Epilog i Apologie.

Epilog i Apologie. (Přátelům i Zoïlům.)
Es schiert kein Teufel sich um deine Zähren, Hast Herz und Kopf, um selber dich zu wehren, Brich weiter deine Bahn! Julius Mosen.
Keine Druckser hier zu leiben Sei ein ewiges Mandat! Nur die Lumpe sind bescheiden, Brave freuen sich der That. Göthe.
Kteří, čtouce tyto skrovné řádky, Pohaníte snad mé provinění, Že jsem nepustil vás bez ohrádky Proti dobré vůle osočení, Že jsem o sebe se ozval hlasně, Vězte: ohrada ta k ohrazení Slouží mnohých reků celé básně! Vězte, že ten, kdo vám dosti práva Ku posudku svého srdce dává, Musí míti právo proti haně Od soudců být slyšán při obraně. 125 A že ducha svého zpověď skrytou Vám jsem odkryl z české přímosti, Budiž důvodem mé vážnosti Pro rodinu vaši pospolitou; Budiž důkazem mé důvěry, Kterou skládám ve své současníky, Že jsem pro své tajné záměry Vyvolil vás za své zpovědníky. A kdo sprostým vřeskům žalob křivých Obranou se opře svědomitou, Odkrývaje druhům pravdu skrytou, Smí se nadít soudů spravedlivých. Já vás tedy za své soudce zvolil, Byť i třeba za mou pokoru Křivý nález zásluhy mé ztrolil. Vašemu se svěřím dozoru Jako lodník, jenž na lodi vaší Pod ochranou lvího praporu, K vašim břehům vaše zboží snáší. Jakýž div, že plyna k tomu portu Dal jsem nahlídnout si do pas-portu? Vy vidouce ve své šťastné dáli Jak se mnohé musím chránit skály, Abych vaší lodi neuškodil, Nestřílejte na mne z hrubých děl, Abychom se v tůni nemeškali, 126 Abych do mělčiny nezabrodil, Abych s vaším zbožím k břehu spěl! Že mám vůli, snad že mám i sílu, Abych množil naše skrovné zboží, Na jméno chci přisahnouti Boží, S nímžto přistoupil jsem k svému dílu, I že vzájemnějším duchem svojím Nelpím jenom na své české hroudě, Že se celý s naším celkem pojím, Jako s Dunajem se potok spájí, A se proudem stává v jeho proudě, Jehož návalu hráz neuhájí. Vám svou kukli Wallenrodskou snímám, Ukazuje slovanské své líce, Abyste mne znali pochopíce, Že já bdím, když věříte že dřímám. Bdímť já jako ostražitý had Skrytý u mezníku do metlice; Bdímť já jako mírná holubice, Matka nedospělých holoubat, Kterou oukladnice jestřábice Bystrým stíhá zrakem odevšad. Jen vy na svém vlastním stanovišti Pro vlasť napněte své síly všecky Pečujíce o to nesoběcky, Aby na tom českém zbořeništi 127 Travou nezarostla štíhlá stezka, Kterou kráčeti smí Musa česká, Ježto z chrámu slávy vyvržená, Jako onen slavný velikán V dálný zavezený oceán, Od svých vlastních dítek opuštěná Nešla ovšem po dědičném panství Na Helenin ostrov do vyhnanství, Ale probůh ve své staré vlasti Stoulila se do přítulku strasti, Jako houba, jako lanejž skrytý Do prsti neb mechu přitulí se, Tak že čuch jen chytrého psa hbitý S pozorností u nich zastaví se. Nuže o své zboží stále dbejte, Které dáno vám jest od osudu, Knihy pro vlasť dále vydávejte, Já pak dále pro vlasť mluvit budu. Člověk není živ jen samým chlebem, – Řekl zlému duchu Boží Syn; – Tak duch samým papírem živ není, Sladší manna jest mu dána nebem, To jest slovo živé, dobrý čin, Kterých uchrání čas od setlení, Které nikdy červotočinou Ani lačným molem nezhynou.17 128 I to budiž s dobrým pomyšlením Na rozvahu soudnou položeno, Že nemůže před svým narozením Žádné dítě nijak býti křtěno, Ani heberejsky obřezáno, Ani do vazadla kritického Nemůž’ býti nijak uvázáno, Dokud dle výhostu praktického Nezhostí se lůna matky své, A se hostem na svět nepozve! Nedorůdče ale písničkáře, Byť jej třeba strejcové a tety Obsýpali chválou pro zálety,18 Sotva přečká dva, tři kalendáře. I což o té chvále důvodné Příští doba někdy rozhodne? Snad jen někdy knihař citlivější, Škodou napomenut důtklivější, Řekne: Dítě, škoda pro tě práce, Neb ti nepomohla ani láce K přislíbené nesmrtelnosti A ku věčné slávě – na tři léta! Nu, když je po tobě na vždy veta, Odpočívej dále v tichosti! – – Vy mne neznáte, leč já vás znám, Vaše péro vaším zrádcem bylo, 129 Kéž by víc jen o vás prozradilo; Já pak na svou čest se zakládám, Ač mé péro dosud příložilo,19 Že tím pérem své cti nezadám. Mnozí sotva z lavic školních vstali, A hle, svět již pérem mistrovali; Já sám sebe dříve mistroval, Než na mistra Čas mne pasoval; Sprostý bludař, chtěl jsem svojí snahou Dříve svět a lidské srdce znáti Než bych světu o světě měl psáti; Radím, byste nešli mojí drahou, Ráčíte-li o budoucnost blahou I o ten svůj chudý komfort dbáti. Dráha ta jest plna příkrých hor, Výše strmících než naše Sněžka, Skály staví se tam na odpor, Po nich zdlouha kráčí se a ztěžka. A když na chlum hory nejvyšší Smělý poutník sobě pospíší, Tam mu mnohý potutelný Běs, Mnohá Víla, plna svůdné vnady, Vije klubko plné lsti a zrady, Uzlu gordického příští směs Vychytralým vtipem zamotanou, Jížto násilnému nelze meči Jednou macedonskou přetít ranou. 130 Vítěz rukou nezmožený brannou V Dalilině zamotá se léči. Nebo změnné poznat srdce lidské, Poznat svého druha smýšlení, Nejtěžší jest v světě umění, Hodno příkré snahy zápasnické, Hodno skvělé slávy olympické, Ono důstojno jest pozoru Ve všech jazycích všech autorů, Kteří ze své psací komnaty Nebojí se na svět pohlédnouti, Leč chtí vývojem své podstaty Na své labyrintské v světě pouti Podstatu svých bratrů vyvinouti, Aby tito z cizí zkušenosti Brali kořist věhlasu a cnosti. Šťastný, kdo se bez té příkré pouti Obešel, a může usednouti Ve svém tichém údolí a sprostém, Kdežto neštěstí a zkušenost – Trpká zkušenost – jen bývá hostem, Který mnohdy zruší pokojnost, Když do jizby tiché náhle vpadne Jako překvapení mimořádné Mezi blahých duchů posádku, A je z denních vyrve pořádků, Kterými zvyk všední stále vládne! 131 Šťastný, kdo svou zvědochtivou pílí Nebyl vyhnán z dědičné své chyše Na chlum oné nebezpečné výše, Kde se slaboch odporem i sílí, I se vysílením v mdlobu chýlí! Není radno v horách hledat skrýše, V prudké bouři pod košatou lípou, Kde se mrštné blesky nejvíc sypou, Kdežto drtící hrom rázy svými Zuří mezi stromy vysokými; Lépe jest se skrýti v háji nízkém U rodiště otcovského blízkém; Lépe na mechu jest usednouti, Deštěm májovým snad promoknouti, Nežli se svou smělou odvahou Stát se příkladem či výstrahou. A však nauku též v mysli noste, Že pod mechem měkkým zhedvábnělým Jenom houba, jenom lanýž roste, Pastorkem jsa rostlin zakrnělým, Arci za jednu noc, jednu dobu, Aby ve druhé se octnul v hrobu; Lípa ale má-li býti stromem, Jenž by válčil v pozdní budoucnosti S vichrem zuřivým a rázným hromem, Temenem svým strmíc do výsosti, Nemá k zrůstu sedm nocí dosti, 132 Za to ale síla trvanlivá, Za to jest i skvělá budoucnost Lípy dorostlé mzda spravedlivá, Za to sladké manny zásobnost Zove k lípám pilných snahu včelek, Aby, dělíce se o výdělek, V Lipnu zásobily ouly svoje A včel mladých vyváděly roje. K této budoucnosti na půl skryté, – Která hřiby drtíc na atomy Lípy vychovává rozložité, Proti nimžto darmo válčí hromy, Až i z této války pánovité Naše lípy vyjdou bez pohromy, – K této budoucnosti spravedlivé Já se odvolávám na své činy, Ona nad mým hrobem záz neb dříve Vnukům českým svědectví dá živé, Kdo byl vinen a kdo prost byl viny? Jenom sprosťák v ducha svého mdlobě, Jenom zištný sobec žive sobě A té chvíli, kterou svoji zove. Co se stane, když se octne v hrobě, I co řeknou o něm potomkové, – Tím on rozum netrmácí sobě. Jinak básník sobě počíná, 133 Jenžto z přítomnosti ponížité Do budoucna zraky vypíná Na dějiště vnukův rozložité. Jemu láska ke své drahé vlasti, Jemu láska k všemu člověčenství Vlila do srdce to účastenství, Co se těší všehomíra slasti, Co v obecné podíl mívá strasti. Ba i slávy chtíč i sama sláva, Kterou souvěk básníkovi vzdává, Ohnivou jej rozpaluje snahou, Aby vznešenější kráčel drahou, Aby u potomstva jeho jméno Jako nyní rovně bylo ctěno. – Přejte jemu té slabosti lidské, Přejte jemu slávy poetické, Kterou u života krátké záři Sobě získal v potu svojí tváři! Slična jest ta jeho slávy chtivost, Ona žádného snad nezhoršila, A snad mnohých srdcí neduživost, Mnohých duchů nemoc vyléčila. Básník aristokratem jest pravým, Jenžto ozbrojený víry štítem Vítězem se stane v boji lítém Proti nedověrcům posmívavým, Kteří vyšším citům nepřístupni, Dělníci jsou prodajní a kupní, 134 A že mravné síly nemají, V sílu parních strojů doufají. Nikoli já v přítomné té době Od tleskačů prodajných a kupných, Od sprosťáků hrubostí svou zpupných Uznalosti nevymáhám sobě: Celá mého ducha píle vroucná Obrací své zraky do budoucna, Až se tělem touha ona stane, Která ve slovanských ňádrech plane. V tuto příští, lepší pro nás dobu Vyšší básník v síle svého mládí Zpomene snad na zpěváka „Hrobů“, Snad mi kvítko lásky na hrob vsadí. A ti páni kapitáni zdejší, Kteří budou svážet v dobách blažších Naše zboží na korábech našich, Zboží národnosti oběžnější Do přístavu Slávy bezpečnější, Snad si na lodníka, na strážníka, Nebezpečné plavby oučastníka Také někdy vděčně zpomenou, Snad za duši bratra nebožtíka Pomodlí se myslí skroušenou Modlitbu v čas bouře složenou. 135