XVI. Blatná dne 13. září 1834.11

Jan Pravoslav Koubek

XVI.
Blatná dne 13. září 1834.11

Věje vítr od západní strany, Teplý větřík to přes holé lány! Zda se zapálilo v horských lesích? Či dvě slunce planou na nebesích; Že tak horko, větříku, povíváš, Nivy podzimní teplem odíváš? – Nezapálilo se v horských lesích, Neplanou dvě slunce na nebesích; Žhář oheň tvé rodné město zajal, A mne do své zhoubné služby najal! Vrhnul se na moje ústa dmoucí, A z plamenů uvil věnec žhoucí, Po královsku město jím okroužil, Srdce zvonů žalostí roztoužil! Jeden z nich zalkal pohřebním hlasem, Naň se mrštil vrah dračím ocasem, 49 Jím jej kolem do kola ovinul – Zvon se v stříbrných slzách rozplynul! Za ním jeho bratři kvílili, A pak hranu si odzvonili. Nad Uslavou tichou labuť pěje, Duše z labutina hrdla spěje; Věští pěvkyně na svůj hrob zírá, Pěje a pěje, pějíc umírá! Pěje a pěje, pějíc umírá! – – Kde tvůj dům stál – černé spáleniště! Kde tvé stodoly – pouhé smetiště! Kde tvoje pole – holé strniště! Kde tvé sejpky – hnusné popeliště! Viděl jsem tvou dobrou rodnou matku, Stála nad popelem svého statku, Nezoufala sobě, neplakala, Na tě myslíc zkamenělá stála; Chumel dýmu kolem ní se vinul, Leč před dechem mým jak se rozplynul, Políbil jsem ji ve chmurné čelo, Pak zmiznuv – nevím co se tam dělo. Ještě v dáli zaslech( jsem tvé jméno, Z úst materských bolem vyraženo. – Vítej roditelský souvěrníku, Vítej větře, žhárský společníku! 50 A pak tamo vrať se nad Uslavu, Nesa jim tam blahověstnou zprávu: „Zazelenají se vaše pole, Naplní se perny ve stodole, Dům pod střechou usměje se rudou, Zvony lid do chrámu volat budou, Slavíc pěkné města odrození Ráno i večer u hlasném znění. Leč, ach! co poví syn osiřelý, Rodičům-li k hrobu zvony zněly?!“ 51