XI. Poslání Jaroslavovi Kamenickému.

XI.
Poslání Jaroslavovi Kamenickému.
(Z pobřeží Wisłoky 1832.)
Jest wiek, co ogniem niestłumionym płonie, I snów i dzikich marzeń nieprzestaje tworzyć, lnny, co dzielność w męzkim składa czynie, Lecz kdy jeden i drugi na marzeniach minie, Z czegoź ach! gdy nam przyjdzie późnéj chwili doźyé, Upléść koronę na zsiwiałe skronie!? Ludwik N.
Když pomním na Tebe, druhu můj nad všecky milejší! Tuť se chopí duše mé hnedky radost i žalost. Ó hluboko všeliké city hned mé srdce proniknou, Když k minulosti blahé má zapolítne pamět, Tam do časů, když nám jinochům, byvším v květu mládí, V spolku druhů dobrých dlíti popřáno bylo, V spolku druhů soucitných, prostomilých, lepomravných, Jichž bylo přátelství, jichž bylo heslo i vlasť! 36 Vlasť, ach vlasť, ta dala k přátelství prvně pohnutku – Vždyť soustrast lidská oužeji srdce pojí! Než všemohoucí obraznost boly léčila hořké, My čekali s tužbou na změny nesplněné. Ach, co nemá v moci obraznost, ta tvorkyně slastí! Ta všude lhářka milá, ježto vede v pravici Štětku divotvornou, smočenou v barvách čarodějných, Jíž všemohoucně umí líčiti malby svoje, A sklo drží v levici zvěčující. Přeblažený ten, Jímž kdo hledí na svůj svět si mile změněný! Ten hojnost blaženosti vidí, zem ráje mu kouzlí, V nichž on bloudívá pod stromovím košatým, V chládku libém, láskou ukonejšen v poklidu vábném. Ach nevytrhněte ho z té ztracenosti milé, V níž dosaváde neví, žeť láska, její vnady ladné, Jež jej opoutaly teď, přízraku jen plodové, Bublině mydlinové, visecí na stéblu podobní, Ježto slabounký dech děcka malého ničí! A však jen ho zanechte, probůh! v bludu tomto milostném, Povděčen on nebude, když probudíte jeho Ze sna sladkého, v němž zem se do srdce nebesky Usmívá, že člověk rozplynulý na milost Hnedby celý vesmír objímal a druh druha líbal! Takto druhdy i můj zdál se mi svět změněný! Rychlejší zdával se mi Vltavy proud jarobujné, Leč ještě v těle mém rychleji srdce bilo! 37 Zdála se mi spanilá zelenost, co trávy odívá, Být zelenější, ba slunce mi plálo jinak. Po stráních bloudě klikatých, písní melodických Slýchal jsem zdálí ohlas uchem zvědavým. Dál na březích jezera při šumném rákosu vlání Často Rusalky se mnou vedly při luně hovor. – Ach, kam jste mne zavedly, plaché klamy obrazorodné? Proč minulost šťastnou zpět si do mysli volám? Ó časové zmizelí, před mnou se tu rozvinující, Jak koberec na luzích, když se šatí jarav jara kroj! Ach, do jakých končin jste zalétly, chvíle nevěrné? Již mi nevrátíte zpět sny milosti blahé? Víc neuzřím tu hromádku drahou přátel pravoslavných? Pozbaven otčiny své, leč ne citů pro milost Přátelskou vroucích, ani paměti, věrně kreslící Každého druha tvář i zmilenou povahu! – Můj Edvarde6 milý! dvakrát mně milý druhu byvší! Hlasně volám za tebou do hrobu tvého bytu! Slyš hoře mé a přijmi tu mou věšťvěst, již ti posílám Od poříčí kalné Wysłoky, stíne dobrý! Jsa blízek mohyly tvé, již Czerwona chová Ruś, Kraj, jenž vlasť mi novou, tobě dal odpočinek! – 38 Snad nám též dá odpočinek – snad bujně dorostá Strom, (ta na něm ruský smutně slavík si pěje) Strom, jenž nám na skrýši tichou dada šestero deštěk Náš v zemi hostinské laskavě přijme popel! Padni co padni – jenom za milost budu Bělboha žádat, Jestliže souzeno jest v dálině té zahynout, By v hrobu sousedním při Tvém boku mé tlely kosti, Vedlé Tvých popelů lůžko majíce měké. – – Což že zapomněl jsem, Pilnáčku7 spanilodušný? Ty krásná v krásném duše bydlivši těle! Jenž jsi za Eduardem první poletěl v kraje jasna, Kdež ducha svého nyní Krásy pojíš vzorami! Zdaliž i tam bratři se vidíte, vidíce kocháte? Jsouce druhův vědomi zdažli čekáte na nás? Tehdy jenom Ty – jenom Ty po těch ztrátách jsi mi zůstal Přátelské terčem, Jarslave, lásky mojí! Líbezný druhu můj! – Setrvejme a pevně se držme, Pevně se držme a vlasť jak vždy milujme milou! Nám již zhasla milost – a druhy skoupé hroby polkly, Leč času duch z hrobu ven Slávii hlasně volá! Buď že všecky děje světa i všecka zkušenosti Zásoba jest bludná věšťba vedoucí v omyl, 39 Neb že jinak na dráze, jakou člověčenstvu nechybná Předznačení ruka jest na věky vyměřila: Čas se blíží, v němžto Slovan svou rozvine dělnost Duševní v takové míře, jakou vložila Příroda míru jeho vlastem, šíříc meze slávské Od Labe až k hradbám Asie ledovatým, Od Névy pramenů až tam do pěn Adrie šumných8, Prostranství veliké v okresu země malé! Tehdáž snad slušnou nebudou zdržovat mzdu Našincům – A vděčný potomek kvítko na hrob Ti sadí! 40