Epilog.

Epilog.
Ze slovanské přímé hostinnosti Za pěvcovu duši šlechetnou Naše Musa Tryznu vystrojila, U stolu pak svého milé hosti, Hospodyní jsouci ochotnou, Besedníky české uhostila. Ku přípitku tedy nábožnému Ať se po třikráte ozve „sláva!“ Sláva budiž pěvci germanskému, Jenžto hájil svobody a práva V době trudné, když hlas svobody Svému hlasateli šlechetníku Věru nedopřál té výhody, Jako pozdějšímu hlasovníku. Sláva jemu, jenž si svojí slávy U nelehkém dobyl zápase, V službě svaté národů všech zprávy Na příkřejším onom parnase, 184 Kde ve slávě věru není láce, Leč kde sláva velké žádá práce. Nuže, čistou krví české révy Slušně oslavme ty žalozpěvy U pohřební této hostiny! – Kdož jsi druhem české družiny, Kdo máš srdce vřelé, světlou hlavu, Kdo ctíš slovo moudré, statné činy, Na věštcovu tedy čest a slávu Vychyl plný koflík mělničiny! Lenau šlechtic byl a šlechetník, Svobody a práva zástupník. Věru šlechtic byl on v duchů říši; I jak zeman šestnácti vnuk předků Čítá šestnáct dávné slávy svědků, Pochovaných v pergamenu skrýši: Takto Lenau v příštích časů hluku Má též diplom urozenství svého, Ale podstatnější, ale vyšší, U nejdalších pojištěný vnuků, Zbudou-li se chtíče soběckého, Jestli vášni nepodlehnou nižší, Jestli muži srdce železného Po železných drahách chvátajíce Ziskem nebudou se řídit více Nežli citem srdce šlechetného, Nežli slovem věštce nadaného. 185 Ale jako v zemi zaslíbené Proti dravým proudům Moslemínů Godofred svou zatknul korouhev: Tak čas mstitel víry zneuctěné, Takto mstitel slávy zapomněné, Věštcům novou získá Palestýnu, Kde jich sláva znova vyjde v jev. – Vítej víro v možnost lidské cnosti! Pod znakem té víry spasitelné, Vítej věštcům krásná budoucnosti S rukojemstvím slávy nesmrtelné! K novým zpěvům ve všech jazycích Strojtež věští mužové své lyry, A zpěv božský z prsou věřících Pravověrné zbudí bohatýry. – 186 Poznamenání.
[187] Básně příležitostné.
1 Na stránce 5. Volin, staroslavné město Slovanů pomořských, zbořené od Dánův v 12. století.
2 Na str. 16. Svaroh, Pra-Svaroh, staroslovanský bůh světla. Důležitý článek napsal o něm J. P. Šafařík v Musejníku r. 1844 str. 483.
3 Na str. 21. Spanilomyslná hraběnka Antonie Josefina Ernestina Kolovratova-Krakovská, zemřela dne 16. ledna 1837 ve Vídni.
4 Na str. 22. Rudolf kníže Kinský † 1836, stár 36 let. Karel hrabě Clam-Martinic † 1840, stár 48 let. August Longin kníže z Lobkovic, zemřel na začátku 46 roku svého stáří. Všickni tito slovútní potomkové slavných staropanských rodů českých zemřeli tedy v nejpěknějších téměř letech mužného věku.
5 Na str. 24. Karel Egon kníže z Fürstenberga, praděd J. O. knížete Maxmiliana, nejvyšší purkrabí pražský, vysoce učený a velice zasloužilý se slavným Bornem spoluzakladatel a první přednosta král. české společnosti nauk. Jeho v sále této společnosti postavená socha 189 mramorová následující má nápis: Carolo Egon, Principi a Fürstenberg, primo praesidi suo, societas scientiarum bohemica. MDCCLXXXVI (zemř. v Praze 1787).
6 Na stránce 38. Edvard Rézler (Počehradský), Pražan z rodičů německých, zemřel v 22. roku svého stáří, jinoch pln vyššího vnitřního života a rázného vlasteneckého ducha. Již v mládí směřoval jeho duch k přesným vědám, neboť veršomania, která právě tehdáž každého mladíka se chytala, nikdy jeho vnitřností nezkormoutila, ale pouhé čisté vědění bylo živlem a pokrmem jeho ducha. Jsa dospělejší k vlastenecké přilnul historii, nejvíce však obrátil zřetel svůj na velikánskou slavistiky poušť. Mohl se státi ne-li jedním ze stavitelů, aspoň jistě jedním z nejpracovitějších pomocníků při stavbě chrámu historie slovanské. – Umřel na Rusi Červené ve Lvově, maje pevné předsevzetí všecka slovanská pokolení navštívit, jako onen slavný Polák Zoryan Chodakowski, který též před uskutečněním téhož záměru na svých všeslovanských cestách mezi ruskými pobratřenci skonal, byv od jich vlády ve svém účelu hojně podporován. – Rézler zůstavil po sobě mnoho vzácných, drahých staročeských kněh a řídkých rukopisů, mezi nimi své vlastní dílo „Kritický životopis Jana Žižky z Trocnova.“
7 Na str. 39. Jan Pilnáček, Královéhradčan, ve Vídni zemřelý, v krasovědě, v básnictví, v jazykozpytu velice zběhlý jinoch, slynul duchovní i tělesnou krásou. Viz v Musejníku (1828 sv. 4) jeho trefný i nestranný posudek Klicperovy tragedie „Soběslav“.
190 8 Na stránce 40. Devatero těchto veršů: „Buď že všecky děje“ a t. d. – „do pěn Adrie šumných“ obsahuje výrazná slova výtečného ministra osvěty veřejné ve království polském, spolu proslaveného řečníka Stanislava hraběte Potockého, z jadrné prozy ve verše uvedená, vyňatá z jeho (jestliže se nemýlím) „Mówy na śmierć Grzegorza Piramowicza.“
9 Na str. 41. Hrihori, značí u Rusínů našeho českého Řehoře.
10 Na str. 41. Černobrivaja, černobrvá, s černými brvami; obyčejné to epitheton krasavic ruských.
11 Na str. 49. Dne 13. září 1834 vypukl v Blatné, rodišti Koubkově požár, jenž téměř celé město popelem položil. Básník, jediné rodičů svých dítě, prodléval tehdáž ve Lvově v Haliči.
191 Hroby básníků slovanských.
První oddělení.
1 Na stránce 51. Dr. Josef Čejka stál s básníkem „Hrobů“ již za mladických let v poměru úzkého přátelství. Známost jejich vzala počátek v Plzni r. 1826, když Koubek u zvěčnělého professora Vojtěcha Sedláčka, a přítel jeho v témž ústavu lycealním bydleli.
2 Na str. 71. Vzdor všemu pátrání našemu, komu by zpěv tento byl věnován, nemohli jsme se toho ani poptávkami ani vlastním domyslem dopíditi. V papírech pozůstalých nenalezli jsme žádného listu ani poznamenání, kterým bychom nabyli světla k odhalení tohoto tajemství. Při ostatních dedikacích byli jsme v ohledu tom štastnější.
3 Na str. 88. אנמ sčetl, לקת odvážil, םרפ rozdělil jest. Slova chaldejská. „Mene, Thekel, Peres,“ jsou temná blízkou záhuhu věštící slova, jaká byla rukou ducha v paláci krále babylonského Nabonida čili Belsazera na stěnu ohnivým písmem napsána, když tento prostopášný král posvátné nádoby vzaté z chrámu Jeruzalemského při hlučných hodech svých poskvrnil, načež v příští noci zavražděn a říše jeho babylonská (r. 539 př. Kr.) od vítězných Peršanův stroskotána byla. Výklad biblický viz u Daniele, 5. k. 25. v.
192 4 Na stránce 97. Josef hrabě Dunin-Borkowski, narozen v Dědušicích Velkých na Pokútí v Bukovině dne 22. března 1809 z otce Františka a matky Františky z domu Dědušických, náležel k nejznamenitějším doby novější básníkům polským. Vzdělání svého nabyl za let pacholetských v rodinném domě, později dán byl do Varšavy na lyceum, jemuž tenkráte slovútný lexikograf Bohumil Linde v čele stál. Zde též navštěvoval mladistvý Borkowski slavné básníky národní Niemcewicze a Kaz. Brodzińského. Roku 1822 byl však přinucen do vlasti své se navrátit, kdež ve Lvově gymnasialní studia ukončil. Stav literární v Haliči poskytoval tehdáž smutné divadlo, neboť veškerá téměř intelligence spisovatelská obrátila se buď do Varšavy buď do Vilna, mládež pak v kraji pozůstalá rozpadávala se na dva odporující sobě tábory: přivržence totiž klassiků i pseudoklassiků, a ohnivé školy romantické zastavatele. V jinošských létech stojící D. B. poznal sice, že stará škola již zpuchřela, a že nemá žádné budoucnosti, ale nesouhlasil výhradně s oněmi, již Byrona za vzor v básnictví si obravše, zapomínali při tom na celou skvělou minulost básnictví domácího, na němž se třeba bylo vzpírati. K tomu cíli studoval Bork. pilně starší básníky: Krasického, Kochanovského a jejich vrstevníky, pokroky školy nové při tom však s očí nepouštěje. Roku 1827 odebral se s bratrem svým do Černovic, a poslouchal zde po dvě leta filosofii. Události Řecka celou Evropu tehdáž naplňující přivedly též několikero rodin řeckých do Černovic; Bork. spřáteliv se s nimi nabyl takto první známosti jazyka novořeckého. I turecky počal zde se učiti. Na to uchýlil se roku 1829 do Vídně, kde po celý rok úplně studium staro- i novořeckého jazyka jakož i 193 slovanštiny se oddal. Seznámil se zde s učenci na slovo vzatými, se slavným orientalistou Hammer-Purgstallem a proslulým slavistou Kopitarem, přede vším ale s Řeky, jichžto přispěním literaturu starou i novou důkladně poznal. Takto vědomostmi obohacen zatoužil po městě, kde byl prvních vědomostí v národním směru nabyl, leč známé události r. 1830 nedovolily mu na delší čas tu se pozdržeti, a tak po návratu svém z Varšavy rozbil stálý téměř byt svůj ve Lvově. Zde pak zabral se do přísných o literatuře řecké studií, na jichžto základě s prospěchem se zavděčoval rodákům svým a vlasti. Toho času když byl Borkowski ve Lvově vědecká studia k pozdějším svým pracím konal, octnul se tu i Koubek. Slovanština byla ono kouzlo, jež oba pobratřence ouzkými svazky k sobě spojilo. O ostatních poměrech přátelských mezi nima netřeba nám se široce zmiňovati, mluvíť o nich básník sám dosti zřejmě. Že upřímné přátelství mezi oběma básníky ani tehdáž neutuchlo, když byl Koubek do vlasti své se navrátil, toho nejjasnějším svědectvím jsou listy Bork., které jsme v pozůstalosti Koubkově nalezli, a na které časem svým odvolati se neopomineme. Ustavičnými pracemi jmenovitě vědecky literárními, z nichž ovšem menší část tiskem byla uveřejněna, seslabil Borkowski tělesné své síly. Právě když hlavní své dílo, „Greczyzna w Polsce“ z četných výpisův a poznamenání svých k uveřejnění chystal, zastihla jej smrt přečasná; zemřelť dne 18. června 1843 ve věku nejkrásnějším. Veškery spisy Dunina-Borkowského vydává právě nyní poprvé tiskem kněhkupec Kajetan Jabloński ve Lvově a dělají I. díl biblioteky polské mající název 194 „Dzieła znakomitych pisarzów krajowych.“ Obsahujíť básně původní (hymny, písně, sonetty a j.); následování v duchu řeckém, tureckém, arabském a čínském; překlady z řeckého, německého, francouského a z tureckého; kolomyjky a písně huculské. Dále báseň „Opisanie ziemi Mołdawskiéj i Multańskiéj przez Mirona Kostyna“ (rukopis z r. 1684); překlad Dumasova dramatu „Teressa“ a původní „Mowa kwiatów“ (květomluva) s příhodnými k tomu písněmi pod jmenem „Kosz z kwiatami.“ Ostatek bude proza a sice jmenované již dílo „Řečtina v Polsce“ a „Děje literatury novořecké,“ díla dle uznání Augusta Bielowského nejen Polákům nýbrž i Slovanům vůbec důležitá. U nás Čechův znám jest Josef Dunin-Borkowski z básně „Písně slovanské,“ kterou Koubek r. 1852 v překladě uveřejnil, a kterou Ludevít Štúr dílu svému „O národních písních a pověstech plemen slovanských“ v původním znění předeslal.
5 Na stránce 97. „Kochajmy się! (Milujme se!) jest vůbec užívaný přípitek mezi Poláky, jejž hospodář domu před hostinou pronese.
6 Na str. 97. Magnuszewski Dominik, rodilý Varšavan, znám byl v literatuře již r. 1830, když studia universitní ukončil, co jinoch naděje plný. Po dotčené episodě dějin polských odebral se Magn. z rodinného města svého k příbuzným do známého nám již Pokútí. Zde hlavně povzbuzením neunaveného badatele dějin polských, spolu též pilného sběratele národních zpěvů, Kazimíra Wład. Wojcického, pohroužil se Magnusz. do studií historických, dělal rozvrhy k pracím, které mu 195 měly nesmrtelnost hlavně v dramatickém básnění pojistiti. Slabé však tělo jeho nemohlo snésti bujně v zašlé doby zalétajícího ducha; i Magn. podlehl smrti v mužném věku. Při žalozpěvu na smrt milovaného soudruha Dunina-Borkowského, při tomto posledním rozčilení básnickém, opustil jarý duch jeho tělesnou schranu. (Viz o něm: „Powieść o žyciu poety“ od Jos. Dzierzkowského v časopise: Biblioteka naukowego zakladu imienia Ossolińskich, roku 1847.) Magnuszewski zůstavil po sobě mnohé velké a krásné práce, nejvíce dramy, želbohu mnohé z nich neukončené. Jemu však náleží zásluha, že básní svou „Pan Morawski, konfederat Barski“ r. 1831 vydanou, dráhu novou v básnictví polském otevřel, dráhu, na které oslavovaný nyní Wincenty Pol četných laurův si dobývá.
6 Nr stránce 98. Kochanowski Jan, nejslavnější básník polský tak řečené zlaté, Sigmundovské epochy. Vědecké vzdělání zjednal si Kochanowski nejprvé v Němcích a ve Francii, kdež sedm let studiemi o filosofii, starožitných i nových jazycích ztrávil. Smrt matčina přiměla ho na to k navrácení se domů; jak mile však dědičné záležitosti tu byl uspořádal, odebral se do Italie, nejdéle v Římě a v Padově se zdržuje. S Kochanovským dlel tu též krajan jeho, později slavný vojevůdce a kancléř královský, Jan Zamojski. Po svém návratu do Polska povolán byl Kochanowski ke dvoru krále Sigmunda Augusta posledního po meči z rodu Jagieły; než znechutil se mu brzy hlučný život při dvoře, toužilť stále po tichém soukromém živobytí; ano též úsilí přátel biskupův, by do kněžského stavu (v Polště tehdáž nejvznešenějšího) vstoupil, zůstalo bez úspěchu. Odřekl všecko a opustiv dvůr královský, pospíchal do otcovské dědiny 196 své Černo-Lesí. Tam se usadiv psal nejlepší svá díla; později pojal též manželku, která mu milované dítko, dceru Urszulu porodila. Konečně přec podařilo se Zamojskému pohnouti soudruha mladistvých let, že přijal úřad vojského *) sandomirského, úřad to, který mu nejméně v pracích básnických překážel. Písma Kochanowského jsou polovice původní, polovice překlady. K těmto náleží: Žalmy Davidovy v rýmech, jež Mickiewicz nade vše cokoli krásného, vznešeného v oné době povstalo, v popředí staví; třetí kniha Illiady; básně Anakreontovy, Horácovy a j. – Původní práce Koch. mají často podkladek historický, tak Praporzec, Zgoda, Broda (žertovná báseň vyličující spor brady s vousy). Výše těchto stojí Písně, Frašky, Výprava poslův (první polské drama) a Treny. V písních a Trenách leží největší síla básnická Koch.; neboť kromě prvotní přednosti polského rytmu, který jmenovitě v žalmách nás překvapuje, pozorovati tu již více individuálního charakteru básníkova. Ovšem že v mnohých písních naskytují se ještě tvary a myšlénky Horácovy; neboť, jako všickni tehdáž básníci evropští, na půdě starobylé poesie jsa odchován, oddýchal jejím též nadšením. Mimo to vyniká v písních prostota, něžný cit, zbožnost a ušlechtilost myslí, jako vůbec ve všech ostatních spisech. Treny, čili žalozpěvy nad ztrátou jediné dcery, dle všeobecného úsudku jsou nejvýbornější básně Kochanowského; jakožto nejopravdovější duše jeho výlev. Zde již není nic dluženého, on nekvílí k
_______ *)Wojski (tribunus) býval druhdy v čas války čili všeobecné hotovosti strážcem a zastavatelem žen a dětí šlechtických; v čas pokoje obmezoval se úřad jeho toliko na vdovy a sirotky.
197 vůli posluchačům, všecko se odbývá meztmezi ním a Bohem: a jen míhající se mu v obraznosti postava milovaného dítěte vyvodí z duše jeho nejhlubší žaly. Poláci nemají Rukopisu Kralodvorského, tím spůsobem jest Kochanowský v literatuře jejich takořka tvůrcem domácí poesie; on první přemohl obtíže básnění v nevybroušeném ještě jazyce. Žalmy již za živobytí K. byly v kostelích polských zpívány, jakož i podnes ve veliké jsou u pobožného lidu vážnosti. Co zatím Polska nejvýbornějšího v té době věštce obdivovala, slynul on v učeném světě za hranicemi co básník latinský. Po latině opěval vítězství Štěpána Batora, ano i na spůsob básníkův římských milostné pěl elegie. Tyto ovšem psány byly v prvním jeho mládí, a nejedna ukazuje, že původ vzala pod jasným podnebím krásné Italie. Kochanowski Jan zemřel 1584 v Lublíně, raněn byv mrtvicí, v 54 roce věku svého.
8 Na stránce 98. Kochanowski Piotr, proslavil se co básník o něco později, za panování Sigmunda z domu Vasů. Byl rytířem maltezským a ztrávil několik let na Maltě, zúčastniv se tu v některých bitvách na moři; později pak přejal úřad sekretáře u krále Sigmunda samého. Nejvíce se zdržoval v Italii, kteroužto zemi vždy vychvaloval, nikdy však na ujmu vlasli své. Z písem po něm pozůstalých známy jsou věrné překlady dvou arciděl italské poesie „La Gerusalemme liberata“ od Tassa, a „Orlando furioso“ od Ariosta. Překlad prvního spisu jmenovitě rozšířil mu v národě slávu dlouhotrvalou. Vyšelť poprvé tiskem v Krakově r. 1618, t. j. něco více dvaceti let po smrti Tassově.
198 9 Na stránce 99. Krasicki Ignacy, jeden z nejpřednějších a spolu nejpopulárnějších básníkův polských za časů krále Stanislava Augusta Poniatovského. Narodil se roku 1737 v Dubiecku v Haliči z domu hrabat Krasických. Nabyv první známosti literní ve Lvově, ustanoven byl ke stavu duchovnímu, a k tomu cíli poslán od rodičův do Říma na vysoké učení. Tu když byl bystrého ducha všelikými vědomostmi obohatil, povolali jej příbuzní nazpět do vlasti, kdež se brzy stal ve Lvově kanovníkem. Prodlévaje pak za povoláním svým nějaký čas v sídelním městě Varšavě, získal si dovtipem a učeností přízeň všech vysokých hodnostářův u dvora. Král Stanislav August, snaže se tehdáž Polsko vytrhnouti, jak se vůbec za to mělo, ze stavu duševní nečinnosti, shromažďoval kolem sebe celý učený svět, v němž cizozemci ovšem neposlední místo zajímali; shledav ale v Krasickém muže o osvětu jmenovitě národní úsilně pečujícího, vymohl mu v brzku stolici biskupství varmiňského, jakožto nejvýnosnější v Polště, s titulem knížecím. Obšírná báseň „Válka mniší“ (Monachomachia) jest nejostřejší ze všech četných satyr, které byly z péra Kras. vyplynuly; v ní odhaluje panující tehdáž vady klášterův v Polště, ač církve samé v nejmenším se nedotýká. Mimo to pokusil se Kr. též ve vážnějším odboru básnictví, a obral si k tomu konci Vojnu Chotimskou; v básni té však byl méně šťastný, ač mnohé obrazy dosti vesele na nás se usmívají. V básních těchto užil Kr. oblíbeného rozměru italských stancí. – Basník ten stojí v čele bajkopiscův polských; rovněž tak byl tvůrcem nového druhu listův veršem i prosou: jsoutě to nejvíce satyry plné rozmaru a veselosti; taktéž o romány šťastně se pokusil.
199 Všickni současní, již poznali blíže Krasického, vychvalují vysoko jeho příjemnost ve společnosti. Avšak při všem bystrém vtipu a lehkosti u vyjádření se v různých jazycích byl prostý a veselý v obcování, přitom účinný a štědrý až bez opatrnosti. Stav duchovní nebyl zajisté jeho pravým povoláním, než při tom ovšem nedal pohoršení v soukromém svém živobytí; při vší své světskosti nejedenkráte vyslovuje se proti náhledům filosofů školy francouské. Zásluhy Krasického o literaturu polskou jsou veliké: on jediný spůsobil po dlouhém jalovém a nechutném živoření rozhodnou epochu v literatuře; on povznesl klesající osvětu v Polště. Ku každému mluvící duch spisův jeho probudil hlavně zesnulé již v národě hnutí literární. Zemřel, stav se po rozdělení Polska r. 1773 poddaným pruským, r. 1801 v Berlíně, později r. 1829 přenešeny jsou ostatky jeho do Hnězdna.
10 Na stránce 102. Bestužev (Marlinský) Alexander nar. 1795. Literární jeho činnost počíná rokem 1822. Toho času vydal s přítelem svým Rylejevým první ruský almanach, kterýžto krok v brzku více následovníkův vzbudil. Roku 1824 zapleteni byli oba přátelé ve příběhy petrohradské ode dne 14. prosince, následkem čehož odsouzen byl Rylejev k smrti, a Bestužev, jenž v carské gardě sloužil, vypovězen na Sibíř. Později byv přeložen dostal se do Kavkazu co sprostý vojín. Zde nabyl více volnějšího času k spisování, a vystoupil brzy po svém přeložení pode jménem Marlinský co novellista na veřejnost. Nejvýtečnějšími a nejjadrnějšími plody ducha jeho nazvati slušno povídky pomořské, zvláště ale román „Amalat-Bek“; pak líčení mravů a obyčejův lidu sibířského, drobnůstky a nástiny ze zemí východních. –
200 Marlinským psána byla proza s takovou obratností, živosti a krásou, jakéž myšlénkám svým ve verše oděným Puškín dodávati uměl. Bojovně padl v horách Kavkazských r. 1837. Čečenci, obyvatelé Čečny v Kavkaze, kmen Rusům nepřátelský, ač již částečně podmaněný; spádná řeka Terek do kaspického moře se vlévající dělá na severu hranice jejich. Stanice, slovou příbytky obyvatelův ruských slovanského plemene, kdežto divoký lid kavkazský chatrče své auly zove.
11 Na stránce 103. Svatý Znič, znamená oheň věčný, jaký v chrámech starých Slovanů stále byl chován. (Zamek Swentoroga [Wileński], gdzie byl niegdyś utrzymywany Znicz, to jest ogień wieczny. Mickiewicz.) Jinak byl Znič bůh slovanský zvláště ctěn v Novgorodě, ano tak jako Perun sám v Kyjevě, skrze něho se i hojení dělo. (Krok. II. 384.)
12 Na str. 104. Michail Lermontov padl v souboji neúplně 30 let stár r. 1841 na Kavkaze, kamž vypovězen byl r. 1838 z rozkazu cara Mikuláše. – Pocházeje z knížecího rodu, byl co jinoch poslán do Petrohradu, kde jako téměř všickni moderní aristokrati ruští do carské gardy byl přijat. Tehdáž právě okouzloval Puškín zpěvy svými celou Rusii, duch jeho nabyl největší síly, plody básnické nejvyššího stupně dokonalosti. Avšak dne 27. ledna 1837 udál se známý nešťastný souboj, ve kterémžto Rusku rukou oukladníka největší básník národní byl odňat. Celý Petrohrad proléval slzy, veliké množství lidu hrnulo se k domu, kde Puškín umíral, zlořečíc jeho vrahu, jenž záhy byl prchl.
201 Car vida veliké rozjitření myslí, uznal za dobré dalšímu sbíhání se lidu přítrž učiniti: ač Puškína za živa sobě vážil, musil mrtvému odepříti veřejný pohřeb, ku kterému již veliké přípravy se konaly. V mrazivé noci odvezeno bylo mrtvé tělo básníka tajně do kostela, v rychlosti četl zde pop pohřební obřady, a hned na to pohyboval se skrovný průvod s mrtvolou v saních do gubernie Pskovské na panství Puškínovo do kláštera. Výstřel z pistole, který prsa Puškínova prohnal, probudil duši mladistvého Lermontova. Tento napsal na smrt mistra svého energickou ódu v nížto spolu nízké pletichy, které souboj ten předcházely, neohroženě projevil; v plném ohni mladickém sténal prosebně: „Care můj, k nohoum tvým vrhám se a úpím: pomsti, pomsti básníka!“ Tuto neopatrnost však pykal nový básník v brzku ve vyhnanství na Kavkaze; než báseň jeho kolovala v nesčíslných opisech po všech krajinách šírošíré Rusie. V Kavkaze vážil básnický duch Lermontova z čistého zřídla jaré přírody, zde vnímal nejkrásnější obrazy a podával je udivenému světu, jenž v něm „nahraditele“ Puškína spatřoval. Lermontovy básně lyrické jsou nedostižené co do svěžesti, jasnosti a elegance u vyjádření. V básních epických pojal s neobyčejnou bystrostí ducha zvláštnosti národu ruského a dodával jim výraznosti, jakou jen u nejpřednějších věštců národních nalezáme. Mimo lyrické a epické básně sepsal Lerm. též čtyraktové drama ve verších „Maskarada“ a roman prosou: „Hrdina našeho věku“; první zajímá ve vydání Petrohradském od r. 1842 celý třetí díl jeho spisův. Vydání to, jež po ruce máme, jest však velmi neúplné, ano i později uveřejněný díl čtvrtý co dodatkový nepodal všecko. O příčině souboje, v němž Lermontov padl, panují 202 mezi samými Rusy rozmanité varianty: někteří mají za to, že sám soupeře svého vyzval, jiní tvrdí právě opak toho, konečně kolují pověsti a to pravdě nejpodobnější, udávající, že román „Hrdina našeho věku“, v němž Lermontov rodinu p. Martynova s velikou věrností vylíčil, hlavně k vyzvání neblahému podnět zavdal. – Německý překlad Lermontova, ve kterém mnohé v originalu netištěné básně a místa z básní se nalezají, vydal r. 1852 výborný básník německý a znatel ruské literatury Friedrich Bodenstedt, který též nejúplnější charakteristiku Lermontova ku konci podal. V překladě českém známe některé drobné básně; z větších epických uveřejněn jest toliko „Mciri“ v musejníkuMusejníku od r. 1853.
13 Na stránce 109. Nebylo by zde na svém místě planou prozou všecko to o Máchovi vysvětlovati, co o něm v básni samé poeticky jest pověděno. Méně známého těch věcí čtenáře musíme odkázati na obšírný jeho životopis, který druhému od roku 1845 (!) posud nedotištěnému vydání „Máje“ jest předeslán. Karel Hynek Mácha narodil se v Praze dne 16. listopadu 1810, zemřel v Litoměřicích r. 1836 dne 5. listopadu, následkem velkého namáhání při požáru. V rejstříku Jungmannově „Historie literatury české“ udán jest mylně rok umrtí 1838.
14 Na str. 115. Šimon Lomnický z Budče, korunovaný básník český od císaře Rodolfa II., stal se po katastrofě dějin českých od r. 1620 žebrákem. Kdo byl viděl na umělecké výstavě v Praze r. 1854 obraz od Jaroslava Čermáka důmyslně malovaný, představující Lomnického co žebráka na pražském kamenném mostě, tomu zajisté připadne, že asi tak našemu básníku obraz na žebrotu sešlého laureata na mysli tanul.
203 15 Na stránce 120. Nevyhaslať posud upomínka v srdcích lidu pražského od velké povodně r. 1845 (28. března) na tehdejšího zemězprávce českého, Nejjasnějšího arciknížete Štěpana, který tenkráte neohroženě na lodi rozvlněné Vltavy tam pomoc přinášel, kde jí nejvíce bylo potřebí. – S podobnou však horlivostí počínal si při též příležitosti v Litoměřicích tamější c. k. krajský hejtman p. Josef Klecanský. Týž dověděv se r. 1845, že na hřbitově litoměřickém básník K. H. Mácha bez pomníku odpočívá, vedl o to i hned v ten spůsob péči, aby na hrob přečasně zemřelého pěvce vkusný kámen s nápisem byl postaven. Neúplných pět let po oné době popřáno bylo Klecanskému rozmnožovati kruh svých šlechetných činův; v důstojnosti c. k. ministerního rady a přednosty zemské komisse pro vyvazení gruntů v Čechách zemřel dne 9. února 1850 v 62 roce věku svého. Světlý důkaz lásky a vážnosti, které vůbec požíval, jest krásný a významný pomník na volšanském hřbitově v Praze od přátel a ctitelův jemu postavený. Úplnější rozvedení zásluh a ocenění činnosti Klecanského co c. k. krajského hejtmana v Litoměřicích viz článek: „Zur Biographie Klecanský’s.“ Bohemia 1850 Nr. 28.
16 Na str. 121. Archimedes, zajisté jeden z nejslavnějších mužův starého věku, nar. 287 př. Kr. v Syrakusách v Sicilsku. Vzdělav se v Alexandrii, hlavním tehdáž sídle věd, obohatil počtářství, měřictví a strojnictví důležitými vynálezy. Když rodinné město jeho v druhé válce punické, spojivši se s Kartaginou, výtečným Římanů vůdcem M. Klaudiem Marcellem obléháno bylo, hlavně on vynalezenými stroji veškeré pokusy nepřátel v nivec 204 obracel, tak že tito teprv po dvou letech města dobyli, při čemž učenec proti výslovnému rozkazu římského vojevůdce hrubým žoldnéřem nepřátelským byl zavražděn. Marcellas dal jej čestně pochovati i zřídili mu náhrobek, na němž vypodobněny byly cylindr a koule, jichžto poměry v živobytí hlavně jej zajímaly. Pomník přišel časem v zapomenutí; úplně zanedbaný, porouchaný a chrastím zarostlý odkryl a obnoviti dal slavný M. Tullius Cicero, když r. 75 př. Kr. v 31 roce stáří svého prvního stupně magistratury t. j. quaestorství v Sicilsku zastával.
Na stránce 128. Člověk není živ jen samým chlebem. – Viz Evangelium sv. Matouše k. 4. v. 4. Ani lačným molem nezhynou. Viz opět Evangelium sv. Matouše k. 6. v 19 a 20.
18 Na str. 129. Zálety, z polštiny vzaté slovo značící tolik co výtečnosti, výbornosti.
19 Na str. 130. Příložiti, přílohem ležeti, brach liegen. U rolníků našich vůbec užívané slovo.
Druhé oddělení.
1 Egypt slove v písmě svatém hebrejsky: Mizraim, syrsky zove se Mezaen, arabsky Mesr, kopticky Chämi, turecky El-Kabit.
2 Viz Kollárovu Slávy dceru ve třech zpěvích, druhé vydání, v Budíně r. 1824, znělka 87.
205 3 Dle staropolské legendy svatý Stanislav Szczepanowski, biskup Krakovský zkřísil z mrtvých Piotrowina, šlechtice polského již delší čas pohřbeného, aby týž zeman dosvědčil, mnoholi ze svého statku církvi Krakovské za živa darem postoupil. Sv. Stanislav biskup kvetl r. 1058 za času Boleslava Smělého, vítězoslavného krále polského, od něhožto při službách Božích, poněvadž byl veřejně tupil a káral prostopášnost jeho, násilně usmrcen byl, začež Boleslav od Řehoře VII. klatbou dostižen z Polska utekl a jako mnich v klášteře Ožechu v Korutanech prý umřel.
4 Viz Slávy Dceru, II. vyd. zn. 80.
5 Aj! já posílám vás jako ovce mezi vlky; protož buďte opatrni jako hadové a sprostni jako holubice. Mat. k. 10. v. 16.
6 Viz Sl. Dc. II. vyd. zn. 76.
7 Čtenář laskavý nám promine, že jsme zde na tak příhodném místě tyto své verše z „Ody na otevření pražské železné dráhy“ slavnému Janovi Kollarovi do úst vložili. Kollar dokázal svým učitelstvím, svým spisovatelstvím, ba celým svým živobytím, že dle veškeré povahy svého ducha a srdce úplně souhlasil s celou podstatou této jednoduché myšlénky v těchto osmi verších krátce projevené. Zdali ostatní slova od nás Kollarovi do úst vložená s povahou a s myslí jeho dobře souhlasí, úsudek o tom dělá první, úsudek pak o duchu a formě celé této básně dělá druhou stránku kritiky. Zdali toto naše zrcadlo dobře ukazuje tvářnost ducha Kollarova, totě první, z jakého křemene jeho sklo ulito, z jakého dříví jeho rámec, snad pozlátkem nebo zlatem napuštěný, shotoven 206 jest, totě druhá otázka, z čehož již poněkud vysvítá, jak za příčinou téhož dvojího požadavku, velmi nesnadné jest správné a dohodné rozřešení básnické takovýchto někdy dosti prozaických úkolů, jejichžto didaktika, básnickému nadšení málo příznivá, z téhož svého skromného roucha didaktického nikoli svlečena, ale ovšem tímto svým vlastním rouchem, ale již po básnicku shotoveným a ozdobeným, oděna zůstati musí. Hic rhodus, hic salta! Nejšpatnějším skoro předmětem básnictví (praví výborný G. T. Fechner, professor fisiky v Lipště a spolu znamenitý básník německý) jest básník sám ve svém společenském živobytí a jednání i tehdáž, když se ve přírodě prochází a třeba nejkrásnější kvítí si sbírá a splítá ve své slasti a strasti (Sonne und Wonne). Poesie potřebuje a žádá si rázných obrazů i osob, plných viditelné živosti a původnosti, básníkův život nedá se však vypátrati na básníku, ale ovšem o básníku samém, onť vyhlíží zevnitřně jako lenivý zahaleč (ein fauler Müssiggänger) ve fraku a ve vestě jako druzí měšťáci. Každý harfeník má více básnickosti do sebe a na sobě, poněvadž živost jeho svérazu a povolání zřejměji se zevně projevuje. Ale vnitřek básníkův, tato živá příroda ve přírodě, kdežto všecko se prýští a proudí, citem klokotá a kypí, dá se ovšem velmi dobře po básnicku vytvořit a představit.
8 Mluví se dobře po česku: Natírati na nepřítele, natlačovati na zvěř. Nátlak, natlačování znamená v užším smyslu nahánění zvěři do kresu (honci říkají: do krásy) a do kola od střelců vůkol otočeného, což se německy jmenuje Kreisjagd.
9 Viz Sl. Dc. II vyd. zn. 83.
207 10 Viz opět Sl. Dc. zn. 87.
11 Viz Sl. Dc. zn. 85. – Co se týče některých, zde uvedených trojveršů, jimiž Kollar výtečnou osnovu svých znělek v druhém vydání Slávy Dcery r. 1824 tak důrazně a důvtipně dotkávati a právě vždycky epigrammatickým uzlem zavazovati uměl – tyto citáty veršů Kollarových, zajisté nevhodné, nemístné a nepříručné v každé jiné básni, v nížto by jejich původce mluvící uveden nebyl, nejsou Kollarovi proto do úst kladeny, aby nám snad byly klubkem, z něhož bychom vyvíjeli tenké nitky svých vlastních myšlének a citů – ovšem užili jsme jich z té příčiny, z jaké k. p. filolog užívá vzácných a oslavených výroků autorů klassických a t. d. Ba ještě více pro tu příčinu jsme tato závažná slova onoho Kollara, jenžto mezi námi ve světě bludů a vad přebýval, Kollarovi v říši světla a pravdy dlícímu, kde, jak on praví, „nemůže ho žádný blud již másti,“ do úst vložili, abychom ukázali, že mnohá pravda, kteroužto on za živobytí svého, jakožto blouditi mohoucí tvor, za pravdu jest uznával, i nyní v říši světla a pravdy ve vlasti duchů, blouditi nemohoucích, nezrušenou zůstává pravdou, Kteráž jest co cedry na Libanu; Ti, jež na ni dují, větrové, Jen víc šíří její vonnou mannu.
K básni na Lenau-a.
1 Staroslavné hody pohřební ke cti a slávě duší přátel zemřelých, jmenovaly se, jak známo, u všech Slovanů tryznou, neb dle slušnějšího pravopisu téhož slova 208 triznou. Čím vzácnější byl nebožtík, tím déle trvala trizna, tím byla skvostnější, ovšem po smrti panovníkův někdy se několikrát opakovala.
2 Viz báseň Lenauovu „Zwei Polen“, od nás zčeštěnou pod názvem „Dva Slované.“
3 Mikoláš Lenau (vlastně baron Niembsch von Strehlenau), zajisté jeden z nejušlechtilejších a největších básníků německých novočasných, narodil se r. 1802 dne 13. srpna v Čatádě nedaleko Temešvaru, † dne 22. srpna r. 1850 blízko Vídně v opatrovně šílenců v nejsmutnějším stavu nevyhojitelné šílenosti a duchaprázné otrlosti, kteroužto právě celých dlouhých osm let byl sklíčen k nesmírné žalosti přátel a ctitelů svých. Lenau zajisté se proslavil původností a genialností mýšlének velebných, všude se jevících v ušlechtilé a velkolepé formě, jejížto povahou jest statná, důrazná síla a hbitá obratnost v řeči a v technice básnické, kterážto nezná nijakých obtížností a překážek v určitém označení a v náležitém vyslovení všech myšlének a citů, ježto mistrovský věštec svými často nemnohými, ale jadrnými a jasnými slovy, dle svého plastického a někdy téměř lapidárního slohu, vlastně vysloviti chtěl. Jeho nesmrtelná díla: Faust, Savonarola, Albingensové, jakož i drobnější básně – mezi nimiž obšírnější báseň „Jan Žižka, obrazy z války husitské“ – jsou zřejmým důkazem toho, co jsme nyní tak krátce o velikém věštci pověděli.
209 Opravy.
Stránka: řádek: 7 11 má státi: věštím, jakož i jinde věštec a t. d. 28 7 „ nepostřela 38 11 „ v jara 38 22 „ věst 53 4 „ octne 67 8 „ mstivých Apollinův 121 2 „ Přátelsky 161 6 „ pahuba 164 7 „ mysterií
Jiné nepatrnější omyly v tisku račiž laskavý čtenář sám opraviti.
[210] Obsah. Stránka PředmluvaIII Básně příležité.
I. Ozvěna Česká l II. Díkůčinění J. M. Ferdinandovi I., císaři a králi3 I. Meč a Evangelium 3 II. Proroctví Methodiovo 7 III. Díkůčinění 11 IV. Prosba 15 III. Výjev citů po uzdravení-se J. c. k. Výs. arci- knížete Františka Karla 18 IV. Kvítí na hroby: J. Excell. paní Rósy hraběnky Kolovratovy-Libšteinské a J. kníž. M. pana Augusta Longina a knížete z Lobkovic 20 V. K rozeninám J. Osv. pana Maxmiliana knížete z Fürstenberga23 VI. Výjev citů měšťanů blatenských po uzdravení-se svob. pána Ferdinanda Hildprandta z Ottenhausů 25 VII. Vysoce učenému pánu Josefu Jungmannovi 28 VIII. Otcova smrt 30 IX. Na Kollara 32 X. Ku Jmeninám Jana Svatopluka Presla33 XI. Poslání Jaroslavu Kamenickému 30 [211] Stránka XII. Jaroslavu Kamenickému, Jos. Jungman- novi a Jaroslavu Langerovi 41 XIII. Paní Antonii Čelakovské 43 XIV. Ušlechtilé Polce 44 XV. Óda na otevření olomoucko-pražské železné dráhy 45 XVI. Blatná dne 13. září 1834 49 XVII. Na Jarmila 52 XVIII. Na Lochotínské sady 53 XIX. Na Musy 54 XX. Náhrobní nápis 57 Hroby básníků slovanských. Předzpěv: Dru. Josefu Čejkovi 61 N. N. .71 První oddělení. Hřbitov o dušičkách 85 Sen: I. Jos. Dunin-Borkowski, Dominik Magnuszewski, Jan a Piotr Kochanowski, Ignacy Krasicki 94 II. Alexander Bestužev, Michail Lermontov 101 III. Karel Hynek Mácha 106 Epilog. Panu Josefu Klecanskému 120 Epilog i Apologie. Přátelům i Zoїlům 125 Druhé oddělení. Zjevení basníků: I. Jan Kollar139 II. František Ladislav Čalakovský, Josef Krasoslav Chmelenský 160 Epilog 171 Tryzna za duši básníkovu 175 Epilog 184 Poznamenání 187
E: lk + mk; 2004 [212]