných činů V pustém staročeské slávy hradu 74 Nezdařilých zanechali synů, Jejichž ouzkým srdcem plným chladu Ani před branami rozložený Nový nepohne již Hanibal, Jenž přes hory české vyřícený Lépe nežli Punín zisku dbal, A v Kampanské Lutomírců pláni V mrzké zahálce a liknování, Uchvácených výhod neprospal. Bůh mi svědkem, že jsme otrlejší, Že jsme mnohem více ospalejší, Nežli štěbetavé vlastovice, Které v zimě na noclehu dlíce, Vesele zas zbuzují se ze sna, Když je k práci vzývá nová Vesna. Zimních zanechavše příkrovů Ke svému se berou domovu. A když nezvaného hostě-vrabce Svévolnost ta panská zlenošilá V bytu vlastovek se rozhostila, Nebo nezbedného ruka chlapce Jich lepenku skrovnou rozbořila: Vlastovičky svedou pro vlasť boj Až ustoupit musí vrabčat roj, A vítězná paní vlastovička Do vlastního sedne obydlíčka. *** 75 Tedy zříceniny, tedy hroby Bude v příští slaviti zpěv můj. S náhrobků těch pominulé doby, Kolem kterých břečtan nevadnoucí Našich dějin věnec ovil svůj, Sejmu sobě vzor i látku skvoucí. Těžký oukol pro slabý hlas můj! Musa svědkem minulosti svědků Zahřeje nás v mrazu nynějším Dá-li Bůh ke cnostem platnějším Na výsluní dějův našich předků. Bdělí synové pak matky-vlasti Budouc přesvědčeni že mně sláva Není obojetná otčiny, Ba že její strast je dílem strasti, Která moje blaho podkopává, Nebudou mít tolik příčiny Půhonného užívati práva Proti zprávnějšímu dlužníkovi, Který podlé povolání svého Méně písmem, víc živými slovy, Více daní činu ukrytého Ve své kapistranské povinnosti Dotud stále o to pečoval, Aby poklad české národnosti Nám se na ourocích zachoval. A že nebyla ta péče marná Budoucnost vám zjeví blahodárná; 76 Neb tu víru naše srdce chová, Z našeho že někdy popelu Vzejde plémě, v němžto naše slova Najdou falanx vyznavatelů! Byť i třeba papír s pergamenem Nikdy nebyl zasnouben s mým jménem, Byť i nikdy kontrfekt mé tváři Od veselých druhů zamluvený Nevyskyť se mezi kalendáři Na ulici za sklem vyvěšený, Byť i třeba u besedy hlučné Naše s vlastí zasnoubené jméno, Chvalné žárlivosti nepříručné, Hned po svatbě bylo zamlčeno, Byť i nebylo víc poloučeno S jménem mužů, kteří s přímou duší V ouřadě svém zisku neoddaném, Písaři jsou věrní při záduší Od praotců našich odkázaném: Přece bude svědčit o mně věst. Příštího pak výbor plemene Také o mně někdy zpomene, Že jsem miloval i vlasť i čest! I že plamenných slov jiskra malá Byla částí ohně svatého, Na němž jasná pochodeň se zňala Vyšších směrů rodu slávského! A ten nález o nás prohlášený 77 Bude stvrzen pečetí těch lechů, Jimžto naším ohněm ozářený Kruh se zaskvěl slávy Staročechů Ve své nové kráse národní, Jak když duha lidem pro útěchu Nad velkou se skvěla povodní. Vítej slovo žívé, okřídlené, Ty jsi jarým orlem bujných sil, Co se s orličaty k slunci žene, By je vyšším letem rozjařil! Slovo v němé knize zabedněné Jesti ovšem orel, jenžto střelou Usmrcen byl za odvahu smělou, Která vnady dodávala k letu Od svých křídel zrazenému kmetu, Jenž teď na ukázku vycpaný, Do inventáře pak zapsaný, V neznámém snad vězí kabinetu. Nuže zhůru k slunci orlem jarým, Smrti zanechám si ke dnům starým! Vítej slovo živé, okřídlené, Tyť jsi zpěvolibým slavíkem, Jenž svá písklata svým peřím hřeje, Jenžto mezi kavčím povykem Ze své outlé duše omlazené Svojim slavičatům k srdci pěje. 78 Slovo v němé knize zabedněné Jest jen vyučeným básníkem, Jenžto slavíčí zpěv opsat chtěje Nadarmo se zbrojí slovníkem, I jen darmo výrazů v něm hledá Pro zpěv, ký se slovy popsat nedá! Nežli tedy věkem zimomřivým Na své bujné hlavě zešedivím, Slavíkem chci zůstat, mistrem zpěvným. Básník ať se slovem, rýmem cvičí, Slavíčích-li zvuků nevylíčí; Já jen mistrem dále budu zjevným Pro tu slavíčí svou rodinu, Pro tu mladou českou družinu! Mladna u mládeže spolku milém, Mládeže té vlasti zrůstající, Zmýliti se nedám v duchu čilém Od drůbeže na mne kvokající, Ani od vrabčíků štěbetavých, Ani od výrů ni od havranů, Kteří na mne z pelechů svých tmavých Ráčili by metat svoji hanu. Když mne Musa, jsouci povědoma Mého bytu, jednou navštívila, Ale nenajdouc mne, běda! doma, Od dveří mých zas se uchýlila, 79 Tenkrát povinnost mne ujařmila V panském paláci a v škole městské, Abych na tom českém na přílohu, Slouže drahé vlasti, slouže Bohu, Rozesíval plodné zrno české. Teď když Musa v době oprázněné Přes nízký práh ke mně vstoupí hostem, A mé srdce Bohem naplněné Vilije své city nenucené V nehledaném verši, v rýmě prostém: Věřte, hana soudců oprávněných, Umělého hana přítele, Jako ohlas pochval projevených Bez ohledů slušně podezřelých, Svého neminou se oučele! Nuže nám Ty zůstaň přítelem; By pak naše přízeň neochladla, Zůstaň věrným pravdy ctitelem, A ji stále hlásej bez ohledu, Byť i hořkla jako hořec jedu, Byť i v našem srdci sladla Jako známá českého slast medu. Pravda málo kdy je bez žíhadla, Proč by naše láska k ní uchřadla? Zřítelnice jenom krátkozraká Křivě hledí na tu upřímnost, 80 Která tobě poví bez obalu: „Bratře jako umělec jsi „Raka,“ Nebo srdce tvé je bez zápalu, Bez konceptu jestiť péro tvoje, Ale dobrých činů nejsi prost, A co člověk jsi mně milý dost, Milujme se dále bez rozbroje!“ 81
PRVNÍ ODDĚLENÍ.
I. Josef Dunin-Borkowski, Dominik Magnuszewski, Jan a Piotr Kochanowski, Ignacy Krasicki;
II. Alexander Bestužev, Michail Lermontov;
III. Karel Hynek Mácha.
[83]
Hřbitov o dušičkách.
Letyt woron Z čužích storon Žalibno kráče; Ach ne odna maty, Ne odin batěnko Za synočkom pláče! Červenoruská píseň.
Dalekáť cesta má! Marné volání!!
Nezdárné již dítko listopadu Jasný den se chýlil ku západu; Zbožných poutníků se valný dav K městu ze svatého pole valil; Tamto našich otců svatý mrav Mnohé oči slzemi jest zkalil, Které vroucím citem podnícené, Jako v dobrou půdu dobré símě, Vykanuly tiše na hroby, Ježto svoje klesající týmě Ozdobené krásou nových věnců V nový oblouk napínat se zdály, By nad lůžkem smrti zasvěcenců, Kdežto za duše jich svíce plály, Nám klekátko vyšší urovnaly. 85 V této chvíli oči pozemšťanů Zemské mázdry na půl zbavené Do vyššího vznášely se stanu, Jako zraky věšťcův nadšené; Volný duch hbitější perutí K nebeskému pnul se klenutí, A ve srdci toho světa prostém Ozvala se jak zpěv labutí Naděje, co vábí ku výsostem, K nimžto život pozemský je mostem. V této době stál jsem nad hrobkami, A uchvácen všecek myšlénkami, Kterých žádná nevylíčí slova, Vrátil jsem se na svět ze hřbitova. Moji duši na půl potěšenou, Na půl ke smrti až zarmoucenou Divné obklíčily důtazy, A obraznost příštím zanícenou Rozohnily smrti obrazy. Jakož tvářnost světa neznámého Tkvěla v duchu plavce odvážného, V kouzelném prostřena kosmorámě, Dřív než koráb po nejistém běhu Přistal k jeho dalekému břehu, Dřív než vítězného kříže rámě 86 Pod svou vládu zajalo ty země, Kteréž na prostranství nezměřeném V počtu zanímaly nezlíčeném Nevídaných tvorů nové plémě: Tak se duch můj v blahé víře topil, Když se ve svém nebetyčném letu K onomu vypínal blahosvětu, Jehož žádný Kolomb neodklopil, K němuž ale každé srdce lidské, Když je na korábu živobytí Stíhá bouř a prudké vlnobití, Hledá rohů jehly magnetické. Ty myšlénko o nesmrtelnosti, O životě v onom světě věčném, Hluboko pronikáš do vnitřností Důvodů všech, kterékoli hostí Blahá naděje v svém lůně vděčném. Křídlem této soudné naděje Ať již duch můj tamo dospěje Na tu výši, horu na posvátnou, Kde se mudrc opře myslí statnou Světu, když se naň svět usměje, Jako na jinocha-panice Prodajná se směje svůdnice; Kde nepadne cnostný na kolena, By se liché skláněl marnosti, Byť mu v službě světské světa cena 87 Byla černobohem udělena Za oběžný peníz necnosti; Kde i rozkoš, kde i sláva světská, Co s hrdostí často bezečelnou Chce se zváti slávou nesmrtelnou, Vyhlíží jen jako cetka dětská, Kterou chůva vručila za hračku Svévolnému chovanci a plačku. Marná jest ta slávy lačná píle, Směšná hrdých červů klopota, Když ve hmotném toho světa díle Smrti oukap tajně klokotá, Zdali dnešní neb zejtřejší chvíle To rejdiště zemské stroskotá; „Mene Mene Thekel“3 za výstrahu Měj tu lhůtu pro svou marnou snahu! Kdo v tom světě jalovým chce činem Býti nesmrtného jména synem, Hlouposti je soudruh nerozdělný. Chtěj neb nechtěj, milý synu světa, Přece musíš býti nesmrtelný, Ovšem tamo v onom světě jiném, Až po vládě těla bude veta. – – Jak se hejna plachých čejk a kání Kváčíc nad jezerem snášejí, 88 Když se bouře z černých mraků s klání, Větrové pak od severních strání Vlny k tuhé válce srážejí; I jak po té bouři po přestálé Lodník z nejistoty ouzkostlivé Řídí vetchý člunek dál a dále, Až bezpečen vejde nenadále Ku břehům té stráně žádostivé, Kde choť jeho s dítkem jeho žive: Takto myšlének mých bouře divá Člunem naděje mé zmítala, Až pak víra mého srdce živá S nadějí se v portu vítala, I ve tmách mi svítil bílý den. V tomto rozjímání pohroužen, Jako rybolovka ponořená Do dna rybnatého jezera, Spatřil jsem se náhle okroužena Podzimního mrakem večera, A již na obloze mlhavé Na půl mrakem zahalená hustým Nachýlila tváře zvědavé Bledá luna ku dolinám pustým. Já pak sám a sám jsem pozůstal Osiřelý na hřbitově host, Kde velebná tichost panovala, Hrdá na svou němou výmluvnost, Jižto jenom větřík přerýval. 89 Jenž z lehounka květy províval, Které láska věrná, neskonalá Z ruky vděčné mrtvým darovala. Touto samotností blaze zňatá Moje duše mírem oplývala, Jako děva poutem lásky spjatá, Když se slib a věnost rušit jala, Po zpovědi svaté při pokání Novým mírem zase oplývá, Když ji strážný Slibu anděl chrání, A nevěrné mysli odrývá. Velikých ty učitelko cností, Vzývám tebe, svatá samotnosti! Ve tvém zahalen tu závoji, V hustém závoji a neproniklém Vzdoroval bych v tichém odboji, V spolku srdce s hrdou hlavou spiklém, Veškerého světa rozbroji, Jenžto hrozných nepravostí hřmotem Nad ohlasem cnosti vyniká, Jako havraní křik nad klokotem Ukrytého v houšti křovníka. Třikrát šťastný, kdo se vyrval hluku Luzy vzdělané a zhloupa zpupné; 90 Kdo se v samotě skryl nedostupné, Kde neslýchá městských zvonů zvuku, Vzdálen spolku sobců lícoměrných, Vlastnímu jen zisku stále věrných. Kdežto není svědkem planých půtek Trubců včelou veskou krmených, Kde jen srdce platí, a kde skutek Převýší dav vtipů smyšlených V mozku zahalečů rozených. Blažený, kdo v stráni poustevnické Ušel nehodě té rozkolnické, Která u světáků hlučném davu Hrdou odcizuje srdci hlavu. Já jsem všeho toho světa syt, Jeho bláznovství i moudrosti, Jeho lakomství i štědrosti, Jeho zármutku i radovánek, Jeho lačnosti i hodovánek; Nyní sám a sám chci býti skryt Tam kde stálý mír svůj rozpjal stánek, Tam kde nezkalený plyne klid Tokem jasným, do něhož se zhlíží Luhu májového roucho svíží, Kdesi v nedostihlém údolí, Kdežto slavík o svobodě jsoucí 91 V tiché jarní noci šveholí Po venkovsku ze své hrudi vroucí. Šťastný výtěžkem kdo svého plouhu Kojí skrovnou svého těla touhu. Jak oučastník nádherného kvasu, – Který za sklenici tokajčiny, I za štávu cizí rakoviny Nesmí svého pozdvihnouti hlasu Proti kastě hrdých hodovníkův, Když se zjevné pravdě, když se právu – Smělým hlasem pravdy protivníkův Děje křivda dle soběckých mravů, – Milerád by od těch skvostných hodů Rychlým tryskem utek( na svobodu Přes práh nízký pod svou nízkou střechu, Kdežby sobě zjednal klid a těchu: – Jako přivlečený ke tabuli Strašně hostinného Kaliguly Onen otec, jenžto syna svého Ztratil mžikem vraha vševládného, – Jak ten otec vínem napojený, Hodovnickým věncem ozdobený, Drahocennou nakropený mastí, Po komnatě toužil uzamčené, Aby po hostině zlořečené Dvojí bolest nad svou vylil strastí, 92 Přeukrutnou bolest otcovskou, Ovšem trpčí bolest otrockou, Kteráž pod závojem veselosti Rvala srdce žalostnému hosti, Aby hody téměř Tantalovy, Aby dary proklel Caesarovy, V nedostupné zrádcům ukrytosti: Tak mé srdce mukou světa spjaté Hledá skrýše v samotnosti svaté, Takto po přítulku tajném slídí, Jako holubice štvaná supem Nad sebou když svého vraha vidí, Jemužto má mrzkým býti lupem. 93
Sen. I.
Trzeba, chcąc czucie rozszérzyć, Duchy tworzyć a w nie wierzyć. K. Brodziński.
Já zjevím vám, co se mi ondy ve snách dělo: Snad ve snách – nebo sen když opanuje tělo, Můž’ svobodný duch šírou zajmout končinu, A pásmo dlouhých let svít v jednu hodinu. Byron.
Kdyžto v noci pozdní dlouhotáhlé Žádoucí se na mne sklonil sen, Ejhle, otevřené hroby náhle Před mým zrakem vyvrhly svůj plen; Duchy vtělené mých věrných druhů Do jednoho řadili se kruhu, S nimi vznášely se nad hroby Mladých mužů vážné podoby, Které matka Sláva porodila, By je na začátku slavné mety, Když do věnců vplítali jí květy, Našim nadějím smrt vychvátila. 94 Oni z dálných přicházeli vlastí, Blízkým jsouce duchem spojeni, Obětí pak byvše různých strastí, Stejnou láskou byli kojeni. V jejich čele jako anděl strážný Děva plná vnady kráčela, Ona pohled půvabný a vážný Z daleka již na mne skláněla. Poznal jsem ji; – hrdé její čelo, Její oči jasně planoucí, Vlasy po plecech jí kanoucí, Celé majestátu plné tělo Velebný jak druhdy výraz mělo, I ta ústa, která tisíckráte Zlíbal jsem, když v blaženější chvíli Moje srdce, svatým citem zňaté, Jako orel z chlumů nadtatranských Ku vyššímu vznášelo se cíli, A mně po rovinách naddněstřanských Růže lásky v rajském sadě květly, Než je, běda! náhle vichry zhnětly. Tato ústa děvy básníkovy Ozvala se ke mně těmi slovy: „Já přicházím z říše stínů k tobě, Bysi zvěděl, že i na věčnosti Dlím u jasných duchů společnosti, 95 Kteří, byvše vlasti ku ozdobě, Sotva že se v květy rozvinuli, Ve šlechetné snaze zahynuli. – “ „Hle zde vidíš v tomto chorovodu Upřímného druhdy pobratřence, Syna mého lechického rodu A milostných písní oblíbence, Jenž tě věrnou přízní chránil stále, Když domyslův klamných plachý roj Pravoslavné protivil se chvále, A tě s bratry vyzval na souboj!“ Při těch slovech vstoupil volným krokem Přede mne muž zrostu vážného. Jeho ducha plamen černým okem Míhal se a sršel skvělým tokem Mně do zraku vyjasněného; Podlé toho zrostu, podlé pění Poznal jsem jej v prvním okamžení: Pod vranými vlasy hrdé čelo, Pod navátou od myšlének vráskou, Žilou pronikající se skvělo, Jakby modrou zdobilo se páskou K nosu orlímu se táhnoucí, Nade ústy hustých vousů pruhy Dělily se v poloviční kruhy K bradě zarostlé se vinoucí, 96 Jež dostojna starořecké brady Tváři dodávala mužné vnady. Můj Dunine4, ty slovanská duše V těle hellenském! – tak zvolal jsem Dolehlivým schvácen úžasem; Časně do chladného země klínu Ustlala ti lůžko smrti kuše, Když jsi pro druhy a pro otčinu Mohútného ducha zápasem Proti předsudkům ku válce vstal, Které krevné bratry ode bratrů Jako cizí rozdělily chatru, Jižto vítr světem rozmetal! – On mne líbal, mou pak tiskna ruku: „Předsudky ty – pravil – dá Bůh, zhynou!“ Po těch slovech zmizel v stínů hluku – Já pak uzřel podobu hned jinou. Tato sotva že se objevila, Bratrsky mé čelo políbila, A své řeči lahodností plynnou „Kochajmy się!“5 vlídně promluvila. Tedy také Magnuszewski6 tebe Otčině tvé nedopřálo nebe? Zkřiknul jsem, tím zjevem ustrašen. – Já, syn země, kdyžto ve své strasti Myslívám u věrné lásce k vlasti 97 Na vás, přátelé vy drahocenní, I na vaše myslím utrpení, I na ten dav krutých neřestí, Jimiž stíhalo vás neštěstí! Praslovanskou přijat hostinností Požíval jsem chleba z vašich rolí, Soleného vaší vlastní solí, Chtěje býti svědkem velkých cností, Které slávě Lechův stálou jsoucnost Svatě zaručily na budoucnost. – Zmizel stín ten v dáli omlžené, Leč mé oko za ním slídící Spatřilo též stíny oddálené Vůkol mojich druhů stojící. Vážný věštec „z Lesa Černého,“7 Pěvců polských starosta a kníže, Stál zde na čele těch zpěvných reků Po boku synovce věrného,8 Jenžto píseň o vítězství kříže Nad baštami druhdy Salemskými Sigmundovu vytlumočil věku, První odvážník, jenž zpěvy svými Ve slovanské řeči plné vděku, Zvuky okouzlený Tassovými, Na nezvyklé osmělil se rýmy. – 98 Na prostoře bližší mému oku Stály po pravém i levém boku Duchy jiných Lechů zpěvem slavných, Kteří nad lůžkem své otčiny Byli svědky v dobách ne tak dávných Poslední své Matky hodiny, Nebo nad mohylou její lkali, Kdyžto poprvé ji v rakvi nové Zrádní pochovali osudové A nevěrné dítky zahrabaly. Jako na zemi tak v duchů říši V davu věrných synů věštec vyšší V dlouhotáhlém skvěl se taláře Berlovládný sluha Oltáře,9 Jenžto válku druhdy zpíval mniší, Jenžto solí attického šprýmu Solil záživný chléb vtipných rýmů, Jím pak vojvody a kastelány I ostatní častoval jest pány, Kteří mezi sebe roztrhali Zemi polskou na velmožné klány, A své vlasti zasadili rány Ranami, jež právům lidu dali. Mne se radostný cit uchopil, Když jsem v muži tom zrak potopil, 99 Po jehožto tváři, ozdobené Z lehka navátým jen ruměncem, Úsměchy a žerty ohlazené Svářily se se svým milencem: Zdali v říši duchův, zutých z těla, Na vady a bludy zapomněné Smí se mrštit ostrých vtipů střela Z kuše satyricky zaměřené? Dosti těžký zdál se mně ten svár; Ale když jsem na tvář pěvce hleděl, Abych konec toho sváru zvěděl, Sklopil on své oči na talár, Tak jako když Heřin skvělý pták Na své nohy hrdý sklopí zrak, Infule pak vážné svatá zář Hned se o mou obrážela tvář! 100 II.
Казалось – пленникъ безнадежный Къ унылой жизни привыкалъ Тоску неволи, жаръ мятежный Въ душе глубоко онъ скрывалъ.
I zdálo se, že vězeň beznadějný Již služebnému navyk’ životu, Onť v srdci záměr skrýval světodějný, Jímž služebnosti léčil tesknotu. Puškin.
Zmizel stín a podivení nové Zrakům vyskytlo se uděšeným. Hor kavkazských chlumy lazurové S Elborusem věčně zasněženým Přede mnou se táhly dlouhou stěnou Mezi zem a nebe rozprostřenou; Na podhoří hradba pralesů Pod váním se větrů ukláněla, Rozdrážděných hejna Čerkesů Na praporce orlí dorážela. Pod těmito znaky vyšel v jev Chrabrý vojín jiskrnatých zraků 101 K odporu vždy hotov bez rozpaku; On jak novočasný Promethev Ke kavkazské přikovaný skále Ve vyhnanství hledal smrti stále, Až ji našel, vězeň Bestužev,10 Jemuž Marlinského slavné jméno, Které věkem věků bude ctěno, Bratři jeho dali za přezděv. Ňádra jeho na půl obnažená Stužkou červenou potáhla krev Olovem čečenským vycezená. Stužka tato zdobila mu ňádra Krásněji než tkanice a řády, Které okrásila štědrost vlády Diamantem nejdražšího jádra, Perlami též ceny nejvzácnější, Za odměnu služby nejvěrnější. – A když jsem chtěl promluviti k němu, Stín ten zmizel v druhých stínů temu, Kteří nade břehy Tereku Valnou zanímali paseku. Nad tou řekou z jedné strany stály Reků donských bílé stanice, Na druhé pak za horami v dáli Kmitala se aulův směsice; Z jedné strany kříž do beder skály 102 Zaražený zdvihal svoje čelo, „Pomiłuj ny!“ heslo odtud znělo, – Z druhé pod ochranou měsíce Volání „Allah!“ do oblak hřmělo. Jak křestanských duchy bojovníků, Kteří v Katalonském poli klesli Dříve nežli do nebe se vznesli, S duchy svojich hunských protivníků Neukojný obnovili boj: Tak se ve snů čarodějné říši, Na zemi a v povětrné výši Bojujících duchů hemžil roj. Mezi těmi duchy oko moje Zbledlo bohatýra podobu, Jenžto odnesen byl ze souboje Od slzících bratří do hrobu, Když mu jinošských let Vesna květla, Mládež jeho zpěvem nadšená Kolem skrání jeho věnec pletla; Když mu lásky touha plamenná Svatým Zničem11 v mladém srdci plála, S hrdou nadějí vlasť zmilená Když na svého syna pozírala, Na příštího nahraditele Velké ztráty, – temností když časnou Zakryl osud hvězdu velejasnou 103 Na obloze věštců zatmělé, Kdyžto záhy vykopaný rov Schránku přijal ducha Puškinova, Pro něhož vlasť úpěla jak vdova Pro milého v hrobě manžela, I mladistvý úpěl Lermontov, Fenix odrozený z popela, Svého mistra, svého učitele, Svého nejdražšího pěstitele. Vyvolenec, jenž se vznášel zhůru Do kouzelné vlasti ideálů, By dosáhnul ve básnickém kůru Nevadnoucí palmy slávy skvělé, Aby pro slovanskou pro Walhalu Skřítkem byl a strážným zpěvu larem, Ažto v příštích časů proudu jarém Stavitel se najde mysli bdělé, A položí z lásky k rodu svému Základ k Pantheonu slovanskému. A hle v tom nadějném rozjímání Lermontov12, jinošských pěvců kníže, Věnec laurový kolkolem skrání, Ze zástupu druhů kráčel blíže; Kdyžto pak se ke mně přiblížil, Týmě své jsem před ním unížil, Sladkou cítě v srdci útěchu. On mne s tváří plnou úsměchu 104 A přátelským vítal pozdravením – Potom zmizel před mým krátkým zřením. A však jako Richardovi králi Stínové se ve snách vyskytali Synovců od něho zabitých, A mučíce pohrůžkami vraha Zbavili jej poklidu a blaha Ve prsou pancířem pokrytých: Tak prý Lermontův stín pro výstrahu Zjevuje se ve snách svému vrahu, A před Boží trůn jej k soudu zve, Složit oučty z pomstvy krvavé! – 105 III.
Ah! si c’est vous, ombres chéries, Loin de la foule et loin du bruit, Revenez ainsi, chaque nuit, Vous meler a mes reveries!
Nuže, jste-li vy to stíny drahé Z oné dálky bez hluku a luzy, Opakujte co noc svoji chůzi, Byste naplnily mé sny blahé! Lamartine.
Ob wirklich es geschehen, Ob ich’s im Traum gesehen, Es bleibt doch immer wahr. Dem Dichter ist es eigen, Dass ihm sich Dinge zeigen, Die nicht ein Jeder steht. R. E. Ebert.
Jako mračna, když u větrů vání Na nebi se splaší zkaleném, A blankytná obloha se sklání Nad májovým v milé vlasti dnem: Takto se mi sklíčenému snem Nové objevilo podívání V krajinách mně známých nad Labem. Ač na konci mého obzoru Mnohý z lesů českých vyšlý mrak Zatemňoval nebe prostoru, 106 Kormoutě můj radostnější zrak: Přec se zvolna vyjasnil můj sen, Na dědičnou stranu přenesen. Náhle jsem se octnul na hřbitovu Přemnohými kříži posetém, Stanul pak jsem u nízkého rovu, Jenž pod zvadlým pnul se osetem, Nade čelem hrobu tráva svíží Kolem do kola se zelenala, Jakby nade smrti pevnou mříží Vězni země věnec uplítala. Bez pomníku, bez svatého kříže, Bez nápisu ostavený hrob Nepodával zprávy, koho víže Věrným spánkem jeho nízký strop; Ale ona děva z dálných břehů, Ta bratrských duchů průvodnice, Předstihla mne v obraznosti běhu Jako mírunosná holubice, Jakby na paprsku lunině Láskou okřídlená bohyně, S nadvětrné výše jedním rázem K ctitelům svým dolů slétla na zem. Kolem děvy věští vyvolenci, Dle krve i ducha pobratřenci, Jako hvězdy kolem měsíce U lesknoucím třpytili se věnci, 107 Zrakům mým se různě jevíce; Brzy jak bludičky nad hlubinou Světlem toulavým když v noci husté Chodce vábí na bezcestí pusté, Před okem pak oklamance hynou, By se na jiném zas místě zňaly; Brzy se mi duchové ti zdáli Podobami z limbu příchozími, Aby svými zjevy výstražnými Obrátili naše krátké zření Z této časně marné nízkosti, Od všedního prachu lopocení Tamo do nadhvězdné výsosti V nesmrtelných duchů prostoru, Nespoutaných těžkým jařmem těla. Jako ona věštka z Endoru, Kdyžto svojí čarodějskou mocí Vyvolala nazpět Samuela Ku životu z věčného sna noci: Tak zázračným ona děva prutem Udeřila na sklepení hrobu, Že hned přerazila jeho skobu, Že tím rázem na dně odemknutém Rakev svého pozbavena víka Zhůru vymrštila nebožtíka. On před svými bratry z příma stanul: Bledost pokrývala jeho líce, Z očí rozežžených jak dvě svíce 108 Oheň podrážděných vášní planul Zemským na půl ještě plamenem, A již na půl světlem jasných duchů, Kteří u životě zvěčněném Zemských vášní zbavili se ruchu. Vstana bratřím svým, již kolem stáli, Podával a tisknul věrnou ruku, Oni pak s ním v řeči rozmlouvali, Jejímuž já nerozuměl zvuku. Pravila pak děva kouzelnice: „Nuže, zde jest onen dobrý duch, Jehož jasnohledná zřetelnice Světlem věštích duchů osloněná Dále sáhala jest za hranice, Které starých soustav chránil kruh, Jako čínské carstvo chrání stěna Nájezdem a stářím pobořená.13 „Jemu víru odejmouti chtěli, Kterou básník v sebe pokládal, Mistrové se směšným hněvem chvěli, Sám že za vyučenou si dal; Naň i pokrytcové zanevřeli, Že pokrytstvím jejich pohrdal; Tupivá lež svojím hadím bodem Do jeho se jména vdírala, 109 Zjevná závist příbuzná jí rodem Na něj poskvrnu svou metala: Přec mu tolik zbylo ducha síly, Že neustal ve své těžké píli, – Přec mu tolik zbylo k lidu lásky, Že své živobytí dal do sázky, Aby cizí jmění u požáru Pomoh’ vyrvat náhlícímu zmaru. I jak proti hanám pevně stál, Tak zhoubnému ohni vzdoroval, Poslední byl na svém hrozném stání A bližního chránil bez ustání. Tolik mu však zbylo hrdosti, Tolik staročeské ráznosti, Že se nedočkáno toho dne, Aby hloupé chvály dychtiv byl; Raděj u plachosti svobodné Chtěl být terčem hněvu beze sil. „Na básníkův cestě nebezpečné Nebažil zpěv jeho po věnci, O který se zpěvu milenci Ucházeli z ruky Musy vděčné. Jemu starodávná Parnassidka Toulavou i plachou byla Vílou, Která jako mstivá Eumenidka Porvala jej čarodějnou silou, 110 Unášejíc ho přes hory, skály, Přes hluboká bahna, přes močály Na neznámou druhům výšinu; Ale z této povýšené dáli Vyhlídky se krásné otvíraly V navštívenou Májem končinu. „Nuž o Máji započal své pění, Ale z dolin krásně omájených Vyved’ virtuosa v zločinění, Aby postavil jej na lešení Před diváků houfem uděšených. Rek ten nepojal své lásky dámu Podlé zvyku v Hymenově chrámu, Ale vyveden jsa na popravu Za svou vinu položil svou hlavu Směle pod katovu pod sekeru, Číhající pomstě za ofěru. „Ty ji nyní znáš tu vinu celou, Vinu básníka i osudu; Víš teď, jak se pěvec s myslí smělou Do skeptických zabral přeludů, Víš to, že on s duší v lásce vřelou Ve své lásce nebyl bez bludu... Však že báseň skončil beze sňatku, Že měl ženskou věrnost za pohádku – 111 Toho nepředhazuj jinochovi, Toho nepřipisuj hrobníkovi, Který ve svých vášní plachém zmatku Sám hrob kopal míru srdce svého, Až pak, stana sotva na začátku Svého povolání důstojného, Rychlým pádem do hrobu byl skácen, Nadějím pak vlasti navždy ztracen. „Nikoli to co on učinil, Ovšem co moh’ činit v budoucnosti, Toť jest slušný podnět ku litosti, Že jej hrobem osud zastínil: – To jest slušná chvála zemřelého, Že své druhy povýšil svou snahou, Že byl ducha, citu hlubokého, A vlasť miloval co matku drahou. Miloval ji k poslednímu mžiku, Když mladosti jeho bujný květ Nadějí všech ztrácel romantiku, A pod váním smrti vad’ a bled’, Až pak zvadnuv kles’ do země klínu, Aby znova vykvět’ v říši stínů. „V této obci duchů pospolité Tvého krajana jsem poznala, Když má duše na peruti hbité Z okovů se zemských vyrvala. 112 Tyť jej také poznáš v této vlasti, Až se někdy vymkneš zemské strasti, A jsa tvorů svobodnějších členem Tam se octneš v Máji neskončeném. „Snad již pod sekerou naostřenou Dosti záhy strom družebný padne, Jenž ti podá schránku připravenou Ze šesti desk v lůnu země chladné; Snad již slavík ukryt v jeho chvoji Svůdnou dokonává píseň svoji, Co nás v noci okouzlila vnadné. Pod zábleskem luny bledě jasné Mizí tato noc, a slunce jiné, Před nímž slunce vaší země hasne, Po nebesích bezoblačných plyne Prostírajíc pravdy světlo spasné Nade tvory, kteří branou hrobu Ze sna, ze tmy, ze lži vyvedeni Odmrštili s tělem těla mdlobu, A do vlasti lepší přenešeni, Perutí pak ducha okřídleni, Z prachu vyšvihli se letem rázným, Davše výhost vášním zeměplazným. „Žádná vděčné lásky upomínka Pro milého nesvědčila Hynka, 113 Nedočkalť se myrty družebné Z ruky děvy věrně milující, Ani od rodiny toužebné Oplakán jest nebyl v hrobě spící. „Ach, co za sladkou jest za odměnu, Od své choti věrně žalostnící Umíraje býti oslzenu! Slzy ty jsou perly nejvzácnější V koruně života zemského. Ač je rozchod bývá bolestnější, Kdyžto odchází svůj od svého: Přece jedna slza choti tklivé Za všecky ty slzy přetvářlivé, Které z mnohých očí vyplynou Nad tvou praposlední hodinou – Náhradu ti podá vrchovatou; I má v světě cenu jedinou, Jako relikvie cenu svatou, Které nemá perla nejskvostnější, Jižto ve hlubině nejtajnější Indický ukrýval oceán. Slza ta jest zřejmým důkazem, I na věčnost věnným odkazem: Že jsi na světě byl milován Aspoň od jedinké duše věrné Bez oupravy a lsti licoměrné. 114 „Ale jak když poutník v cizí straně Od svojinců vzdálen umírá, Jak Trappista v osiřelém staně Ze světa se v rakev ubírá, Nejsa poznán od řehole svojí Neznámou se budoucností kojí: Tak dle srdce i dle ducha svého Jinoch básník od svých nepoznán Losu očekával smrtelného, Sobě samému jsa odevzdán, Až i smrt nad lásku laskavější Jej přenesla v život vzájemnější. „Jako na Karlově slavném mostě Ověnčený druhdy básník-kmet, Když jej osud na žebrotu sveď, U cizího v naší zemi hostě Darmo o milostný žebral zhled:14 Tak nad tímto hrobem opuštěným Musa věští s okem zakaleným Nepoznána, nevidína stála, I pro úctu mánům drahocenným Za náhrobek prositi se zdála, Čekajíc naň z ruky šlechetníka, Ne tak pro památku nebožtíka, Jehož jméno bude uctěno, Dokud láska potrvá i díka, 115 Ovšem aby bylo zbuzeno Úctou pro mrtvého pro básníka Mladých věštců nové plemeno, Kteří chovajíce víru pevnou V ňádrech vlastním bolem stíhaných, Hlásali by vlasti bolest zjevnou Ve svých písních Bohem nadaných, Nás pak vedli ku občanské cnosti, Jež by sprostila nás otrlosti, Která vnuky statných druhdy reků, Vnuky vítězného plemene, Proměnila v nátoku dvou věků V ospalce z vysoka učené, Neb v prosťáky, kteří neznajíce Ani velkosti svých vlastních dědů Ze železa mají mozkovice, Srdce mají z kamene a z ledu, – Kteří Času-Ducha nedbajíce, Jímžto veškerý svět pádí k předu, Neproniknou svojím tupým okem Do tvořících duchů otčiny, Ježto nové strojí dějiny, Co ve proudě časův přehlubokém Starou křivdu novým pohřbí tokem! „Jako trup, když sejde na upíra, Ze své mohyly se na svět vdírá 116 Do ospalců tmavé ložnice, A je z hlubokého bouří spaní: Takto píseň, dějův poslice Ta plamenným slovem okřídlená Ať se nad rodáků spánkem sklání, Ať se do utuhlých srdcí vkrádá, Ať je ku národní lásce bádá! Jako láskou rozpálená žena Od milence svého povržená Domluvou i pláčem žárlivým Pohybuje srdcem citlivým Svého zmileného nevěrníka, Až k ní v jeho srdci touha vzniká: Takto český rozhorlený zpěv Nevěrníkům bezcitným se zjev, I jsa spolu rytířem a mnichem Hlasně ozývej se v srdci lichém, Na nevděčnost k vlasti churavém! Jak se v chrámu Páně poskvrněném Ozývá kněz řečník slovem rázným Proti pošetilcům bohaprázným, Pobožné pak žehná Božím jménem: Takto věštec vlastí pohybuj, Tak si práva k srdci osobuj, Nevděčnou pak strunu sejma s lyry Z beránkových utočenou třev, Ocelovou strunou větší míry Na varitě provoď vyšší zpěv, 117 Jenž by stvořil nové bohatýry, Jenž by lásku roznítil i hněv, Svatou lásku ke cnosti a světlu, Lásku ke svobodě, světla dceři, Hněv a válku proti chlapské zběři, Která mrskající líbá metlu. „Čas jest, aby Blánický ten sen, Jenžto od osudu nejistého Zkřisitele očekává svého, S našich zraků byl již zapuzen, By na vlastní spíraje se síly Žádný nespoléhal na příhodu, Aby každý ve šlechetné píli Životem byl oddán svému rodu. Nemáť život tolik ceny v sobě, Bys jej nedbou o vlasť prodlužoval; Sladší spánek musí míti v hrobě Kdo se pro bratry víc napracoval. Jemu, byť i o něm zapomněli Osiřelí vlasti pastorkové, Uznalejší vsadí potomkové Nevadnoucí na hrob immortelly.“ – V tom již ranní znělo kuropění; – Já pak z divného sna vytržen, 118 Pln útěchy, pln jsa uděšení V zamlžený procitnul jsem den. Leč mé srdce silně tlukoucí, Leč po tváři slzy kanoucí, I horkého studený pot čela, – Všecko dávalo mi znamení, Co má duše ve snách přetrpěla, Co jsem zkusil ve svém vidění! 119
Epilog.
Pánu, panu Josefu Klecanskému.15
Ty, jenž nešťastníkům uchváceným Dravým proudem Labe zbujnělého, Byl jsi s knížetem nám drahocenným, Z rodu našich králů dědičného, Strážcem i podpůrcem připojeným, Přijmi díky srdce upřímného, Že jsi, – ne snad proudu nepaměti Vyrval, – ne snad básníkovo jméno, Ježto v českých srdcích uchráněno, – Ovšem, že jsi schránku osiřelou, Kde jest jeho tělu práchnivěti, Uznalostí pro zásluhy bdělou Na budoucí hledě pokolení Vyrval z tiché tůně zapomnění! – 120 Jak sikulských vládař ostrovanů PřítelskyPřátelsky se vědám propůjčil, I své jméno chválou ověnčil, – Dřív než otcem vlasti od občanů Pro svou lásku k obci nazván byl, – Když zrak jeho skoumavý a hbitý Našel pod chrastím a trním skrytý Syrakusského hrob měšťana, Jenžto nedostihlou vědou svojí Téměř sám i sám se opřel boji Hrubě výbojného Římana;16 Jak se onen Quaestor proslavený Hrobem Archimeda zavděčil, Když naň pomník skvěle obnovený Vítězného Říma nepříteli, Na něhož rodáci zapomněli, Znova postaviti poručil: Takto vroucí díky Musiny, Tak vřelejší díky otčiny Jsou Tvým krásným podílem a věnem, Že jsi na hrobě na opuštěném Úctou k rodákovi vyjevenou, Který k vlasti, k Muse nelíčenou Plál milostí v srdci zasvěceném, Uctil Slovan pěvce slovanského. Ty jsa hoden věnce občanského, Úctou básníkovi prokázanou Poctil jsi též plémě nástupníků, 121 Kteří perutí svou odhodlanou V řádě zpěvolibých zápasníků Na vyšším snad stupni Krásy stanou, Jehož dostihnouti nebožtíku Nebylo již v podole tom přáno, Snad pro jeho mládí nezkušené, Neb že náhle bylo rozerváno Pásmo života již natržené. – Ctěte věštce Bohem nadšeného; Onť neméně v říši duchů platí, Nežli mudřec, jenž se myslí tratí V hloubi oceánu hvězdnatého. Jeho svobodný zrak tamo pne se, Kam se nikdy filosofů hledy Směle neodváží na výzvědy, Ani smělý tubus nedonese. Hle, tak básník zvěstným okem vniká, Klíč kde smyslů lidských neodmyká Brány duchův z těla vyzutých, Pouty pozemskými neskutých! Ctěte věštce Bohem nadaného, Jenžto od srdce ke srdci pěl; Ctěte zápasníka mladistvého, Který básníkem se státi chtěl, 122 A že sám jen sebou jím se stane Vám dokázal v básni odkázané. Ctětež toho, kdo měl úctu vroucí Ku výjevům ducha básnivého, I kdo pomník lásky nehynoucí Vložil na hrob pěvce nadějného! Nuže živ buď zdárný synu vlasti Pro blaho své i svých krajanův, Zasloužené požívaje slasti Zdaru milých těš se občanův; A když z pozemské té nížiny Pozdvihneš se jasným duchem zhůru Do blažené tamo otčiny, V hrobě zanechaje těla stvůru, Budiž ujištěn, že v této době Mnohá slza pro Tě poplyne, Že i Tebe na Tvém vlhkém hrobě Důkaz české lásky nemine, A že mezi činy šlechetnými, Jimiž oblažil jsi bratry živé, I ten důvod citlivosti tklivé, Kterou projevil jsi nad mrtvými, Na posledním nebude skryt místě, Ale u vděčnosti pamětlivé Od Slovanů bude slaven jistě. 123 Jako útulný květ nezabudky Rukou udělený milenčinou Nad pěknější skví se nad květinou: Tak i nad skvělejší Tvoje skutky, Které v naší vlasti jasně slynou, Ten Tvůj důkaz srdce citlivého V této naší nesrdečné době Nad důkazy umu hlubokého Od potomků mladších bude Tobě Výše pokládán pro vzácnost svou; Osvětlí pak všecku slávu Tvou, Jako vysvětlivky knihy dávné Mysl vysvětlují klassickou, Jako arabesky okobavné Malbu osvětlují mistrovskou! 124
Epilog i Apologie. (Přátelům i Zoïlům.)
Es schiert kein Teufel sich um deine Zähren, Hast Herz und Kopf, um selber dich zu wehren, Brich weiter deine Bahn! Julius Mosen.
Keine Druckser hier zu leiben Sei ein ewiges Mandat! Nur die Lumpe sind bescheiden, Brave freuen sich der That. Göthe.
Kteří, čtouce tyto skrovné řádky, Pohaníte snad mé provinění, Že jsem nepustil vás bez ohrádky Proti dobré vůle osočení, Že jsem o sebe se ozval hlasně, Vězte: ohrada ta k ohrazení Slouží mnohých reků celé básně! Vězte, že ten, kdo vám dosti práva Ku posudku svého srdce dává, Musí míti právo proti haně Od soudců být slyšán při obraně. 125 A že ducha svého zpověď skrytou Vám jsem odkryl z české přímosti, Budiž důvodem mé vážnosti Pro rodinu vaši pospolitou; Budiž důkazem mé důvěry, Kterou skládám ve své současníky, Že jsem pro své tajné záměry Vyvolil vás za své zpovědníky. A kdo sprostým vřeskům žalob křivých Obranou se opře svědomitou, Odkrývaje druhům pravdu skrytou, Smí se nadít soudů spravedlivých. Já vás tedy za své soudce zvolil, Byť i třeba za mou pokoru Křivý nález zásluhy mé ztrolil. Vašemu se svěřím dozoru Jako lodník, jenž na lodi vaší Pod ochranou lvího praporu, K vašim břehům vaše zboží snáší. Jakýž div, že plyna k tomu portu Dal jsem nahlídnout si do pas-portu? Vy vidouce ve své šťastné dáli Jak se mnohé musím chránit skály, Abych vaší lodi neuškodil, Nestřílejte na mne z hrubých děl, Abychom se v tůni nemeškali, 126 Abych do mělčiny nezabrodil, Abych s vaším zbožím k břehu spěl! Že mám vůli, snad že mám i sílu, Abych množil naše skrovné zboží, Na jméno chci přisahnouti Boží, S nímžto přistoupil jsem k svému dílu, I že vzájemnějším duchem svojím Nelpím jenom na své české hroudě, Že se celý s naším celkem pojím, Jako s Dunajem se potok spájí, A se proudem stává v jeho proudě, Jehož návalu hráz neuhájí. Vám svou kukli Wallenrodskou snímám, Ukazuje slovanské své líce, Abyste mne znali pochopíce, Že já bdím, když věříte že dřímám. Bdímť já jako ostražitý had Skrytý u mezníku do metlice; Bdímť já jako mírná holubice, Matka nedospělých holoubat, Kterou oukladnice jestřábice Bystrým stíhá zrakem odevšad. Jen vy na svém vlastním stanovišti Pro vlasť napněte své síly všecky Pečujíce o to nesoběcky, Aby na tom českém zbořeništi 127 Travou nezarostla štíhlá stezka, Kterou kráčeti smí Musa česká, Ježto z chrámu slávy vyvržená, Jako onen slavný velikán V dálný zavezený oceán, Od svých vlastních dítek opuštěná Nešla ovšem po dědičném panství Na Helenin ostrov do vyhnanství, Ale probůh ve své staré vlasti Stoulila se do přítulku strasti, Jako houba, jako lanejž skrytý Do prsti neb mechu přitulí se, Tak že čuch jen chytrého psa hbitý S pozorností u nich zastaví se. Nuže o své zboží stále dbejte, Které dáno vám jest od osudu, Knihy pro vlasť dále vydávejte, Já pak dále pro vlasť mluvit budu. Člověk není živ jen samým chlebem, – Řekl zlému duchu Boží Syn; – Tak duch samým papírem živ není, Sladší manna jest mu dána nebem, To jest slovo živé, dobrý čin, Kterých uchrání čas od setlení, Které nikdy červotočinou Ani lačným molem nezhynou.17 128 I to budiž s dobrým pomyšlením Na rozvahu soudnou položeno, Že nemůže před svým narozením Žádné dítě nijak býti křtěno, Ani heberejsky obřezáno, Ani do vazadla kritického Nemůž’ býti nijak uvázáno, Dokud dle výhostu praktického Nezhostí se lůna matky své, A se hostem na svět nepozve! Nedorůdče ale písničkáře, Byť jej třeba strejcové a tety Obsýpali chválou pro zálety,18 Sotva přečká dva, tři kalendáře. I což o té chvále důvodné Příští doba někdy rozhodne? Snad jen někdy knihař citlivější, Škodou napomenut důtklivější, Řekne: Dítě, škoda pro tě práce, Neb ti nepomohla ani láce K přislíbené nesmrtelnosti A ku věčné slávě – na tři léta! Nu, když je po tobě na vždy veta, Odpočívej dále v tichosti! – – Vy mne neznáte, leč já vás znám, Vaše péro vaším zrádcem bylo, 129 Kéž by víc jen o vás prozradilo; Já pak na svou čest se zakládám, Ač mé péro dosud příložilo,19 Že tím pérem své cti nezadám. Mnozí sotva z lavic školních vstali, A hle, svět již pérem mistrovali; Já sám sebe dříve mistroval, Než na mistra Čas mne pasoval; Sprostý bludař, chtěl jsem svojí snahou Dříve svět a lidské srdce znáti Než bych světu o světě měl psáti; Radím, byste nešli mojí drahou, Ráčíte-li o budoucnost blahou I o ten svůj chudý komfort dbáti. Dráha ta jest plna příkrých hor, Výše strmících než naše Sněžka, Skály staví se tam na odpor, Po nich zdlouha kráčí se a ztěžka. A když na chlum hory nejvyšší Smělý poutník sobě pospíší, Tam mu mnohý potutelný Běs, Mnohá Víla, plna svůdné vnady, Vije klubko plné lsti a zrady, Uzlu gordického příští směs Vychytralým vtipem zamotanou, Jížto násilnému nelze meči Jednou macedonskou přetít ranou. 130 Vítěz rukou nezmožený brannou V Dalilině zamotá se léči. Nebo změnné poznat srdce lidské, Poznat svého druha smýšlení, Nejtěžší jest v světě umění, Hodno příkré snahy zápasnické, Hodno skvělé slávy olympické, Ono důstojno jest pozoru Ve všech jazycích všech autorů, Kteří ze své psací komnaty Nebojí se na svět pohlédnouti, Leč chtí vývojem své podstaty Na své labyrintské v světě pouti Podstatu svých bratrů vyvinouti, Aby tito z cizí zkušenosti Brali kořist věhlasu a cnosti. Šťastný, kdo se bez té příkré pouti Obešel, a může usednouti Ve svém tichém údolí a sprostém, Kdežto neštěstí a zkušenost – Trpká zkušenost – jen bývá hostem, Který mnohdy zruší pokojnost, Když do jizby tiché náhle vpadne Jako překvapení mimořádné Mezi blahých duchů posádku, A je z denních vyrve pořádků, Kterými zvyk všední stále vládne! 131 Šťastný, kdo svou zvědochtivou pílí Nebyl vyhnán z dědičné své chyše Na chlum oné nebezpečné výše, Kde se slaboch odporem i sílí, I se vysílením v mdlobu chýlí! Není radno v horách hledat skrýše, V prudké bouři pod košatou lípou, Kde se mrštné blesky nejvíc sypou, Kdežto drtící hrom rázy svými Zuří mezi stromy vysokými; Lépe jest se skrýti v háji nízkém U rodiště otcovského blízkém; Lépe na mechu jest usednouti, Deštěm májovým snad promoknouti, Nežli se svou smělou odvahou Stát se příkladem či výstrahou. A však nauku též v mysli noste, Že pod mechem měkkým zhedvábnělým Jenom houba, jenom lanýž roste, Pastorkem jsa rostlin zakrnělým, Arci za jednu noc, jednu dobu, Aby ve druhé se octnul v hrobu; Lípa ale má-li býti stromem, Jenž by válčil v pozdní budoucnosti S vichrem zuřivým a rázným hromem, Temenem svým strmíc do výsosti, Nemá k zrůstu sedm nocí dosti, 132 Za to ale síla trvanlivá, Za to jest i skvělá budoucnost Lípy dorostlé mzda spravedlivá, Za to sladké manny zásobnost Zove k lípám pilných snahu včelek, Aby, dělíce se o výdělek, V Lipnu zásobily ouly svoje A včel mladých vyváděly roje. K této budoucnosti na půl skryté, – Která hřiby drtíc na atomy Lípy vychovává rozložité, Proti nimžto darmo válčí hromy, Až i z této války pánovité Naše lípy vyjdou bez pohromy, – K této budoucnosti spravedlivé Já se odvolávám na své činy, Ona nad mým hrobem záz neb dříve Vnukům českým svědectví dá živé, Kdo byl vinen a kdo prost byl viny? Jenom sprosťák v ducha svého mdlobě, Jenom zištný sobec žive sobě A té chvíli, kterou svoji zove. Co se stane, když se octne v hrobě, I co řeknou o něm potomkové, – Tím on rozum netrmácí sobě. Jinak básník sobě počíná, 133 Jenžto z přítomnosti ponížité Do budoucna zraky vypíná Na dějiště vnukův rozložité. Jemu láska ke své drahé vlasti, Jemu láska k všemu člověčenství Vlila do srdce to účastenství, Co se těší všehomíra slasti, Co v obecné podíl mívá strasti. Ba i slávy chtíč i sama sláva, Kterou souvěk básníkovi vzdává, Ohnivou jej rozpaluje snahou, Aby vznešenější kráčel drahou, Aby u potomstva jeho jméno Jako nyní rovně bylo ctěno. – Přejte jemu té slabosti lidské, Přejte jemu slávy poetické, Kterou u života krátké záři Sobě získal v potu svojí tváři! Slična jest ta jeho slávy chtivost, Ona žádného snad nezhoršila, A snad mnohých srdcí neduživost, Mnohých duchů nemoc vyléčila. Básník aristokratem jest pravým, Jenžto ozbrojený víry štítem Vítězem se stane v boji lítém Proti nedověrcům posmívavým, Kteří vyšším citům nepřístupni, Dělníci jsou prodajní a kupní, 134 A že mravné síly nemají, V sílu parních strojů doufají. Nikoli já v přítomné té době Od tleskačů prodajných a kupných, Od sprosťáků hrubostí svou zpupných Uznalosti nevymáhám sobě: Celá mého ducha píle vroucná Obrací své zraky do budoucna, Až se tělem touha ona stane, Která ve slovanských ňádrech plane. V tuto příští, lepší pro nás dobu Vyšší básník v síle svého mládí Zpomene snad na zpěváka „Hrobů“, Snad mi kvítko lásky na hrob vsadí. A ti páni kapitáni zdejší, Kteří budou svážet v dobách blažších Naše zboží na korábech našich, Zboží národnosti oběžnější Do přístavu Slávy bezpečnější, Snad si na lodníka, na strážníka, Nebezpečné plavby oučastníka Také někdy vděčně zpomenou, Snad za duši bratra nebožtíka Pomodlí se myslí skroušenou Modlitbu v čas bouře složenou. 135
DRUHÉ ODDĚLENÍ.
I. Jan Kollar;
II. František Ladislav Čelakovský, Josef Krasoslav Chmelenský.
–––––
Tryzna za duši básníkovu.
[137]
Zjevení básníků.
I.
Sláva náleží jen duchům tvůrčím, Neumřete, byvše sami sebou! Kazimír Delavigne 12. Messénienne.
Právě tolik nešlechetnosti z toho pochází, když se přeceníme, jako když se nedoceníme. J. Jungmann. Slovesn. II. a III. vyd.
Dcera Slávy za ruku mě jala A vedla mě dále po prostoře, Kteráž před náma se rozkládala Jako tiché křišťálové moře. „Nyní uvedu tě,“ pravila, „Do blažených hájů, rajských luhů, Kdežto nová přízeň spojila Duchy smrtí uchvácených druhů Bohem věštím blaze nadšených, Kteréžto vlasť česká porodila, Tato matka reků zkušených Zpěvného i válečného díla, V časech nynějších i vzdálených. 139 „Kdyby tato matka jedné části Té své slávy trpce zasloužené Postoupiti mohla mnohé vlasti Od chlubičů vlastních vykřičené, Jí by taková část ještě zbyla, Že by mnohou slávu zahanbila. „Někteří ti naši oslavenci, Ve svém dávnějším neb svěžím věnci, Ve své povědomé tobě tváři, (Která ovšem u nebeské záři Oči pozemšťanův uráží,) Nám jak za živa se ukáží; Řečí mateřskou tě přivítají, Ježto jako prška šumící V listech lípy z háje strmící, Jimiž jarní větérkové hrají, Jemnějšímu lahodí tak uchu, Že ji nebešťané nazývají Duchaplnou řečí věštích duchů.“ Jedva skončila má průvodkyně, I hned vstoupili jsme do svatyně Laurem ověnčených zasvěcenců, Kteří Dceru Slávy uvítali, Jakoby jí věrnost zasnoubenců V mládí outlém byli přisahali. 140 Kdyžto uviděl nás v říši duchů Dcery Slávy věštec vyvolený, Takto k Dceřinu i k mému sluchu Jeho hlas se schýlil povýšený: „Nyní odloživ své zemské břímě Duch můj ve vlasti té požehnané, Kdežto věčné Pravdy světlo plane, Na svobodě ztyčil svoje týmě Lidským křehkostem již nepoddané. Bělmo hrubé, ježto kryje zraky Synův pozemské té nížiny, Spadlo s očí mých, jak husté mraky Spadlé deštěm s nebes výšiny. Tak mi nyní volně, tak mi blaze, Jako jeřábu, jenž od severu Po nadmořské povětrní dráze Dosáhna již cíle svého směru K břehům egyptským se přižene, Kdežto po té předaleké pouti Dáno jest mu blaze oddechnouti V bezpečnosti ovšem blažené, By se opět v síle zmlazené Bujnou perutí moh’ vyšvihnouti Zhůru nad velebně hrdý štít Vzdorujících věkům pyramid, Odkud z lůna Mizrajmského1 stanu Dálný výhled za Rudé tam moře 141 Ke sinajské otvírá se hoře, Ba i dále, až tam do Kanánu! – „Dokud mezi vámi moji dnové V radosti a smutku míjeli, Dával jsem vám, Slávy potomkové, Mnohé pravoslavné naučení, Jakého vám třeba přičinění, Abyste ke svému bohdá cíli Dle své povinnosti dorazili. „Tento účel vašich pokolení V oné prastaré i době nové Milostivých nebes osudové, Jižto lidskosti se ujali, V knihu života vám vepsali, V tuto knihu, ve kteréž se městí Matky Slávy zřejmí zákonové, O něž opírá se všecko štěstí Všeho kmene a všech ratolestí. „Tento zákon lásky vzájemné Všechněch plemen, všeho pranárodu Není ustanoven na podvodu Sybillinské knihy tajemné. Onať byla věštkyní i radou Vrahů přikájených od vlčice, 142 Jakby ostrým mečem nebo zradou Sousedy a bratry podmaníce Měli pomknout za italské meze Tvrdou vládu hrdé republiky, Ježto držela jest na řetěze Cizáky i svoje Latiníky. „Cizího jak svého šetřit práva, V míru na své části přestávati, K celosti se věrně přiznávati: Totě onen zákon, kterýž Sláva Mluvou lásky bude vykládati Vnukům svým, až u budoucí době Přestanou již cizinci být sobě; Ovšem, ohlas téhož zákonníku Zahřmí v uších cizích jazyčníků, Kteří barbarův vám spílali, Proto že vás dosud neznali. Zákonník ten ve své podstatnosti Není stromkem včera zasazeným, Leč, co lípa strmíc do výsosti, Kořenem svým v půdě zakotveným V nejhlubší se ujav minulosti Slovanů byl právem přirozeným. „Tehdáž příval světoborců cizích Nepodrýval ještě mravů ryzích, 143 Které v časích domácnější zprávy Šlechtily jsou tiché syny Slávy, Dokud na svých polích, plouhem svým, V míru chleba sobě dobývali, Dokud v oběť bohům laskavým Z prvotin svých rolí podávali, Dokud nezměnili rádlo svoje V ostré meče, v mrštné sudlice, Aby otčiny své bráníce Hrozných vrahů zaháněli roje. „Takto podlé zprávy zákonité Pod ochranou matky vládnoucí Připravují včely pracovité Douškou mateří med páchnoucí; Takto Božího část nadělení Lidem poskytují k oslazení Mnohé trpkosti a protivy; Takto jemných plástů hebkou látku Chystajíce k osvětlení svátku Boha, dárce sladké obživy, Od bohův i lidí milované Hledí včelky práce vykázané, Dokud dravých trubců mrzký roj Nevrhne jich v trpký spor a boj. „Jakýž tedy div, že v Zatatransku, V našem včelníku a prarodišti, 144 Slovan, smělým slovem po slovansku Ozval jsem se, stoje na rumišti Velkosti a slávy stroskotané Této praotčiny milované? Smělým slovem, rozníceným zpěvem Vaše hlásal, vaše pěl jsem cnosti, Lál jsem vaší slepé nesvornosti, Spravedlivým rozpálen jsa hněvem Zlořečil jsem bázlivé lenosti, Kteráž, jak to nízké plémě račí, Nejdouc ku předu, již nazpět kráčí, Těmito pak zpátečnými kroky Bezděky do úzké vbředne stoky, V nížto přítok vody pramenité Zbahní jako v louži bahnovité. „Člověk tolik platí, kolik dělá. „Když se tedy shnilost člověčí „Cnosti bojí, proč je k hříchům smělá?“2 Ze rmutu a kalu vaší doby Do minulých povyváznuv časů Svého věštího jsem pozdvih’ hlasu Nad rumištěm dávným, nade hroby Záštím hrubých věků zasutými, By se svými stali mezi svými, Aby silným hlasem zbuzená Věků dávných mocná ozvěna 145 Tupým sluchům pozdních pravnuků Hlásala tu spasnou nauku: Jaké předkův bludy, jaké cnosti Vedly k záhubě neb k velikosti. „Jako Stanislav,3 jenž nebožtíka Modlitbami zkřísil nábožnými, Že i rakev pozbyla hned víka Před diváky věrou nadšenými, Petrovín pak, vstana z svého hrobu, Na otázku vydal svědectví, Do kterých až mezí, v kterou dobu Postoupil jest církvi dědictví: Tak jsem o dědictví Slávy-Matky Důmyslem a zpěvem pečoval, Tak jsem její svaté prapamátky Z lůna němých hrobů zbuzoval. Jsa kněz věrný Boha věštího, Zrakem ovšem méně skoumavým, Ale okem více laskavým Do minulých pračasů jsem hleděl, Ano do času i příštího, Abych zvěděl, abych opověděl Osud plemene též pozdního. Nyní před zrakem mým vyjasnělým Budoucnost ta mého národu, Jemužto jsem sloužil srdcem celým, 146 Jeví se jak velké popluží, Kteréž hojnou chystá úrodu, Když mu hospodářů přičinlivých Silné rádlo pilně poslúží, Když i milost nebes dobrotivých Na národní vaši roli blahou, Plodonosnou bude dštíti vlahou. „Čím dál moje zřítelnice sahá Do budoucích věků vzdálenosti, Tím se větší radost v srdci zmáhá Nade zdarem naší budoucnosti, Kdyžto Matky-Slávy pravnukové, Ať se odpor jakkoli chce příčí, Zotaví se opět v síle nové, Schýlené své čelo opět vztyčí. Ale budiž moudře zatajeno Obšírné všech věcí předvídání Jaké synům Slávy povolání Na zemské je kouli obhájeno: „Vy, co jiní dokázali, znáte, „Než buď skryto přede jinými, „Čím vy v knize lidstva býti máte.“4 „Budiž neustálou vaší snahou, Budoucího snahou plemene, Byste v síle neunavené Ku předu vždy kráčeli tou drahou, 147 Kteroužto vám bratři vykázali, Ti co o částku i celost dbali. Jako poutník, jenžto koná cestu Z velké dáli ke svatému městu, Kdežto Jesu Krista umučení V hrobě došlo svého oslavení, V duchu Golgathu i Sinai vidí: Takto všecka ducha mého čilost Zrak svůj jasný do budoucna řídí, Až se hrubých časů stará hnilost Do hlubokých hrobů na vždy sklidí, Kdyžto podlé smlouvy starobylé, Na základě novém obnovené, Bratrství zas láskou oživené, – Štěstí junácké-li pokyne, – Všecky dítky jedné matky milé Milostnější páskou ovine. „Svrzte s sebe vzájemné ty svazky, Zahraďte jen, možno-li je vám, Ústí slovanské té naší lásky, Kterouž do srdcí Bůh vproudil nám: I hned po sirotcích bude veta, Ničím nebudete v řadě světa, Ten váš český potok osamělý, Jenžto leda k selance se hodí, K epickosti splavné nedospělý Ani lehkých neunese lodí, 148 Jenom hochům v létě za koupačku Opatrně zkrácenou i úzkou, V zimě bude sloužit za klouzačku, Ovšem více drsnatou než kluzkou; V malosti jen majíce svou těchu, V rozdrobení vidouce svou slávu, Budete svým bratřím za ohavu, Jsouce vrahům svým jen ku posměchu! „Pamatujte, že ta vaše země Hradbou jest a hrází nejpřednější Pěstounky té vaší nejvěrnější, Ježto vaše zrodila jest plémě. Bděte na té stráži bez ustání, Byste pro svou zpozditost a nedbu Slušnou neuvrhli na se kletbu, Že jste nebděli až do svitání! – „Buďte opatrni jaho hadi, „Jsouce sprostni jako holubice,“5 Často pořídí mrav jemný více, Nežli zpoura, co se rve neb vadí; „Často tichá pastuchova chyžka „Více pro vlasť může dělati, „Nežli tábor, z něhož válčil Žižka!“6 „Tento výlev rady ostražité Prvé z mého srdce vyplynul, 149 Než se duch můj na peruti hbité Do otčiny Pravdy vyvinul; Nyní, občanem jsa této vlasti, Kde mne žádný blud nemůže másti, Nemohu já rady spasnější Na srdce vám, milí bratři! klásti Nade radu onu dávnější. „Doufám, že vás škola novočasná – Cizí zkušenosti trpčejší – Poučila v době včerejší, Jak ta slova mohou býti spasná Přijimačům věrné výstrahy, Kteří, od duchovní síly více Prospěchu se moudře nadějíce Nežli od násilné odvahy, Všeobecné hledí oblahy. „Nech ať odpůrcové zoufaliví Nad tou radou ku pokoji zvoucí Oči vytřeští a hlavu zkřiví, Vysoptíce na mne hanu žhoucí Ze sopky své reptavosti vroucí, Ať mi namítnou, že nebeštinou Nebo snad že páchne umrlčinou Každé slovo zpozdilé té rady, Bez vší obrany a bez ohrady, 150 Bez záseků českých, bez táboru Mstitele a vůdce Trocnovského, Jenžto z lidu stvořil rolnického Reky, hrnoucí se ku praporu Proti hroznému všech vrahů zdoru; Ať ten průjev míruchtivé cnosti Nazvou plodem směšné bojácnosti, Co tak hloupě jako krtek slepý Před svým vrahem ve své skrýši dřepí: Kdo se o vlasť, o národ svůj bojí, Výše ve své lásce k vlasti stojí, Nežli šílenec co z odvážnosti, Otrok nevázané vášnivosti, Jako zvíře ve svém hněvu slepé Bez rozvahy vůkol sebe tepe. „Proti hrubé síle hrubá síla Vzájemným se zdvihne odporem, Obě krvavého služky díla Pod svým na se vrazí praporem; A když nejistou tu sázku ztratí, Často životem ji národ splatí! Od náhody slepé svého štěstí Jenom blázen zpurně vymáhá, Jinou dráhu vlasti blahu klestí Statných mužů moudrá rozvaha. 151 „Časy mění se a stále plynou V moře všehltavé minulosti; Odvážlivost, byvši dobročinnou Družkou rozvahy a srdnatosti, Nenapravitelnou často vinou Snadno stát se může dobou jinou. Udatnost, jež prvé věnce skvělé Z rukou vlasti slušně sklízela, Nosila by jindy na svém čele, Kdyžto doba slušná zmizela, Zaslouženou potupu a kletbu Za nevčasnou účinků svých setbu. „Nyní války nastaly nám jiné, „Ale vyšší, ale světější, „V nichžto bratrská krev nepoplyne, „Meč pak nezvítězí ostřejší: „V říši duchů, neustále činné, „Můž’ jen zvítězit duch bystřejší, „Jenž, jsa odín tělem národnosti, „V novém čase v nové skví se cnosti!“7 „Silou šlechetné své odvahy Zbaviti se nízké povahy, Která v zhoubě blaha druhých lidí Svou jen výhodu a kořist vidí, Jak ta zhladovělá vlčice, Bezbranného vražednice tvoru, 152 Má jen svoji kořist na pozoru V nátlaku8 své dravé štvanice; – Skutky dokazovat čestnými, Nejen slovy marně chlubnými, Že si v krásné libujete snaze, Aby druzí s vámi došli světla, Aby vám i druhým bylo blaze, Aby pole vaší národnosti, – Kdežto blahá naděje vám kvetla, Kde však časy ve své zuřivosti Nasili vám koukole již dosti, Kde i sveřepec a kapradí, Vlčí mák a cizí chamradí, A pak něco bezu pro pocení Zhusta rozkládat se začalo, Dadouc slabým duchům posilnění, Že již měli stud a zarmoucení Až se živu býti stýskalo, Když se naše bedlivější zření S touto polopouští setkalo; – By to pole, jež se plahočinou Svých též hospodářů stalo vinou, Hlubším rádlem pilně rozkypřené Omladí již bylo dobročinnou, Aby místo sněti vyhubené Záživnější stravy podalo; – By též v mysli bujně zotavené Víc se plodné síly ujalo, 153 Více síly plodistvé, víc lásky, Aby vůkol velmožův a lidu Strážný anděl obecného klidu – Důvěra – své ovinula pásky: „Totě úkol slávy občanské, Hoden práce bez ustání pilné; Hoden lásky po bratrsku sdílné, Pravověrné lásky křesťanské; Zdetě žeň svých žádostivá ženců; Zdetě svátek obžinkových věnců; Zdetě salon tónu dobrého; Zdetě reků moudrých turnajiště, Kam na rozkaz vládce hrozného Nejde gladiator na bojiště, Ale rytíř, jehož heslem jest: „Napřed Bůh a vlasť a král a čest!“ Zde jest valný prostor činů slavných, Vůkol něho hory lesnaté: Stvořte koráby z těch lesů dávných, By to moře bouří rozváté Vás co pastorků své matky vlasti Neschvátilo do své do propasti; By ty hory, vůkol strmící, Nad vámi se nepočaly třásti, A ty kmeny s nich se řítící Zpozdilců všech bez vší mravní síly Hrozným povalem svým nezdrtily! 154 „Nejhorší jest chyba toho věku, „Že, ač cítí osten bolestí, „Nemoc tají, smích si činí z léku;“9 Netajte svých sobě neřestí, Ale s myslí odhodlanou, statnou, Přetvářnosti nechajíce směšné, Na svou mravní chorobu malátnou Všickni pomoci se chopte spěšné! „Nezoufejte – jestli prvním líkem Nebude hned pomožíno vám, Druhý, třetí lék snad pomocníkem Bude proti vašim chorobám; Ze všech léků nejoučinlivější Jestiť víra ve vítězství cnosti; Byť i zprvu prapor nepravostí Nade všecku cnost byl vítěznější. „Nezoufejtež sami nad sebou! Mnohé neřesti a mnohé strasti, Co se vás i vaší dotkly vlasti, Byly nezbytnou snad potřebou, Která z bludu nebo z otrlosti Probudit vás měla k dělné cnosti, Neb snad vašim vnukům pro výstrahu Na tu příkrou uvedla vás dráhu. Zlato v ohni čistí se a tříbí, By se tváří pousmálo světlou: 155 Tak i národ, jenž se Bohu líbí, Někdy bývá stíhán Boží metlou. „Ctěte Boha, dárce dobra všeho, Světa tvůrce, světa hospodáře, Leč i soudce skutku nepravého, Jenžto bez blesku a hromu káře Zločin, a jej v tichém soukromí Tresce metlou zlého svědomí! Svatozorným zrakům Hospodina Nejskrytější neskryje se vina, Byť i v moři byla potopena, Byť i kuklou byla poklopena Přetvary, té úpravné i hladké, Kteráž jako jedu plná zmije Jed svůj v nízkém srdci zrádně kryje, Svatochem se jevíc v řeči sladké. „Mějte v uctivosti svaté čtení, Ježto o Synu vám svědčí Božím. Nejdražší to vašich otců jmění Vám též nejvzácnějším budiž zbožím; Neboť vězte, komu knihy svaté Božské moudrosti jsou zjevením, Vtipem mudráků se nepomate Ani neznabohův blouzením; Aniž do zoufalství neupadne, Komu sladká víra srdcem vládne, 156 Ze tam s hůry Otec milující, Nikoli však osud zevlující Na své dítky, ježto jsou si bratři, Lásky plným okem stále patří, Byť i přísně patřil z oblakův Zrakem nad komety hroznějším Na kejkle a šejdy světákův, Krmených jen chlebem vezdejším. „Ale víra sama nepomůže, Z ní-li plodistvá cnost nevykvítá, Jako z keře svého vzniklá růže Ve sto listův krásně rozevitá. Ano všecka moudrost neprospěje, (Možná-li ji nazvat moudrostí?) Jestli, bez lásky a bez naděje, Svých i cizích prsou nezahřeje Plodonosnou blahodějností! „Často prostá snaha pastuchova Více pro vlasť může dělati, Nežli všecka moudrost Platonova, Nežli láska k vlasti Katonova, Kteráž neuměla ostati Na své nebezpečné postati, Kdyžto César ozbrojenou pěstí Ke svým orlům přikoval své štěstí, 157 Ježto nad zradou se pomstilo, Když jej v březnu lichém zradilo. „Člověk tolik platí, kolik dělá, „Když se tedy hnilost člověčí „Cnosti bojí, proč je k hříchům smělá?“10 Toť si, drazí bratři, pamatujte, Protož ve štěstí i v nehodě Na žulové skále cnosti stůjte, Slepé nevěříce náhodě, Která bez účelu, bez zřetele, Neví nikoli zda pšenici, Zdali sveřepec a koukol mele Na své povětrné mlejnici. „Hleďte, by se moudrost bezskutečná Do šlechetných činů obláčela, By se láska k vlasti všespolečná V němých knihách stále nevláčela, Jako kajícnost ta zahálečná, Co se po fakýrsku světem vláčí, Dokud promrhaný život stačí: „Bůh, když běhu světa cíle značil, „Neproměnil duše na služky, „Ale právo dcer jim dáti ráčil!“11 „Když se pravá moudrost s cností pojí, Když pak zisku chtíč jich nerozdvojí, 158 Tehdáž pravá láska k vlasti drahé K budoucnosti povede nás blahé, Z mraků temných okem radostnějším Shlédne slunce na to osení, Ba i Bůh se stane milostnějším Hajitelem všeho snažení!“ Domluvil, a hned mi podal ruku, Kterou když má ústa líbat chtěla, Zmizel náhle u velebném shluku Vyproštěných duchů z vazby těla, Kteříž jako Fata Morgana S břehů mořských často vídaná Před zrakem mým kouzelně se snuli, Dokud z podob svých se nevyzuli. 159 II.
Černá země tělo kryje; Duše však se zhůru vznesla, Nám a vlasti věčně žije. Vlastimila Rajská.
Ve sboru tom valném, pro Bůh živý! (Div i úžas hned mne uchopil, Až se zvolna zrak můj ouzkostlivý V toku slzí vroucích potopil,) Pěvce „Růže Stolisté“ jsem spatřil. Nastojte! již duch ten účinlivý S druhem svým se na věčnosti sbratřil, Spojen páskou lásky nerozdílné, Jak když věrný bratr k bratru přilne. Obě tyto hvězdy Dioskurů, Jakož svítily nám v živobytí, Tak nám ze záhrobní vlasti svítí, Pronikajíc skrze hustou chmuru, Co se nade námi rozložila Na všech stranách naší oblohy, 160 Jako by ji na nás přikouzlila Z nadlesní tam kdesi zálohy Hrozná kletba spiklých kouzelníků, Jižto znají svádět krupobití, Aby na poli i na trávníku, Kamkoli se pohubapahuba ta sřítí, Podrtila obilí a kvítí! Ještě včera s námi obcoval – Radosti a smutku podíl změnný Přítel s přátely jest sděloval, Věhlasem a vtipem ozbrojený Dobré mysli pěvec žertoval Lehkým žertem Marcialovým, K epigrammu hbitě hotovým, Kterýž, jestli koho náhle ranil Žíhadlem svým, jemně bodajícím, Bodnutého před otokem chránil Medem do rány hned vplývajícím. Včera ještě za pohody jasné Pestré Flory dítky čarokrásné Opěval nám v sadě májovém, Nyní, pro Bůh! – kdy mu jaký kvítek Ruka vděčná vsadí nad příbytek V lůně pohroužený hrobovém? – 161 Zastihnuv mne zrakem vyjasnělým Ladislav se těmi ozval slovy: „Dones otcovské mé políbení Těm mým dítkám dvakrát osiřelým, Ježto u společném zarmoucení Časně nade dvěma pláčou rovy; Nad matčiným, nad otcovým rovem Slova má svým opakuj jim slovem: „Ať si víc než statku, nežli věna, Svého poctivého chrání jména, Ježto drahé převyšuje kovy, Téhož jména, jež ty dítky drahé Proto ode mne jsou zdědily, Aby po mých cestách chodily, Věrně sloužíce své vlasti blahé, Každý podlé síly, podlé moci, V nehodě i v štěstí, ve dne, v noci. „Vlasti přátelům a druhům mým Buď mé přízně poslem laskavým, Moje opětuj jim pozdravení, Ježto ze srdce já přátelského Při posledním ondy rozloučení Poslal jsem jim z lůžka smrtelného. „Ducha mého odkaz: písně moje, Dědictvím jsou mého národu, 162 Jenžto za dcery je přijal svoje Čistě slovanského původu; Jsou to dítky z poctivého lůžka, Jehož cizí chlipnost nezprznila; Jsou to dítky, jichžto cizí služka Nezáživným mlékem nekojila. Moje lyra, náhle opuštěná, O samotě táže se a kvílí, Brzo-li as bude probuzena Zpěvných náhradníků hrou a pílí, Co by krásu, co by milost čilou Písní velebili ušlechtilou? Já pak v nebi splesám radostí, Kdyžto plný ducha, plný víry Zpěvák svoje prsty uhostí Na strunách mé ostavené lyry: Když jak slavík hrdla hlasitého, Skrytý v růžích květu stolistého, Zpěvem blaho lásky vzývajícím Blaha přidá srdcím plesajícím; Kdyžto plným zvukem zahlaholí, Jak ta bolest sladkotrpce bolí V srdci bez naděje milujícím, Neb když slovem směle hřímajícím Cnosti zastane se oklamané, Neb se ujme vlasti milované! 163 „Zde se písně v hymny proměnily Hlučným chorálem se valící, Jakby větry prudce vějící Vody mořské do dna rozpěnily. Ani vaše oko nevidělo, Ani vaše ucho neslyšelo, Jakých misteriímysterií blahé zjevy, Jaké svaté obřady a zpěvy Tato říše duchů v sobě skrývá, Kdežto Serafů sbor nebes Pánu Žalmy svatě hřímající zpívá, Jak když vulkán z lůna oceánu Náhle vypuklý se odezývá Hromem svým, jenž Boží moudrost hlásá, Jako slavičího zpěvu krása! – „Nyní ovšem nesvěřuji tobě Vyšších zjevení a vzkázání, Snad ti ve budoucí svěřím době Z vlasti duchů blažší poslání. S Bohem jdi, a dokud budeš živ Buď té dávné rady pamětliv, Kterouž přízeň má ti posloužila, Když tě sobců láje okroužila: Kdyžto v hloubi smutku potopená Duše tvá se prudce roztoužila, Jako láska smrtí rozvedená, Ba jak děva v lásce podvedená. 164 „Nedbej hany ani hloupé chvály, Do budoucna napínej svůj zrak K oné za hrobem se pnoucí dáli, Kde i slávy lesk, i hany mrak Před porotou časů vzdálenějších Soudců dočkají se nestrannějších. Nespoléhej na své srdce mladé, To před stářím tebe neuchrání, Kdežto sněžný závoj zvolna klade Nemilostná šedina kol skrání; Darmo list svůj křestní v tajné skrýši Před sebou sám budeš ukrývati, Léta tvá do tváří tvých se vpíší, Na čele se budou vyrývati Runským písmem, vráska vedlé vrásky, Znakem kvapícího konce lásky. „Láska stálou básníka buď druží, Dokud trnů nepozbude branných Jemné proutí kralujících růží V sboru květin láskou vychovaných. Těžko lodníkovi bez kompasu Moře bohopusté přeplovati, Tíž je poutníkovi na Parnasu Bez lásky se věnců dochovati. Však ni věčně mladá fantasie, Která staví lásky chrám i boří, 165 Která, smělejší než alchymie, Z kapky rosy diamanty tvoří, Která trochou naděje hned tyje, Když se holý rozum hladem moří, – Vlasů tvých, až blažší léta minou, Novou neozdobí havraninou. „Tehdáž čas je dbáti o své jméno, Aby nezrušené umrlčinou Drahé vlasti bylo zůstaveno; Čas je, čelo věncem ovinouti Z listnatého laurového proutí. Kvapí čas! a kdo teď pevně stáli Jako na podlaze z věčné skály, Snad, než jediný mžik pomine Noha do hrobu se pošine. Hrob svým jícnem hltavosti zvyklým Polkna kořist slepě polapenou Poklopí ji krovem neproniklým, Zasypaným prstí navršenou. Slzy vroucí tokem na hrob plynou, Ale hrobních závor nepošinou. „Odpusť, že svou radu, již ti opět dávám, Trojím epigrammem dokonávám, Jsoucím dosti krotké povahy, Pro svou látku smutné úvahy. 166 „Ale prvé, než se dále zvednu, Poslyš radu jenom ještě jednu, Ne tak radu, jako snad žalobu, Pod níž srdce mé tak úpělo, Že by moje zemské tělo v hrobu Poklidu a míru nemělo, Kdybych zamlčet měl ještě nyní, Co i v nebesích mně smutek činí: „Nesvornosti, pro Bůh! chraňte se, Jako vředoviny, jako moru, Přátely a bratry staňte se, Vlasti škodných nechajíce sporů. K záhubě své sami dokvapíte, Jestli sami sebou nezmoudříte. Čili Bůh má býti prostředníkem, Jenž svou ruku přísně kárající Jako otec syna milující Nade zpupným zdvihne odporníkem? Mne však přece naděje má sílí, Že ta svorná moudrých mužů snaha Mezi mylnými se neomýlí, Jaká ke svornosti vede dráha?“ Dokončil, a pln jsa úsměchu, Libého a prostosrdečného, Jenžto do srdce mi povděčného Blahodějnou vproudil útěchu, 167 Opustil nás v řadě dlouhotáhlé, Přidruživ se k pěvci Slávy Dcery; Aniž moje oči vyslídily, Kam svůj vysoký let zařídili, Společnými spjati jsouce směry. Ještě v daleku tam přehlubokém Jevili se oba před mým okem, Jak slavíci, když letíce spolu Ke svému tam hnízdu hledí dolů Smutným okem na svá mláďata, Necitlivým lovcem odňatá. Za nima se dvojím táhli bokem Nesčíslných duchů davy valné, Jakby ke hvězdě se brali dálné, Která tam na štítu nebeském Větším plápolala praleskem, Nežli Siriova hvězdice, Nežli Orion i Dennice. Když pak jako stín za vlastním stínem Tito duchové se míhali, V davu oči moje poznaly Hlasatele „Růže pod Tetínem“, Růže, jejížto vděk panenský Sloužiti nám bude za útěchu, Dokud v srdci zpěvolibých Čechů Nepohyne jméno Chmelenský! 168 Jako na podzim, když jasný den Nad poli se skvěje zoranými, Pavučiny všudy létajíce Nitkami jak naschvál setkanými Družebně se vinou do předen, Z jemném věterku se tetelíce: Takto duchové se stěhujíce Před zrakem mým v povětří se chvěli, Takto z vlasti nebešťanů nižších Zhůru do onoho nebe spěli, Kde jest vyšší sídlo duchů vyšších: Jako ptactvo z končin severnějších Do teplic se béře lahodnějších, Kde se leden kvítím ozdobuje, Tam, kde husté háje laurové Ve své zelenosti vždy nové Libou vůni vůkol vylévají, Jižto větřík ochočelý duje Dále do blízkého do záhájí; Tam kde štíhlá palma v hrdé kráse K slunci vroucnějšímu vypíná se; Tam, kde v řece jemně plynoucí Lotos korunu svou květoucí Sklání před paprskem slunce žhavým, Jakby milencem byl ostýchavým, Jenžto bledou lunu, svoji družku, Když se zrada uhostila v lůžku, S touhou očekává radostnou, 169 Před jejížto tváří milostnou Květité své lůno otvírá, Nevyprahlou mannou zásobené, Až se slunce opět probuzené S zrádným okem na svět ubírá, Zakončí pak lásky mysterie, Které tajným závojem noc kryje... 170
Epilog.
Dokud rady vyhledávati budeme v mysli své a den ode dne svírati se v srdci svém Žalm 13. v. 133.
Jedna rána po druhé nás stíhá, Jedna hvězda za druhou se ztrácí, Sotva jedno srdce dokrvácí, Na jiné již nová střela číhá Ukrutného smrti anděla, By nám duši, jedva pookřálou, Bolestí a tužbou nenadálou Do samého vnitřku projela! Tato žalost celé naší vlasti, Jejížto má bolest jen je částí, Dvojí ranou moje srdce stírá! Velká žalost nad velikou strastí, Která dlužných slov nám odepírá, Malomluvná bývá nejraději, Kdyžto naděje se za nadějí Do hlubokých hrobů odebírá. 171 Jako onen malíř ostýchavý Zakryl závojem tvář krále-otce, Jemuž bolesti šíp pronikavý Srdce outlé prohnal přehluboce, Kdyžto hrozným bohům za ofěru Musil vydat na smrt svoji dceru: Takto naše Musa ostražitá, Rouškou smuteční teď polokrytá, V době zármutku tak podstatného Více znakův ducha neposkýtá K obrazu nám pěvce zmileného, Teprvé jen včera pohřbeného; K tomuť obrazu je třeba mnoha Vzácných barev štětky přeumělé, Třebať přízně věštího je boha, Dárce zdravé mysli, v zdravém těle, Má-li díka býti básnířovi, Jenž by chtěl se rouhat malířovi! Těžko, aby pěvcova hned cena Naším zpěvem byla oslavena Podlé zásluhy a podlé práva; Nesnadno je z cizích věnců skvělých, Které vděčná uvila jest sláva, Sbírat listy laurů osiřelých Ke svým věncům stejné slávy chtivým; Nech ať domáhá se toho díla Mladá, smutkem neskrušená síla, 172 Srdcem ozbrojená odvážlivým. Já chci věncem jenom cipřišovým Kvílící svou lyru ovinouti, Pak jej nad hrobem chci básníkovým Do mladičké trávy přivinouti; Ať si zelený ten věnec zhyne Pod nehodou listopadní doby, Jméno dobrých pěvců nepomine, Byť i hrob jich zůstal bez ozdoby! Ejhle, tato víra svatosvatá, S láskou k vlasti nerozdvojně spjatá Básníka vždy povznáší a sílí, Aby k vysokému pnul se cíli, Jejžto dobrý Bůh mu uložil, Aby věštec v rozníceném zpěvu, Velebě cnost jako krásnou děvu, Slávu její krásy rozmnožil. Toť hle! učeností závistivé Slušného jest hněvu příčinou, Že jí ve štěpnici zimomřivé Květy Pravdy v oné kráse živé Po písčitých cestách nekynou, Jako v básníkových sadech krásných, Kdežto nad každinkou pěšinou Kvítí Pravdy, v šatě barev jasných, S družnou spolčuje se květinou, 173 Kteráž jako vnadná Odaliska, Pod výsluním teplejšího pásu, Vábí hosti z daleka i z blízka, Aby chtěli Pravdě, chtíce Krásu! Ač nám básnická ta svatá víra Kojí srdce želem trnoucí, Že se slavným věštcům naše lyra V době zavděčí snad budoucí, Přec ta nová rána srdce svírá Pod břemenem smutku chřadnoucí, Že se jazyku slov nedostává, Bychom tobě, mladý nebožtíku! Aspoň částku zasloužených díků Mohli zapraviti podlé práva. Ba tentýže lačný červ, jenž tebe Odňal přátelům tvým, druhu milý! Srdce moje zžírá, krev mi střebe, Já pak tuším, že se v brzké chvíli Do hrobu má bujná hlava schýlí! – 174
Tryzna
za duši básníkovu.1
Báseň na smrt Mikuláše Lenau-a.
Dru. Josefu Čejkovi, Dru. Karlu Vodvářkovi a Václavu Nebeskému, přátelům svým a vroucím ctitelům Lenauovým.
Das dürre Blatt leg’ ich dazu, Des Todes milde Kunde, Dass jedes Leiden findet Ruh, Und Heilung jede Wunde. Lenau.
Již se tedy z úzké svojí skrýše Onen ujařmený vyrval duch, Do něhožto z nadpozemské výše V blažší době věští vstoupil bůh, Aby v tom svém novém chrámě skvoucím Tazatelům ozýval se vroucím, Aby v oné době před zábleskem Poskytnuté nebem svobody 175 Nových divů ověnčil se leskem, By dal nové světu důvody, Že ta blahá víra v božství lidské Není bludiště jen idyllické, Ani marné cnosti vnadidlo, Ani pýchy lidské mamidlo, Leč že základem je náboženství, Jehožto jest knězem nejvyšším Věštec u posvátném důstojenství, Sousedem jsa bohům nejbližším! Milostně v tom bytu vyvoleném Bůh ten zpěvolibý zázračil, Jedva u prostranství přeplněném Putujícím chrám již vystačil; Oni z vlastí blízkých, z končin dálných K sídlu boha v davech spěli valných Pod praporcem, pod nímž válčí víra Duchů všech a srdcí všehomíra, Jimžto k člověčenstvu láska čistá, Bez rozdílu jazyků a mravů, Bez mezníků prostory a místa, Bez rozkolu rozkolnických stavů, Odvahu jest vdechla nejstatnější, By své nedbajíce výhody Slovem moudrým, snahou nejbdělejší, Bujné rozsívali zárody Nebeského daru svobody 176 Na všech stranách, ve všech prostorách, Byť se jim i světla opřel vrah, Tady Černoboh, tam Ariman, Vládce tmy a mrzký noci man! Znáte zpěvy věštce velebného, Jenž se této víře světla kořil, Jenžto ze mramoru germanského Na základě jejím stavěl, tvořil Chrám i oltář boha srdce svého? Píseň jeho arci nešveholí, Jako mladý křovník v husté chrasti, Jenžto zpívá o slasti a strasti, Když jej radost blaží, žalost bolí, Jsouci veškerenstva bez účasti? Pěvec tento, sejma struny s lyry Z beránkových utočené třev, Zvukem kovaných strun, delší míry, Na varitě provázel svůj zpěv, Aby věští zbudil bohatýry, Aby lásku roznítil a hněv, Svatou lásku ke cnosti a světlu, Lásku ke svobodě, světla dceři, Hněv a válku proti chlapské zběři, Která mrskající líbá metlu. 177 Znáte pěvce, jenžto Trocnovského Válku vítěznou pěl hrdiny, A tou jiskrou ducha plamenného Srdce zahřál naší družiny? Vy též znáte hlas ten povýšený, Co se zoufajících ujal Lechů, Kdyžto bílý orel zkrvavený Skryl se tulák pod kohoutí střechu?2 Ejhle, téhož pěvce svatá píle V písni projevená ohnivé, V nejbujnější pozdvižená síle, Sloužila své víře pravdivé, Jako posvěcenec chrámu Páně, Jako rytíř dámě zvolené – Slovem svým a mečem cti jí chráně, – Jako na dědičném na popluží, Od roboty vzdálen nucené, Rolník rodině své milé slúží. Mnohý básník své mzdy pracovnické V době nedočkal se jeseňní, Aniž sklizně svého osení; Málo který v slávě poetické Bez koruny skonal mučennické; Mnohý ztráven svého srdce žárem Jako Fénix sobě sám byl zmarem, A jsa odňat smrti – andělem, 178 Věští oheň se svým popelem Bez kšaftu dal drahé vlasti darem, Dal svým ctitelům je údělem, Jakým právě strastná Dejanira Svého obdařila bohatýra, Aby v její lásce věrně stál: On však Centaurovým ohněm splál! Na kavkazské přikovaný skále Kořisti své pykal Promethev, Když mu svatý jestřáb zobák stále Vtínal do rostoucích znova třev, Že vzal oheň zpupný svatokrádce Z dílny tajné boha hromovládce. Či ten oheň nebeského rodu, Jenžto v Lenauově srdci plál, Ač mu udělen byl u porodu, Černoboha pomstu na se vzal, Že tu mysl, plnou tvorčí síly, V prostřed bujarého života, V nejsvětlejší jasného dne chvíli Šílenosti jala mrákota? Čili svodná Víla Poesie Ducha věštího tmou ovila, By své lásky tajné mysterie Zrádným činem sokům ukryla? A však dítky milosti té vřelé Nám se na bíledni zjevují, 179 A ve chrámě slávy nezachvělé Larové ti drazí bytují. Přejte dítkám slávy nesmrtelné, Kterouž draze otec zakoupil, Neb jej z ironie potutelné, Dřív než ze života vystoupil, Kletbou šílenosti necitelné O život již osud oloupil! Či snad životem to může slouti, Když se s nejvyššího sřítíc chlumu Nemůž nijak mysl pozvednouti Z hloubi necitu a nerozumu? Čili životem to zváti chcete, Když ta dušice tmou zasutá Muří nohou motá se a plete, Upířice v těle přikutá? Tak, když Perun ranou svého hromu Z pevných vyvrátí dub základů, Omráčenou duši, dlící v stromu Šílený ďas pojme Dryadu! A když božskou zdrcený dub střelou Svaté úcty v lidu nabývá, K vyšší věru úctě s myslí vřelou Bratra neštěstí nás vyzývá. 180 Neštěstí ach! hrozné, nevýslovné, Ježto nemá strasti sobě rovné, Dlíti v světě mrtev za živa, Spojená dvou pólův protiva! A když na Letnice Milostivé, Čili dříve v ranější té době, Když se Vesna v první skvěla zdobě, Vlastovice budíc zimomřivé, Čisté zřídlo jasné pohody, Skvělé slunce vzešlo svobody, Přivítané u svém náhlém zjevu Sborem plesajících všudy zpěvů: Pěvec, který příští věstil spásu, Který v době mnohem časnější Na peruti písně světější Zhůru k nebeskému letěl pasu, Odkud všeho světla pramen plyne, Z něhož svobody se blaho vine, – Ejhle, za dnů šťastných téhož času Lenau3 svého nepozdvihl hlasu. A když ovšem celé národy Darům tišily se svobody, Jeho duch již utkvěl pod porobou, Jeho tělo pod vazbou a skobou. A když po smrti jej, po té dvojí, Z oné smutné skrýše nešťastníků, 181 Ku věčnému vnesli ku pokoji Rovnoprávně svorných osadníků, Které sladký spánek vespol kojí Pod pomníkem jako bez pomníku: Přátelé hle! jeho nejvěrnější, – Co se o život dřív jeho báli V době druhdy jeho nejšťastnější, Když se ve slávě skvěl nejjasnější, Nad soupeři na blízku i v dáli, – Nyní druhu svému pouti přáli, Ježto vede zhůru do Kanán, Když je úkol zemský dokonán! Do té obce duchů pospolité Boží přenesla jej útrpnost, A že anděl – strážce v sluji skryté Opustil jej, opuštěný host, Smrti – anděl, na peruti hbité Duši doprovodil na věčnost! Takto housenka, když z motaniny Motýlem se vznese na planiny, V zlatých lístkách štíhlé slunečnice, Ježto k slunci svoje zdvihá líce, Nebeskou se rosou napájí, Věterkové s květem laškujíce Zvolna odrozence houpají; 182 Motýl pak se na svém zlatém trůně Blažící tou kojí myšlénkou, Že již vybřed’ ze své hrobní tůně, I že darmo nebyl housenkou. 183
Epilog.
Ze slovanské přímé hostinnosti Za pěvcovu duši šlechetnou Naše Musa Tryznu vystrojila, U stolu pak svého milé hosti, Hospodyní jsouci ochotnou, Besedníky české uhostila. Ku přípitku tedy nábožnému Ať se po třikráte ozve „sláva!“ Sláva budiž pěvci germanskému, Jenžto hájil svobody a práva V době trudné, když hlas svobody Svému hlasateli šlechetníku Věru nedopřál té výhody, Jako pozdějšímu hlasovníku. Sláva jemu, jenž si svojí slávy U nelehkém dobyl zápase, V službě svaté národů všech zprávy Na příkřejším onom parnase, 184 Kde ve slávě věru není láce, Leč kde sláva velké žádá práce. Nuže, čistou krví české révy Slušně oslavme ty žalozpěvy U pohřební této hostiny! – Kdož jsi druhem české družiny, Kdo máš srdce vřelé, světlou hlavu, Kdo ctíš slovo moudré, statné činy, Na věštcovu tedy čest a slávu Vychyl plný koflík mělničiny! Lenau šlechtic byl a šlechetník, Svobody a práva zástupník. Věru šlechtic byl on v duchů říši; I jak zeman šestnácti vnuk předků Čítá šestnáct dávné slávy svědků, Pochovaných v pergamenu skrýši: Takto Lenau v příštích časů hluku Má též diplom urozenství svého, Ale podstatnější, ale vyšší, U nejdalších pojištěný vnuků, Zbudou-li se chtíče soběckého, Jestli vášni nepodlehnou nižší, Jestli muži srdce železného Po železných drahách chvátajíce Ziskem nebudou se řídit více Nežli citem srdce šlechetného, Nežli slovem věštce nadaného. 185 Ale jako v zemi zaslíbené Proti dravým proudům Moslemínů Godofred svou zatknul korouhev: Tak čas mstitel víry zneuctěné, Takto mstitel slávy zapomněné, Věštcům novou získá Palestýnu, Kde jich sláva znova vyjde v jev. – Vítej víro v možnost lidské cnosti! Pod znakem té víry spasitelné, Vítej věštcům krásná budoucnosti S rukojemstvím slávy nesmrtelné! K novým zpěvům ve všech jazycích Strojtež věští mužové své lyry, A zpěv božský z prsou věřících Pravověrné zbudí bohatýry. – 186 Poznamenání.
[187] Básně příležitostné.
1 Na stránce 5. Volin, staroslavné město Slovanů pomořských, zbořené od Dánův v 12. století.
2 Na str. 16. Svaroh, Pra-Svaroh, staroslovanský bůh světla. Důležitý článek napsal o něm J. P. Šafařík v Musejníku r. 1844 str. 483.
3 Na str. 21. Spanilomyslná hraběnka Antonie Josefina Ernestina Kolovratova-Krakovská, zemřela dne 16. ledna 1837 ve Vídni.
4 Na str. 22. Rudolf kníže Kinský † 1836, stár 36 let. Karel hrabě Clam-Martinic † 1840, stár 48 let. August Longin kníže z Lobkovic, zemřel na začátku 46 roku svého stáří. Všickni tito slovútní potomkové slavných staropanských rodů českých zemřeli tedy v nejpěknějších téměř letech mužného věku.
5 Na str. 24. Karel Egon kníže z Fürstenberga, praděd J. O. knížete Maxmiliana, nejvyšší purkrabí pražský, vysoce učený a velice zasloužilý se slavným Bornem spoluzakladatel a první přednosta král. české společnosti nauk. Jeho v sále této společnosti postavená socha 189 mramorová následující má nápis: Carolo Egon, Principi a Fürstenberg, primo praesidi suo, societas scientiarum bohemica. MDCCLXXXVI (zemř. v Praze 1787).
6 Na stránce 38. Edvard Rézler (Počehradský), Pražan z rodičů německých, zemřel v 22. roku svého stáří, jinoch pln vyššího vnitřního života a rázného vlasteneckého ducha. Již v mládí směřoval jeho duch k přesným vědám, neboť veršomania, která právě tehdáž každého mladíka se chytala, nikdy jeho vnitřností nezkormoutila, ale pouhé čisté vědění bylo živlem a pokrmem jeho ducha. Jsa dospělejší k vlastenecké přilnul historii, nejvíce však obrátil zřetel svůj na velikánskou slavistiky poušť. Mohl se státi ne-li jedním ze stavitelů, aspoň jistě jedním z nejpracovitějších pomocníků při stavbě chrámu historie slovanské. – Umřel na Rusi Červené ve Lvově, maje pevné předsevzetí všecka slovanská pokolení navštívit, jako onen slavný Polák Zoryan Chodakowski, který též před uskutečněním téhož záměru na svých všeslovanských cestách mezi ruskými pobratřenci skonal, byv od jich vlády ve svém účelu hojně podporován. – Rézler zůstavil po sobě mnoho vzácných, drahých staročeských kněh a řídkých rukopisů, mezi nimi své vlastní dílo „Kritický životopis Jana Žižky z Trocnova.“
7 Na str. 39. Jan Pilnáček, Královéhradčan, ve Vídni zemřelý, v krasovědě, v básnictví, v jazykozpytu velice zběhlý jinoch, slynul duchovní i tělesnou krásou. Viz v Musejníku (1828 sv. 4) jeho trefný i nestranný posudek Klicperovy tragedie „Soběslav“.
190 8 Na stránce 40. Devatero těchto veršů: „Buď že všecky děje“ a t. d. – „do pěn Adrie šumných“ obsahuje výrazná slova výtečného ministra osvěty veřejné ve království polském, spolu proslaveného řečníka Stanislava hraběte Potockého, z jadrné prozy ve verše uvedená, vyňatá z jeho (jestliže se nemýlím) „Mówy na śmierć Grzegorza Piramowicza.“
9 Na str. 41. Hrihori, značí u Rusínů našeho českého Řehoře.
10 Na str. 41. Černobrivaja, černobrvá, s černými brvami; obyčejné to epitheton krasavic ruských.
11 Na str. 49. Dne 13. září 1834 vypukl v Blatné, rodišti Koubkově požár, jenž téměř celé město popelem položil. Básník, jediné rodičů svých dítě, prodléval tehdáž ve Lvově v Haliči.
191 Hroby básníků slovanských.
První oddělení.
1 Na stránce 51. Dr. Josef Čejka stál s básníkem „Hrobů“ již za mladických let v poměru úzkého přátelství. Známost jejich vzala počátek v Plzni r. 1826, když Koubek u zvěčnělého professora Vojtěcha Sedláčka, a přítel jeho v témž ústavu lycealním bydleli.
2 Na str. 71. Vzdor všemu pátrání našemu, komu by zpěv tento byl věnován, nemohli jsme se toho ani poptávkami ani vlastním domyslem dopíditi. V papírech pozůstalých nenalezli jsme žádného listu ani poznamenání, kterým bychom nabyli světla k odhalení tohoto tajemství. Při ostatních dedikacích byli jsme v ohledu tom štastnější.
3 Na str. 88. אנמ sčetl, לקת odvážil, םרפ rozdělil jest. Slova chaldejská. „Mene, Thekel, Peres,“ jsou temná blízkou záhuhu věštící slova, jaká byla rukou ducha v paláci krále babylonského Nabonida čili Belsazera na stěnu ohnivým písmem napsána, když tento prostopášný král posvátné nádoby vzaté z chrámu Jeruzalemského při hlučných hodech svých poskvrnil, načež v příští noci zavražděn a říše jeho babylonská (r. 539 př. Kr.) od vítězných Peršanův stroskotána byla. Výklad biblický viz u Daniele, 5. k. 25. v.
192 4 Na stránce 97. Josef hrabě Dunin-Borkowski, narozen v Dědušicích Velkých na Pokútí v Bukovině dne 22. března 1809 z otce Františka a matky Františky z domu Dědušických, náležel k nejznamenitějším doby novější básníkům polským. Vzdělání svého nabyl za let pacholetských v rodinném domě, později dán byl do Varšavy na lyceum, jemuž tenkráte slovútný lexikograf Bohumil Linde v čele stál. Zde též navštěvoval mladistvý Borkowski slavné básníky národní Niemcewicze a Kaz. Brodzińského. Roku 1822 byl však přinucen do vlasti své se navrátit, kdež ve Lvově gymnasialní studia ukončil. Stav literární v Haliči poskytoval tehdáž smutné divadlo, neboť veškerá téměř intelligence spisovatelská obrátila se buď do Varšavy buď do Vilna, mládež pak v kraji pozůstalá rozpadávala se na dva odporující sobě tábory: přivržence totiž klassiků i pseudoklassiků, a ohnivé školy romantické zastavatele. V jinošských létech stojící D. B. poznal sice, že stará škola již zpuchřela, a že nemá žádné budoucnosti, ale nesouhlasil výhradně s oněmi, již Byrona za vzor v básnictví si obravše, zapomínali při tom na celou skvělou minulost básnictví domácího, na němž se třeba bylo vzpírati. K tomu cíli studoval Bork. pilně starší básníky: Krasického, Kochanovského a jejich vrstevníky, pokroky školy nové při tom však s očí nepouštěje. Roku 1827 odebral se s bratrem svým do Černovic, a poslouchal zde po dvě leta filosofii. Události Řecka celou Evropu tehdáž naplňující přivedly též několikero rodin řeckých do Černovic; Bork. spřáteliv se s nimi nabyl takto první známosti jazyka novořeckého. I turecky počal zde se učiti. Na to uchýlil se roku 1829 do Vídně, kde po celý rok úplně studium staro- i novořeckého jazyka jakož i 193 slovanštiny se oddal. Seznámil se zde s učenci na slovo vzatými, se slavným orientalistou Hammer-Purgstallem a proslulým slavistou Kopitarem, přede vším ale s Řeky, jichžto přispěním literaturu starou i novou důkladně poznal. Takto vědomostmi obohacen zatoužil po městě, kde byl prvních vědomostí v národním směru nabyl, leč známé události r. 1830 nedovolily mu na delší čas tu se pozdržeti, a tak po návratu svém z Varšavy rozbil stálý téměř byt svůj ve Lvově. Zde pak zabral se do přísných o literatuře řecké studií, na jichžto základě s prospěchem se zavděčoval rodákům svým a vlasti. Toho času když byl Borkowski ve Lvově vědecká studia k pozdějším svým pracím konal, octnul se tu i Koubek. Slovanština byla ono kouzlo, jež oba pobratřence ouzkými svazky k sobě spojilo. O ostatních poměrech přátelských mezi nima netřeba nám se široce zmiňovati, mluvíť o nich básník sám dosti zřejmě. Že upřímné přátelství mezi oběma básníky ani tehdáž neutuchlo, když byl Koubek do vlasti své se navrátil, toho nejjasnějším svědectvím jsou listy Bork., které jsme v pozůstalosti Koubkově nalezli, a na které časem svým odvolati se neopomineme. Ustavičnými pracemi jmenovitě vědecky literárními, z nichž ovšem menší část tiskem byla uveřejněna, seslabil Borkowski tělesné své síly. Právě když hlavní své dílo, „Greczyzna w Polsce“ z četných výpisův a poznamenání svých k uveřejnění chystal, zastihla jej smrt přečasná; zemřelť dne 18. června 1843 ve věku nejkrásnějším. Veškery spisy Dunina-Borkowského vydává právě nyní poprvé tiskem kněhkupec Kajetan Jabloński ve Lvově a dělají I. díl biblioteky polské mající název 194 „Dzieła znakomitych pisarzów krajowych.“ Obsahujíť básně původní (hymny, písně, sonetty a j.); následování v duchu řeckém, tureckém, arabském a čínském; překlady z řeckého, německého, francouského a z tureckého; kolomyjky a písně huculské. Dále báseň „Opisanie ziemi Mołdawskiéj i Multańskiéj przez Mirona Kostyna“ (rukopis z r. 1684); překlad Dumasova dramatu „Teressa“ a původní „Mowa kwiatów“ (květomluva) s příhodnými k tomu písněmi pod jmenem „Kosz z kwiatami.“ Ostatek bude proza a sice jmenované již dílo „Řečtina v Polsce“ a „Děje literatury novořecké,“ díla dle uznání Augusta Bielowského nejen Polákům nýbrž i Slovanům vůbec důležitá. U nás Čechův znám jest Josef Dunin-Borkowski z básně „Písně slovanské,“ kterou Koubek r. 1852 v překladě uveřejnil, a kterou Ludevít Štúr dílu svému „O národních písních a pověstech plemen slovanských“ v původním znění předeslal.
5 Na stránce 97. „Kochajmy się! (Milujme se!) jest vůbec užívaný přípitek mezi Poláky, jejž hospodář domu před hostinou pronese.
6 Na str. 97. Magnuszewski Dominik, rodilý Varšavan, znám byl v literatuře již r. 1830, když studia universitní ukončil, co jinoch naděje plný. Po dotčené episodě dějin polských odebral se Magn. z rodinného města svého k příbuzným do známého nám již Pokútí. Zde hlavně povzbuzením neunaveného badatele dějin polských, spolu též pilného sběratele národních zpěvů, Kazimíra Wład. Wojcického, pohroužil se Magnusz. do studií historických, dělal rozvrhy k pracím, které mu 195 měly nesmrtelnost hlavně v dramatickém básnění pojistiti. Slabé však tělo jeho nemohlo snésti bujně v zašlé doby zalétajícího ducha; i Magn. podlehl smrti v mužném věku. Při žalozpěvu na smrt milovaného soudruha Dunina-Borkowského, při tomto posledním rozčilení básnickém, opustil jarý duch jeho tělesnou schranu. (Viz o něm: „Powieść o žyciu poety“ od Jos. Dzierzkowského v časopise: Biblioteka naukowego zakladu imienia Ossolińskich, roku 1847.) Magnuszewski zůstavil po sobě mnohé velké a krásné práce, nejvíce dramy, želbohu mnohé z nich neukončené. Jemu však náleží zásluha, že básní svou „Pan Morawski, konfederat Barski“ r. 1831 vydanou, dráhu novou v básnictví polském otevřel, dráhu, na které oslavovaný nyní Wincenty Pol četných laurův si dobývá.
6 Nr stránce 98. Kochanowski Jan, nejslavnější básník polský tak řečené zlaté, Sigmundovské epochy. Vědecké vzdělání zjednal si Kochanowski nejprvé v Němcích a ve Francii, kdež sedm let studiemi o filosofii, starožitných i nových jazycích ztrávil. Smrt matčina přiměla ho na to k navrácení se domů; jak mile však dědičné záležitosti tu byl uspořádal, odebral se do Italie, nejdéle v Římě a v Padově se zdržuje. S Kochanovským dlel tu též krajan jeho, později slavný vojevůdce a kancléř královský, Jan Zamojski. Po svém návratu do Polska povolán byl Kochanowski ke dvoru krále Sigmunda Augusta posledního po meči z rodu Jagieły; než znechutil se mu brzy hlučný život při dvoře, toužilť stále po tichém soukromém živobytí; ano též úsilí přátel biskupův, by do kněžského stavu (v Polště tehdáž nejvznešenějšího) vstoupil, zůstalo bez úspěchu. Odřekl všecko a opustiv dvůr královský, pospíchal do otcovské dědiny 196 své Černo-Lesí. Tam se usadiv psal nejlepší svá díla; později pojal též manželku, která mu milované dítko, dceru Urszulu porodila. Konečně přec podařilo se Zamojskému pohnouti soudruha mladistvých let, že přijal úřad vojského *) sandomirského, úřad to, který mu nejméně v pracích básnických překážel. Písma Kochanowského jsou polovice původní, polovice překlady. K těmto náleží: Žalmy Davidovy v rýmech, jež Mickiewicz nade vše cokoli krásného, vznešeného v oné době povstalo, v popředí staví; třetí kniha Illiady; básně Anakreontovy, Horácovy a j. – Původní práce Koch. mají často podkladek historický, tak Praporzec, Zgoda, Broda (žertovná báseň vyličující spor brady s vousy). Výše těchto stojí Písně, Frašky, Výprava poslův (první polské drama) a Treny. V písních a Trenách leží největší síla básnická Koch.; neboť kromě prvotní přednosti polského rytmu, který jmenovitě v žalmách nás překvapuje, pozorovati tu již více individuálního charakteru básníkova. Ovšem že v mnohých písních naskytují se ještě tvary a myšlénky Horácovy; neboť, jako všickni tehdáž básníci evropští, na půdě starobylé poesie jsa odchován, oddýchal jejím též nadšením. Mimo to vyniká v písních prostota, něžný cit, zbožnost a ušlechtilost myslí, jako vůbec ve všech ostatních spisech. Treny, čili žalozpěvy nad ztrátou jediné dcery, dle všeobecného úsudku jsou nejvýbornější básně Kochanowského; jakožto nejopravdovější duše jeho výlev. Zde již není nic dluženého, on nekvílí k
_______ *)Wojski (tribunus) býval druhdy v čas války čili všeobecné hotovosti strážcem a zastavatelem žen a dětí šlechtických; v čas pokoje obmezoval se úřad jeho toliko na vdovy a sirotky.
197 vůli posluchačům, všecko se odbývá meztmezi ním a Bohem: a jen míhající se mu v obraznosti postava milovaného dítěte vyvodí z duše jeho nejhlubší žaly. Poláci nemají Rukopisu Kralodvorského, tím spůsobem jest Kochanowský v literatuře jejich takořka tvůrcem domácí poesie; on první přemohl obtíže básnění v nevybroušeném ještě jazyce. Žalmy již za živobytí K. byly v kostelích polských zpívány, jakož i podnes ve veliké jsou u pobožného lidu vážnosti. Co zatím Polska nejvýbornějšího v té době věštce obdivovala, slynul on v učeném světě za hranicemi co básník latinský. Po latině opěval vítězství Štěpána Batora, ano i na spůsob básníkův římských milostné pěl elegie. Tyto ovšem psány byly v prvním jeho mládí, a nejedna ukazuje, že původ vzala pod jasným podnebím krásné Italie. Kochanowski Jan zemřel 1584 v Lublíně, raněn byv mrtvicí, v 54 roce věku svého.
8 Na stránce 98. Kochanowski Piotr, proslavil se co básník o něco později, za panování Sigmunda z domu Vasů. Byl rytířem maltezským a ztrávil několik let na Maltě, zúčastniv se tu v některých bitvách na moři; později pak přejal úřad sekretáře u krále Sigmunda samého. Nejvíce se zdržoval v Italii, kteroužto zemi vždy vychvaloval, nikdy však na ujmu vlasli své. Z písem po něm pozůstalých známy jsou věrné překlady dvou arciděl italské poesie „La Gerusalemme liberata“ od Tassa, a „Orlando furioso“ od Ariosta. Překlad prvního spisu jmenovitě rozšířil mu v národě slávu dlouhotrvalou. Vyšelť poprvé tiskem v Krakově r. 1618, t. j. něco více dvaceti let po smrti Tassově.
198 9 Na stránce 99. Krasicki Ignacy, jeden z nejpřednějších a spolu nejpopulárnějších básníkův polských za časů krále Stanislava Augusta Poniatovského. Narodil se roku 1737 v Dubiecku v Haliči z domu hrabat Krasických. Nabyv první známosti literní ve Lvově, ustanoven byl ke stavu duchovnímu, a k tomu cíli poslán od rodičův do Říma na vysoké učení. Tu když byl bystrého ducha všelikými vědomostmi obohatil, povolali jej příbuzní nazpět do vlasti, kdež se brzy stal ve Lvově kanovníkem. Prodlévaje pak za povoláním svým nějaký čas v sídelním městě Varšavě, získal si dovtipem a učeností přízeň všech vysokých hodnostářův u dvora. Král Stanislav August, snaže se tehdáž Polsko vytrhnouti, jak se vůbec za to mělo, ze stavu duševní nečinnosti, shromažďoval kolem sebe celý učený svět, v němž cizozemci ovšem neposlední místo zajímali; shledav ale v Krasickém muže o osvětu jmenovitě národní úsilně pečujícího, vymohl mu v brzku stolici biskupství varmiňského, jakožto nejvýnosnější v Polště, s titulem knížecím. Obšírná báseň „Válka mniší“ (Monachomachia) jest nejostřejší ze všech četných satyr, které byly z péra Kras. vyplynuly; v ní odhaluje panující tehdáž vady klášterův v Polště, ač církve samé v nejmenším se nedotýká. Mimo to pokusil se Kr. též ve vážnějším odboru básnictví, a obral si k tomu konci Vojnu Chotimskou; v básni té však byl méně šťastný, ač mnohé obrazy dosti vesele na nás se usmívají. V básních těchto užil Kr. oblíbeného rozměru italských stancí. – Basník ten stojí v čele bajkopiscův polských; rovněž tak byl tvůrcem nového druhu listův veršem i prosou: jsoutě to nejvíce satyry plné rozmaru a veselosti; taktéž o romány šťastně se pokusil.
199 Všickni současní, již poznali blíže Krasického, vychvalují vysoko jeho příjemnost ve společnosti. Avšak při všem bystrém vtipu a lehkosti u vyjádření se v různých jazycích byl prostý a veselý v obcování, přitom účinný a štědrý až bez opatrnosti. Stav duchovní nebyl zajisté jeho pravým povoláním, než při tom ovšem nedal pohoršení v soukromém svém živobytí; při vší své světskosti nejedenkráte vyslovuje se proti náhledům filosofů školy francouské. Zásluhy Krasického o literaturu polskou jsou veliké: on jediný spůsobil po dlouhém jalovém a nechutném živoření rozhodnou epochu v literatuře; on povznesl klesající osvětu v Polště. Ku každému mluvící duch spisův jeho probudil hlavně zesnulé již v národě hnutí literární. Zemřel, stav se po rozdělení Polska r. 1773 poddaným pruským, r. 1801 v Berlíně, později r. 1829 přenešeny jsou ostatky jeho do Hnězdna.
10 Na stránce 102. Bestužev (Marlinský) Alexander nar. 1795. Literární jeho činnost počíná rokem 1822. Toho času vydal s přítelem svým Rylejevým první ruský almanach, kterýžto krok v brzku více následovníkův vzbudil. Roku 1824 zapleteni byli oba přátelé ve příběhy petrohradské ode dne 14. prosince, následkem čehož odsouzen byl Rylejev k smrti, a Bestužev, jenž v carské gardě sloužil, vypovězen na Sibíř. Později byv přeložen dostal se do Kavkazu co sprostý vojín. Zde nabyl více volnějšího času k spisování, a vystoupil brzy po svém přeložení pode jménem Marlinský co novellista na veřejnost. Nejvýtečnějšími a nejjadrnějšími plody ducha jeho nazvati slušno povídky pomořské, zvláště ale román „Amalat-Bek“; pak líčení mravů a obyčejův lidu sibířského, drobnůstky a nástiny ze zemí východních. –
200 Marlinským psána byla proza s takovou obratností, živosti a krásou, jakéž myšlénkám svým ve verše oděným Puškín dodávati uměl. Bojovně padl v horách Kavkazských r. 1837. Čečenci, obyvatelé Čečny v Kavkaze, kmen Rusům nepřátelský, ač již částečně podmaněný; spádná řeka Terek do kaspického moře se vlévající dělá na severu hranice jejich. Stanice, slovou příbytky obyvatelův ruských slovanského plemene, kdežto divoký lid kavkazský chatrče své auly zove.
11 Na stránce 103. Svatý Znič, znamená oheň věčný, jaký v chrámech starých Slovanů stále byl chován. (Zamek Swentoroga [Wileński], gdzie byl niegdyś utrzymywany Znicz, to jest ogień wieczny. Mickiewicz.) Jinak byl Znič bůh slovanský zvláště ctěn v Novgorodě, ano tak jako Perun sám v Kyjevě, skrze něho se i hojení dělo. (Krok. II. 384.)
12 Na str. 104. Michail Lermontov padl v souboji neúplně 30 let stár r. 1841 na Kavkaze, kamž vypovězen byl r. 1838 z rozkazu cara Mikuláše. – Pocházeje z knížecího rodu, byl co jinoch poslán do Petrohradu, kde jako téměř všickni moderní aristokrati ruští do carské gardy byl přijat. Tehdáž právě okouzloval Puškín zpěvy svými celou Rusii, duch jeho nabyl největší síly, plody básnické nejvyššího stupně dokonalosti. Avšak dne 27. ledna 1837 udál se známý nešťastný souboj, ve kterémžto Rusku rukou oukladníka největší básník národní byl odňat. Celý Petrohrad proléval slzy, veliké množství lidu hrnulo se k domu, kde Puškín umíral, zlořečíc jeho vrahu, jenž záhy byl prchl.
201 Car vida veliké rozjitření myslí, uznal za dobré dalšímu sbíhání se lidu přítrž učiniti: ač Puškína za živa sobě vážil, musil mrtvému odepříti veřejný pohřeb, ku kterému již veliké přípravy se konaly. V mrazivé noci odvezeno bylo mrtvé tělo básníka tajně do kostela, v rychlosti četl zde pop pohřební obřady, a hned na to pohyboval se skrovný průvod s mrtvolou v saních do gubernie Pskovské na panství Puškínovo do kláštera. Výstřel z pistole, který prsa Puškínova prohnal, probudil duši mladistvého Lermontova. Tento napsal na smrt mistra svého energickou ódu v nížto spolu nízké pletichy, které souboj ten předcházely, neohroženě projevil; v plném ohni mladickém sténal prosebně: „Care můj, k nohoum tvým vrhám se a úpím: pomsti, pomsti básníka!“ Tuto neopatrnost však pykal nový básník v brzku ve vyhnanství na Kavkaze; než báseň jeho kolovala v nesčíslných opisech po všech krajinách šírošíré Rusie. V Kavkaze vážil básnický duch Lermontova z čistého zřídla jaré přírody, zde vnímal nejkrásnější obrazy a podával je udivenému světu, jenž v něm „nahraditele“ Puškína spatřoval. Lermontovy básně lyrické jsou nedostižené co do svěžesti, jasnosti a elegance u vyjádření. V básních epických pojal s neobyčejnou bystrostí ducha zvláštnosti národu ruského a dodával jim výraznosti, jakou jen u nejpřednějších věštců národních nalezáme. Mimo lyrické a epické básně sepsal Lerm. též čtyraktové drama ve verších „Maskarada“ a roman prosou: „Hrdina našeho věku“; první zajímá ve vydání Petrohradském od r. 1842 celý třetí díl jeho spisův. Vydání to, jež po ruce máme, jest však velmi neúplné, ano i později uveřejněný díl čtvrtý co dodatkový nepodal všecko. O příčině souboje, v němž Lermontov padl, panují 202 mezi samými Rusy rozmanité varianty: někteří mají za to, že sám soupeře svého vyzval, jiní tvrdí právě opak toho, konečně kolují pověsti a to pravdě nejpodobnější, udávající, že román „Hrdina našeho věku“, v němž Lermontov rodinu p. Martynova s velikou věrností vylíčil, hlavně k vyzvání neblahému podnět zavdal. – Německý překlad Lermontova, ve kterém mnohé v originalu netištěné básně a místa z básní se nalezají, vydal r. 1852 výborný básník německý a znatel ruské literatury Friedrich Bodenstedt, který též nejúplnější charakteristiku Lermontova ku konci podal. V překladě českém známe některé drobné básně; z větších epických uveřejněn jest toliko „Mciri“ v musejníkuMusejníku od r. 1853.
13 Na stránce 109. Nebylo by zde na svém místě planou prozou všecko to o Máchovi vysvětlovati, co o něm v básni samé poeticky jest pověděno. Méně známého těch věcí čtenáře musíme odkázati na obšírný jeho životopis, který druhému od roku 1845 (!) posud nedotištěnému vydání „Máje“ jest předeslán. Karel Hynek Mácha narodil se v Praze dne 16. listopadu 1810, zemřel v Litoměřicích r. 1836 dne 5. listopadu, následkem velkého namáhání při požáru. V rejstříku Jungmannově „Historie literatury české“ udán jest mylně rok umrtí 1838.
14 Na str. 115. Šimon Lomnický z Budče, korunovaný básník český od císaře Rodolfa II., stal se po katastrofě dějin českých od r. 1620 žebrákem. Kdo byl viděl na umělecké výstavě v Praze r. 1854 obraz od Jaroslava Čermáka důmyslně malovaný, představující Lomnického co žebráka na pražském kamenném mostě, tomu zajisté připadne, že asi tak našemu básníku obraz na žebrotu sešlého laureata na mysli tanul.
203 15 Na stránce 120. Nevyhaslať posud upomínka v srdcích lidu pražského od velké povodně r. 1845 (28. března) na tehdejšího zemězprávce českého, Nejjasnějšího arciknížete Štěpana, který tenkráte neohroženě na lodi rozvlněné Vltavy tam pomoc přinášel, kde jí nejvíce bylo potřebí. – S podobnou však horlivostí počínal si při též příležitosti v Litoměřicích tamější c. k. krajský hejtman p. Josef Klecanský. Týž dověděv se r. 1845, že na hřbitově litoměřickém básník K. H. Mácha bez pomníku odpočívá, vedl o to i hned v ten spůsob péči, aby na hrob přečasně zemřelého pěvce vkusný kámen s nápisem byl postaven. Neúplných pět let po oné době popřáno bylo Klecanskému rozmnožovati kruh svých šlechetných činův; v důstojnosti c. k. ministerního rady a přednosty zemské komisse pro vyvazení gruntů v Čechách zemřel dne 9. února 1850 v 62 roce věku svého. Světlý důkaz lásky a vážnosti, které vůbec požíval, jest krásný a významný pomník na volšanském hřbitově v Praze od přátel a ctitelův jemu postavený. Úplnější rozvedení zásluh a ocenění činnosti Klecanského co c. k. krajského hejtmana v Litoměřicích viz článek: „Zur Biographie Klecanský’s.“ Bohemia 1850 Nr. 28.
16 Na str. 121. Archimedes, zajisté jeden z nejslavnějších mužův starého věku, nar. 287 př. Kr. v Syrakusách v Sicilsku. Vzdělav se v Alexandrii, hlavním tehdáž sídle věd, obohatil počtářství, měřictví a strojnictví důležitými vynálezy. Když rodinné město jeho v druhé válce punické, spojivši se s Kartaginou, výtečným Římanů vůdcem M. Klaudiem Marcellem obléháno bylo, hlavně on vynalezenými stroji veškeré pokusy nepřátel v nivec 204 obracel, tak že tito teprv po dvou letech města dobyli, při čemž učenec proti výslovnému rozkazu římského vojevůdce hrubým žoldnéřem nepřátelským byl zavražděn. Marcellas dal jej čestně pochovati i zřídili mu náhrobek, na němž vypodobněny byly cylindr a koule, jichžto poměry v živobytí hlavně jej zajímaly. Pomník přišel časem v zapomenutí; úplně zanedbaný, porouchaný a chrastím zarostlý odkryl a obnoviti dal slavný M. Tullius Cicero, když r. 75 př. Kr. v 31 roce stáří svého prvního stupně magistratury t. j. quaestorství v Sicilsku zastával.
Na stránce 128. Člověk není živ jen samým chlebem. – Viz Evangelium sv. Matouše k. 4. v. 4. Ani lačným molem nezhynou. Viz opět Evangelium sv. Matouše k. 6. v 19 a 20.
18 Na str. 129. Zálety, z polštiny vzaté slovo značící tolik co výtečnosti, výbornosti.
19 Na str. 130. Příložiti, přílohem ležeti, brach liegen. U rolníků našich vůbec užívané slovo.
Druhé oddělení.
1 Egypt slove v písmě svatém hebrejsky: Mizraim, syrsky zove se Mezaen, arabsky Mesr, kopticky Chämi, turecky El-Kabit.
2 Viz Kollárovu Slávy dceru ve třech zpěvích, druhé vydání, v Budíně r. 1824, znělka 87.
205 3 Dle staropolské legendy svatý Stanislav Szczepanowski, biskup Krakovský zkřísil z mrtvých Piotrowina, šlechtice polského již delší čas pohřbeného, aby týž zeman dosvědčil, mnoholi ze svého statku církvi Krakovské za živa darem postoupil. Sv. Stanislav biskup kvetl r. 1058 za času Boleslava Smělého, vítězoslavného krále polského, od něhožto při službách Božích, poněvadž byl veřejně tupil a káral prostopášnost jeho, násilně usmrcen byl, začež Boleslav od Řehoře VII. klatbou dostižen z Polska utekl a jako mnich v klášteře Ožechu v Korutanech prý umřel.
4 Viz Slávy Dceru, II. vyd. zn. 80.
5 Aj! já posílám vás jako ovce mezi vlky; protož buďte opatrni jako hadové a sprostni jako holubice. Mat. k. 10. v. 16.
6 Viz Sl. Dc. II. vyd. zn. 76.
7 Čtenář laskavý nám promine, že jsme zde na tak příhodném místě tyto své verše z „Ody na otevření pražské železné dráhy“ slavnému Janovi Kollarovi do úst vložili. Kollar dokázal svým učitelstvím, svým spisovatelstvím, ba celým svým živobytím, že dle veškeré povahy svého ducha a srdce úplně souhlasil s celou podstatou této jednoduché myšlénky v těchto osmi verších krátce projevené. Zdali ostatní slova od nás Kollarovi do úst vložená s povahou a s myslí jeho dobře souhlasí, úsudek o tom dělá první, úsudek pak o duchu a formě celé této básně dělá druhou stránku kritiky. Zdali toto naše zrcadlo dobře ukazuje tvářnost ducha Kollarova, totě první, z jakého křemene jeho sklo ulito, z jakého dříví jeho rámec, snad pozlátkem nebo zlatem napuštěný, shotoven 206 jest, totě druhá otázka, z čehož již poněkud vysvítá, jak za příčinou téhož dvojího požadavku, velmi nesnadné jest správné a dohodné rozřešení básnické takovýchto někdy dosti prozaických úkolů, jejichžto didaktika, básnickému nadšení málo příznivá, z téhož svého skromného roucha didaktického nikoli svlečena, ale ovšem tímto svým vlastním rouchem, ale již po básnicku shotoveným a ozdobeným, oděna zůstati musí. Hic rhodus, hic salta! Nejšpatnějším skoro předmětem básnictví (praví výborný G. T. Fechner, professor fisiky v Lipště a spolu znamenitý básník německý) jest básník sám ve svém společenském živobytí a jednání i tehdáž, když se ve přírodě prochází a třeba nejkrásnější kvítí si sbírá a splítá ve své slasti a strasti (Sonne und Wonne). Poesie potřebuje a žádá si rázných obrazů i osob, plných viditelné živosti a původnosti, básníkův život nedá se však vypátrati na básníku, ale ovšem o básníku samém, onť vyhlíží zevnitřně jako lenivý zahaleč (ein fauler Müssiggänger) ve fraku a ve vestě jako druzí měšťáci. Každý harfeník má více básnickosti do sebe a na sobě, poněvadž živost jeho svérazu a povolání zřejměji se zevně projevuje. Ale vnitřek básníkův, tato živá příroda ve přírodě, kdežto všecko se prýští a proudí, citem klokotá a kypí, dá se ovšem velmi dobře po básnicku vytvořit a představit.
8 Mluví se dobře po česku: Natírati na nepřítele, natlačovati na zvěř. Nátlak, natlačování znamená v užším smyslu nahánění zvěři do kresu (honci říkají: do krásy) a do kola od střelců vůkol otočeného, což se německy jmenuje Kreisjagd.
9 Viz Sl. Dc. II vyd. zn. 83.
207 10 Viz opět Sl. Dc. zn. 87.
11 Viz Sl. Dc. zn. 85. – Co se týče některých, zde uvedených trojveršů, jimiž Kollar výtečnou osnovu svých znělek v druhém vydání Slávy Dcery r. 1824 tak důrazně a důvtipně dotkávati a právě vždycky epigrammatickým uzlem zavazovati uměl – tyto citáty veršů Kollarových, zajisté nevhodné, nemístné a nepříručné v každé jiné básni, v nížto by jejich původce mluvící uveden nebyl, nejsou Kollarovi proto do úst kladeny, aby nám snad byly klubkem, z něhož bychom vyvíjeli tenké nitky svých vlastních myšlének a citů – ovšem užili jsme jich z té příčiny, z jaké k. p. filolog užívá vzácných a oslavených výroků autorů klassických a t. d. Ba ještě více pro tu příčinu jsme tato závažná slova onoho Kollara, jenžto mezi námi ve světě bludů a vad přebýval, Kollarovi v říši světla a pravdy dlícímu, kde, jak on praví, „nemůže ho žádný blud již másti,“ do úst vložili, abychom ukázali, že mnohá pravda, kteroužto on za živobytí svého, jakožto blouditi mohoucí tvor, za pravdu jest uznával, i nyní v říši světla a pravdy ve vlasti duchů, blouditi nemohoucích, nezrušenou zůstává pravdou, Kteráž jest co cedry na Libanu; Ti, jež na ni dují, větrové, Jen víc šíří její vonnou mannu.
K básni na Lenau-a.
1 Staroslavné hody pohřební ke cti a slávě duší přátel zemřelých, jmenovaly se, jak známo, u všech Slovanů tryznou, neb dle slušnějšího pravopisu téhož slova 208 triznou. Čím vzácnější byl nebožtík, tím déle trvala trizna, tím byla skvostnější, ovšem po smrti panovníkův někdy se několikrát opakovala.
2 Viz báseň Lenauovu „Zwei Polen“, od nás zčeštěnou pod názvem „Dva Slované.“
3 Mikoláš Lenau (vlastně baron Niembsch von Strehlenau), zajisté jeden z nejušlechtilejších a největších básníků německých novočasných, narodil se r. 1802 dne 13. srpna v Čatádě nedaleko Temešvaru, † dne 22. srpna r. 1850 blízko Vídně v opatrovně šílenců v nejsmutnějším stavu nevyhojitelné šílenosti a duchaprázné otrlosti, kteroužto právě celých dlouhých osm let byl sklíčen k nesmírné žalosti přátel a ctitelů svých. Lenau zajisté se proslavil původností a genialností mýšlének velebných, všude se jevících v ušlechtilé a velkolepé formě, jejížto povahou jest statná, důrazná síla a hbitá obratnost v řeči a v technice básnické, kterážto nezná nijakých obtížností a překážek v určitém označení a v náležitém vyslovení všech myšlének a citů, ježto mistrovský věštec svými často nemnohými, ale jadrnými a jasnými slovy, dle svého plastického a někdy téměř lapidárního slohu, vlastně vysloviti chtěl. Jeho nesmrtelná díla: Faust, Savonarola, Albingensové, jakož i drobnější básně – mezi nimiž obšírnější báseň „Jan Žižka, obrazy z války husitské“ – jsou zřejmým důkazem toho, co jsme nyní tak krátce o velikém věštci pověděli.
209 Opravy.
Stránka: řádek: 7 11 má státi: věštím, jakož i jinde věštec a t. d. 28 7 „ nepostřela 38 11 „ v jara 38 22 „ věst 53 4 „ octne 67 8 „ mstivých Apollinův 121 2 „ Přátelsky 161 6 „ pahuba 164 7 „ mysterií
Jiné nepatrnější omyly v tisku račiž laskavý čtenář sám opraviti.
[210] Obsah. Stránka PředmluvaIII Básně příležité.
I. Ozvěna Česká l II. Díkůčinění J. M. Ferdinandovi I., císaři a králi3 I. Meč a Evangelium 3 II. Proroctví Methodiovo 7 III. Díkůčinění 11 IV. Prosba 15 III. Výjev citů po uzdravení-se J. c. k. Výs. arci- knížete Františka Karla 18 IV. Kvítí na hroby: J. Excell. paní Rósy hraběnky Kolovratovy-Libšteinské a J. kníž. M. pana Augusta Longina a knížete z Lobkovic 20 V. K rozeninám J. Osv. pana Maxmiliana knížete z Fürstenberga23 VI. Výjev citů měšťanů blatenských po uzdravení-se svob. pána Ferdinanda Hildprandta z Ottenhausů 25 VII. Vysoce učenému pánu Josefu Jungmannovi 28 VIII. Otcova smrt 30 IX. Na Kollara 32 X. Ku Jmeninám Jana Svatopluka Presla33 XI. Poslání Jaroslavu Kamenickému 30 [211] Stránka XII. Jaroslavu Kamenickému, Jos. Jungman- novi a Jaroslavu Langerovi 41 XIII. Paní Antonii Čelakovské 43 XIV. Ušlechtilé Polce 44 XV. Óda na otevření olomoucko-pražské železné dráhy 45 XVI. Blatná dne 13. září 1834 49 XVII. Na Jarmila 52 XVIII. Na Lochotínské sady 53 XIX. Na Musy 54 XX. Náhrobní nápis 57 Hroby básníků slovanských. Předzpěv: Dru. Josefu Čejkovi 61 N. N. .71 První oddělení. Hřbitov o dušičkách 85 Sen: I. Jos. Dunin-Borkowski, Dominik Magnuszewski, Jan a Piotr Kochanowski, Ignacy Krasicki 94 II. Alexander Bestužev, Michail Lermontov 101 III. Karel Hynek Mácha 106 Epilog. Panu Josefu Klecanskému 120 Epilog i Apologie. Přátelům i Zoїlům 125 Druhé oddělení. Zjevení basníků: I. Jan Kollar139 II. František Ladislav Čalakovský, Josef Krasoslav Chmelenský 160 Epilog 171 Tryzna za duši básníkovu 175 Epilog 184 Poznamenání 187
E: lk + mk; 2004 [212]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Vorlíček, František Ladislav; Bellmann, Karel
(K vydání spořádal František Lad. Vorlíček. Nákladem Karla Bellmanna. Tisk a papír Karla Bellmanna.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: XI+212