Epilog i Apologie.
(Přátelům i Zoïlům.)
Es schiert kein Teufel sich um deine Zähren,
Hast Herz und Kopf, um selber dich zu wehren,
Brich weiter deine Bahn!
Julius Mosen.
Keine Druckser hier zu leiben
Sei ein ewiges Mandat!
Nur die Lumpe sind bescheiden,
Brave freuen sich der That.
Göthe.
Kteří, čtouce tyto skrovné řádky,
Pohaníte snad mé provinění,
Že jsem nepustil vás bez ohrádky
Proti dobré vůle osočení,
Že jsem o sebe se ozval hlasně,
Vězte: ohrada ta k ohrazení
Slouží mnohých reků celé básně!
Vězte, že ten, kdo vám dosti práva
Ku posudku svého srdce dává,
Musí míti právo proti haně
Od soudců být slyšán při obraně.
125
A že ducha svého zpověď skrytou
Vám jsem odkryl z české přímosti,
Budiž důvodem mé vážnosti
Pro rodinu vaši pospolitou;
Budiž důkazem mé důvěry,
Kterou skládám ve své současníky,
Že jsem pro své tajné záměry
Vyvolil vás za své zpovědníky.
A kdo sprostým vřeskům žalob křivých
Obranou se opře svědomitou,
Odkrývaje druhům pravdu skrytou,
Smí se nadít soudů spravedlivých.
Já vás tedy za své soudce zvolil,
Byť i třeba za mou pokoru
Křivý nález zásluhy mé ztrolil.
Vašemu se svěřím dozoru
Jako lodník, jenž na lodi vaší
Pod ochranou lvího praporu,
K vašim břehům vaše zboží snáší.
Jakýž div, že plyna k tomu portu
Dal jsem nahlídnout si do pas-portu?
Vy vidouce ve své šťastné dáli
Jak se mnohé musím chránit skály,
Abych vaší lodi neuškodil,
Nestřílejte na mne z hrubých děl,
Abychom se v tůni nemeškali,
126
Abych do mělčiny nezabrodil,
Abych s vaším zbožím k břehu spěl!
Že mám vůli, snad že mám i sílu,
Abych množil naše skrovné zboží,
Na jméno chci přisahnouti Boží,
S nímžto přistoupil jsem k svému dílu,
I že vzájemnějším duchem svojím
Nelpím jenom na své české hroudě,
Že se celý s naším celkem pojím,
Jako s Dunajem se potok spájí,
A se proudem stává v jeho proudě,
Jehož návalu hráz neuhájí.
Vám svou kukli Wallenrodskou snímám,
Ukazuje slovanské své líce,
Abyste mne znali pochopíce,
Že já bdím, když věříte že dřímám.
Bdímť já jako ostražitý had
Skrytý u mezníku do metlice;
Bdímť já jako mírná holubice,
Matka nedospělých holoubat,
Kterou oukladnice jestřábice
Bystrým stíhá zrakem odevšad.
Jen vy na svém vlastním stanovišti
Pro vlasť napněte své síly všecky
Pečujíce o to nesoběcky,
Aby na tom českém zbořeništi
127
Travou nezarostla štíhlá stezka,
Kterou kráčeti smí Musa česká,
Ježto z chrámu slávy vyvržená,
Jako onen slavný velikán
V dálný zavezený oceán,
Od svých vlastních dítek opuštěná
Nešla ovšem po dědičném panství
Na Helenin ostrov do vyhnanství,
Ale probůh ve své staré vlasti
Stoulila se do přítulku strasti,
Jako houba, jako lanejž skrytý
Do prsti neb mechu přitulí se,
Tak že čuch jen chytrého psa hbitý
S pozorností u nich zastaví se.
Nuže o své zboží stále dbejte,
Které dáno vám jest od osudu,
Knihy pro vlasť dále vydávejte,
Já pak dále pro vlasť mluvit budu.
Člověk není živ jen samým chlebem, –
Řekl zlému duchu Boží Syn; –
Tak duch samým papírem živ není,
Sladší manna jest mu dána nebem,
To jest slovo živé, dobrý čin,
Kterých uchrání čas od setlení,
Které nikdy červotočinou
Ani lačným molem nezhynou.17
128
I to budiž s dobrým pomyšlením
Na rozvahu soudnou položeno,
Že nemůže před svým narozením
Žádné dítě nijak býti křtěno,
Ani heberejsky obřezáno,
Ani do vazadla kritického
Nemůž’ býti nijak uvázáno,
Dokud dle výhostu praktického
Nezhostí se lůna matky své,
A se hostem na svět nepozve!
Nedorůdče ale písničkáře,
Byť jej třeba strejcové a tety
Obsýpali chválou pro zálety,18
Sotva přečká dva, tři kalendáře.
I což o té chvále důvodné
Příští doba někdy rozhodne?
Snad jen někdy knihař citlivější,
Škodou napomenut důtklivější,
Řekne: Dítě, škoda pro tě práce,
Neb ti nepomohla ani láce
K přislíbené nesmrtelnosti
A ku věčné slávě – na tři léta!
Nu, když je po tobě na vždy veta,
Odpočívej dále v tichosti! – –
Vy mne neznáte, leč já vás znám,
Vaše péro vaším zrádcem bylo,
129
Kéž by víc jen o vás prozradilo;
Já pak na svou čest se zakládám,
Ač mé péro dosud příložilo,19
Že tím pérem své cti nezadám.
Mnozí sotva z lavic školních vstali,
A hle, svět již pérem mistrovali;
Já sám sebe dříve mistroval,
Než na mistra Čas mne pasoval;
Sprostý bludař, chtěl jsem svojí snahou
Dříve svět a lidské srdce znáti
Než bych světu o světě měl psáti;
Radím, byste nešli mojí drahou,
Ráčíte-li o budoucnost blahou
I o ten svůj chudý komfort dbáti.
Dráha ta jest plna příkrých hor,
Výše strmících než naše Sněžka,
Skály staví se tam na odpor,
Po nich zdlouha kráčí se a ztěžka.
A když na chlum hory nejvyšší
Smělý poutník sobě pospíší,
Tam mu mnohý potutelný Běs,
Mnohá Víla, plna svůdné vnady,
Vije klubko plné lsti a zrady,
Uzlu gordického příští směs
Vychytralým vtipem zamotanou,
Jížto násilnému nelze meči
Jednou macedonskou přetít ranou.
130
Vítěz rukou nezmožený brannou
V Dalilině zamotá se léči.
Nebo změnné poznat srdce lidské,
Poznat svého druha smýšlení,
Nejtěžší jest v světě umění,
Hodno příkré snahy zápasnické,
Hodno skvělé slávy olympické,
Ono důstojno jest pozoru
Ve všech jazycích všech autorů,
Kteří ze své psací komnaty
Nebojí se na svět pohlédnouti,
Leč chtí vývojem své podstaty
Na své labyrintské v světě pouti
Podstatu svých bratrů vyvinouti,
Aby tito z cizí zkušenosti
Brali kořist věhlasu a cnosti.
Šťastný, kdo se bez té příkré pouti
Obešel, a může usednouti
Ve svém tichém údolí a sprostém,
Kdežto neštěstí a zkušenost –
Trpká zkušenost – jen bývá hostem,
Který mnohdy zruší pokojnost,
Když do jizby tiché náhle vpadne
Jako překvapení mimořádné
Mezi blahých duchů posádku,
A je z denních vyrve pořádků,
Kterými zvyk všední stále vládne!
131
Šťastný, kdo svou zvědochtivou pílí
Nebyl vyhnán z dědičné své chyše
Na chlum oné nebezpečné výše,
Kde se slaboch odporem i sílí,
I se vysílením v mdlobu chýlí!
Není radno v horách hledat skrýše,
V prudké bouři pod košatou lípou,
Kde se mrštné blesky nejvíc sypou,
Kdežto drtící hrom rázy svými
Zuří mezi stromy vysokými;
Lépe jest se skrýti v háji nízkém
U rodiště otcovského blízkém;
Lépe na mechu jest usednouti,
Deštěm májovým snad promoknouti,
Nežli se svou smělou odvahou
Stát se příkladem či výstrahou.
A však nauku též v mysli noste,
Že pod mechem měkkým zhedvábnělým
Jenom houba, jenom lanýž roste,
Pastorkem jsa rostlin zakrnělým,
Arci za jednu noc, jednu dobu,
Aby ve druhé se octnul v hrobu;
Lípa ale má-li býti stromem,
Jenž by válčil v pozdní budoucnosti
S vichrem zuřivým a rázným hromem,
Temenem svým strmíc do výsosti,
Nemá k zrůstu sedm nocí dosti,
132
Za to ale síla trvanlivá,
Za to jest i skvělá budoucnost
Lípy dorostlé mzda spravedlivá,
Za to sladké manny zásobnost
Zove k lípám pilných snahu včelek,
Aby, dělíce se o výdělek,
V Lipnu zásobily ouly svoje
A včel mladých vyváděly roje.
K této budoucnosti na půl skryté, –
Která hřiby drtíc na atomy
Lípy vychovává rozložité,
Proti nimžto darmo válčí hromy,
Až i z této války pánovité
Naše lípy vyjdou bez pohromy, –
K této budoucnosti spravedlivé
Já se odvolávám na své činy,
Ona nad mým hrobem záz neb dříve
Vnukům českým svědectví dá živé,
Kdo byl vinen a kdo prost byl viny?
Jenom sprosťák v ducha svého mdlobě,
Jenom zištný sobec žive sobě
A té chvíli, kterou svoji zove.
Co se stane, když se octne v hrobě,
I co řeknou o něm potomkové, –
Tím on rozum netrmácí sobě.
Jinak básník sobě počíná,
133
Jenžto z přítomnosti ponížité
Do budoucna zraky vypíná
Na dějiště vnukův rozložité.
Jemu láska ke své drahé vlasti,
Jemu láska k všemu člověčenství
Vlila do srdce to účastenství,
Co se těší všehomíra slasti,
Co v obecné podíl mívá strasti.
Ba i slávy chtíč i sama sláva,
Kterou souvěk básníkovi vzdává,
Ohnivou jej rozpaluje snahou,
Aby vznešenější kráčel drahou,
Aby u potomstva jeho jméno
Jako nyní rovně bylo ctěno. –
Přejte jemu té slabosti lidské,
Přejte jemu slávy poetické,
Kterou u života krátké záři
Sobě získal v potu svojí tváři!
Slična jest ta jeho slávy chtivost,
Ona žádného snad nezhoršila,
A snad mnohých srdcí neduživost,
Mnohých duchů nemoc vyléčila.
Básník aristokratem jest pravým,
Jenžto ozbrojený víry štítem
Vítězem se stane v boji lítém
Proti nedověrcům posmívavým,
Kteří vyšším citům nepřístupni,
Dělníci jsou prodajní a kupní,
134
A že mravné síly nemají,
V sílu parních strojů doufají.
Nikoli já v přítomné té době
Od tleskačů prodajných a kupných,
Od sprosťáků hrubostí svou zpupných
Uznalosti nevymáhám sobě:
Celá mého ducha píle vroucná
Obrací své zraky do budoucna,
Až se tělem touha ona stane,
Která ve slovanských ňádrech plane.
V tuto příští, lepší pro nás dobu
Vyšší básník v síle svého mládí
Zpomene snad na zpěváka „Hrobů“,
Snad mi kvítko lásky na hrob vsadí.
A ti páni kapitáni zdejší,
Kteří budou svážet v dobách blažších
Naše zboží na korábech našich,
Zboží národnosti oběžnější
Do přístavu Slávy bezpečnější,
Snad si na lodníka, na strážníka,
Nebezpečné plavby oučastníka
Také někdy vděčně zpomenou,
Snad za duši bratra nebožtíka
Pomodlí se myslí skroušenou
Modlitbu v čas bouře složenou.
135