VII. Vysoce učenému pánu Josefu Jungmannovi,

Jan Pravoslav Koubek

VII.
Vysoce učenému pánu
Josefu Jungmannovi,

mému druhdy laskavému učiteli. (1836.)
I.
Tenkrát když se jasná hvězda skvěla Na obloze mého života, A mé nebe hustá mrákota Tmavým rouchem ještě nepotřelanepostřela, Abych svého štěstí užil zcela, Uvedla mne bohů dobrota K Tobě, a Tvá čilá ochota, Mistře! vlídným okem na mne zřela! O jak radostí se duše chvěla. Když Tvých řečí věhlas, krásota, Slovem z pravdy útrob v srdci zněla! 28 Tu jen jednu tužbu duše měla, Jen tu: Aby všecka mladota Z celé vlasti tebe slýchat spěla!
II.
Aby spěla k Tobě z vlasti celé Slýchat pravoslavných hovorů, Aby s věděním i pokoru Šlechetně kradla od učitele; Aby dráhou cnosti spěla bděle, Jdouci ze škol v světa prostoru; Aby bezpraví a příkoru A hřích všechen potírala směle. Aby silná na duši a v těle Strážila svou českou oboru: Domu svého uhájila skvěle. Slovanské duše nejsou z ocele, České srdce není z mramoru: Slyšáno Tě, Mistře! – díky vřelé! 29