Sen.

Jan Pravoslav Koubek

Diplomatická verze Ediční verze

Sen. I.

Trzeba, chcąc czucie rozszérzyć,

Duchy tworzyć a w nie wierzyć.

K. Brodziński.

Já zjevím vám, co se mi ondy ve snách dělo:

Snad ve snách – nebo sen když opanuje tělo,

Můž’ svobodný duch šírou zajmout končinu,

A pásmo dlouhých let svít v jednu hodinu.

Byron.

Kdyžto v noci pozdní dlouhotáhlé Žádoucí se na mne sklonil sen, Ejhle, otevřené hroby náhle Před mým zrakem vyvrhly svůj plen; Duchy vtělené mých věrných druhů Do jednoho řadili se kruhu, S nimi vznášely se nad hroby Mladých mužů vážné podoby, Které matka Sláva porodila, By je na začátku slavné mety, Když do věnců vplítali jí květy, Našim nadějím smrt vychvátila. 94 Oni z dálných přicházeli vlastí, Blízkým jsouce duchem spojeni, Obětí pak byvše různých strastí, Stejnou láskou byli kojeni. V jejich čele jako anděl strážný Děva plná vnady kráčela, Ona pohled půvabný a vážný Z daleka již na mne skláněla. Poznal jsem ji; – hrdé její čelo, Její oči jasně planoucí, Vlasy po plecech jí kanoucí, Celé majestátu plné tělo Velebný jak druhdy výraz mělo, I ta ústa, která tisíckráte Zlíbal jsem, když v blaženější chvíli Moje srdce, svatým citem zňaté, Jako orel z chlumů nadtatranských Ku vyššímu vznášelo se cíli, A mně po rovinách naddněstřanských Růže lásky v rajském sadě květly, Než je, běda! náhle vichry zhnětly. Tato ústa děvy básníkovy Ozvala se ke mně těmi slovy: „Já přicházím z říše stínů k tobě, Bysi zvěděl, že i na věčnosti Dlím u jasných duchů společnosti, 95 Kteří, byvše vlasti ku ozdobě, Sotva že se v květy rozvinuli, Ve šlechetné snaze zahynuli. – “ „Hle zde vidíš v tomto chorovodu Upřímného druhdy pobratřence, Syna mého lechického rodu A milostných písní oblíbence, Jenž tě věrnou přízní chránil stále, Když domyslův klamných plachý roj Pravoslavné protivil se chvále, A tě s bratry vyzval na souboj!“ Při těch slovech vstoupil volným krokem Přede mne muž zrostu vážného. Jeho ducha plamen černým okem Míhal se a sršel skvělým tokem Mně do zraku vyjasněného; Podlé toho zrostu, podlé pění Poznal jsem jej v prvním okamžení: Pod vranými vlasy hrdé čelo, Pod navátou od myšlének vráskou, Žilou pronikající se skvělo, Jakby modrou zdobilo se páskou K nosu orlímu se táhnoucí, Nade ústy hustých vousů pruhy Dělily se v poloviční kruhy K bradě zarostlé se vinoucí, 96 Jež dostojna starořecké brady Tváři dodávala mužné vnady. Můj Dunine4, ty slovanská duše V těle hellenském! – tak zvolal jsem Dolehlivým schvácen úžasem; Časně do chladného země klínu Ustlala ti lůžko smrti kuše, Když jsi pro druhy a pro otčinu Mohútného ducha zápasem Proti předsudkům ku válce vstal, Které krevné bratry ode bratrů Jako cizí rozdělily chatru, Jižto vítr světem rozmetal! – On mne líbal, mou pak tiskna ruku: „Předsudky ty – pravil – dá Bůh, zhynou!“ Po těch slovech zmizel v stínů hluku – Já pak uzřel podobu hned jinou. Tato sotva že se objevila, Bratrsky mé čelo políbila, A své řeči lahodností plynnou „Kochajmy się!“5 vlídně promluvila. Tedy také Magnuszewski6 tebe Otčině tvé nedopřálo nebe? Zkřiknul jsem, tím zjevem ustrašen. – Já, syn země, kdyžto ve své strasti Myslívám u věrné lásce k vlasti 97 Na vás, přátelé vy drahocenní, I na vaše myslím utrpení, I na ten dav krutých neřestí, Jimiž stíhalo vás neštěstí! Praslovanskou přijat hostinností Požíval jsem chleba z vašich rolí, Soleného vaší vlastní solí, Chtěje býti svědkem velkých cností, Které slávě Lechův stálou jsoucnost Svatě zaručily na budoucnost. – Zmizel stín ten v dáli omlžené, Leč mé oko za ním slídící Spatřilo též stíny oddálené Vůkol mojich druhů stojící. Vážný věštec „z Lesa Černého,“7 Pěvců polských starosta a kníže, Stál zde na čele těch zpěvných reků Po boku synovce věrného,8 Jenžto píseň o vítězství kříže Nad baštami druhdy Salemskými Sigmundovu vytlumočil věku, První odvážník, jenž zpěvy svými Ve slovanské řeči plné vděku, Zvuky okouzlený Tassovými, Na nezvyklé osmělil se rýmy. – 98 Na prostoře bližší mému oku Stály po pravém i levém boku Duchy jiných Lechů zpěvem slavných, Kteří nad lůžkem své otčiny Byli svědky v dobách ne tak dávných Poslední své Matky hodiny, Nebo nad mohylou její lkali, Kdyžto poprvé ji v rakvi nové Zrádní pochovali osudové A nevěrné dítky zahrabaly. Jako na zemi tak v duchů říši V davu věrných synů věštec vyšší V dlouhotáhlém skvěl se taláře Berlovládný sluha Oltáře,9 Jenžto válku druhdy zpíval mniší, Jenžto solí attického šprýmu Solil záživný chléb vtipných rýmů, Jím pak vojvody a kastelány I ostatní častoval jest pány, Kteří mezi sebe roztrhali Zemi polskou na velmožné klány, A své vlasti zasadili rány Ranami, jež právům lidu dali. Mne se radostný cit uchopil, Když jsem v muži tom zrak potopil, 99 Po jehožto tváři, ozdobené Z lehka navátým jen ruměncem, Úsměchy a žerty ohlazené Svářily se se svým milencem: Zdali v říši duchův, zutých z těla, Na vady a bludy zapomněné Smí se mrštit ostrých vtipů střela Z kuše satyricky zaměřené? Dosti těžký zdál se mně ten svár; Ale když jsem na tvář pěvce hleděl, Abych konec toho sváru zvěděl, Sklopil on své oči na talár, Tak jako když Heřin skvělý pták Na své nohy hrdý sklopí zrak, Infule pak vážné svatá zář Hned se o mou obrážela tvář! 100 II.

Казалось – пленникъ безнадежный

Къ унылой жизни привыкалъ

Тоску неволи, жаръ мятежный

Въ душе глубоко онъ скрывалъ.

I zdálo se, že vězeň beznadějný

Již služebnému navyk’ životu,

Onť v srdci záměr skrýval světodějný,

Jímž služebnosti léčil tesknotu.

Puškin.

Zmizel stín a podivení nové Zrakům vyskytlo se uděšeným. Hor kavkazských chlumy lazurové S Elborusem věčně zasněženým Přede mnou se táhly dlouhou stěnou Mezi zem a nebe rozprostřenou; Na podhoří hradba pralesů Pod váním se větrů ukláněla, Rozdrážděných hejna Čerkesů Na praporce orlí dorážela. Pod těmito znaky vyšel v jev Chrabrý vojín jiskrnatých zraků 101 K odporu vždy hotov bez rozpaku; On jak novočasný Promethev Ke kavkazské přikovaný skále Ve vyhnanství hledal smrti stále, Až ji našel, vězeň Bestužev,10 Jemuž Marlinského slavné jméno, Které věkem věků bude ctěno, Bratři jeho dali za přezděv. Ňádra jeho na půl obnažená Stužkou červenou potáhla krev Olovem čečenským vycezená. Stužka tato zdobila mu ňádra Krásněji než tkanice a řády, Které okrásila štědrost vlády Diamantem nejdražšího jádra, Perlami též ceny nejvzácnější, Za odměnu služby nejvěrnější. – A když jsem chtěl promluviti k němu, Stín ten zmizel v druhých stínů temu, Kteří nade břehy Tereku Valnou zanímali paseku. Nad tou řekou z jedné strany stály Reků donských bílé stanice, Na druhé pak za horami v dáli Kmitala se aulův směsice; Z jedné strany kříž do beder skály 102 Zaražený zdvihal svoje čelo, „Pomiłuj ny!“ heslo odtud znělo, – Z druhé pod ochranou měsíce Volání „Allah!“ do oblak hřmělo. Jak křestanských duchy bojovníků, Kteří v Katalonském poli klesli Dříve nežli do nebe se vznesli, S duchy svojich hunských protivníků Neukojný obnovili boj: Tak se ve snů čarodějné říši, Na zemi a v povětrné výši Bojujících duchů hemžil roj. Mezi těmi duchy oko moje Zbledlo bohatýra podobu, Jenžto odnesen byl ze souboje Od slzících bratří do hrobu, Když mu jinošských let Vesna květla, Mládež jeho zpěvem nadšená Kolem skrání jeho věnec pletla; Když mu lásky touha plamenná Svatým Zničem11 v mladém srdci plála, S hrdou nadějí vlasť zmilená Když na svého syna pozírala, Na příštího nahraditele Velké ztráty, – temností když časnou Zakryl osud hvězdu velejasnou 103 Na obloze věštců zatmělé, Kdyžto záhy vykopaný rov Schránku přijal ducha Puškinova, Pro něhož vlasť úpěla jak vdova Pro milého v hrobě manžela, I mladistvý úpěl Lermontov, Fenix odrozený z popela, Svého mistra, svého učitele, Svého nejdražšího pěstitele. Vyvolenec, jenž se vznášel zhůru Do kouzelné vlasti ideálů, By dosáhnul ve básnickém kůru Nevadnoucí palmy slávy skvělé, Aby pro slovanskou pro Walhalu Skřítkem byl a strážným zpěvu larem, Ažto v příštích časů proudu jarém Stavitel se najde mysli bdělé, A položí z lásky k rodu svému Základ k Pantheonu slovanskému. A hle v tom nadějném rozjímání Lermontov12, jinošských pěvců kníže, Věnec laurový kolkolem skrání, Ze zástupu druhů kráčel blíže; Kdyžto pak se ke mně přiblížil, Týmě své jsem před ním unížil, Sladkou cítě v srdci útěchu. On mne s tváří plnou úsměchu 104 A přátelským vítal pozdravením – Potom zmizel před mým krátkým zřením. A však jako Richardovi králi Stínové se ve snách vyskytali Synovců od něho zabitých, A mučíce pohrůžkami vraha Zbavili jej poklidu a blaha Ve prsou pancířem pokrytých: Tak prý Lermontův stín pro výstrahu Zjevuje se ve snách svému vrahu, A před Boží trůn jej k soudu zve, Složit oučty z pomstvy krvavé! – 105 III.

Ah! si c’est vous, ombres chéries,

Loin de la foule et loin du bruit,

Revenez ainsi, chaque nuit,

Vous meler a mes reveries!

Nuže, jste-li vy to stíny drahé

Z oné dálky bez hluku a luzy,

Opakujte co noc svoji chůzi,

Byste naplnily mé sny blahé!

Lamartine.

Ob wirklich es geschehen,

Ob ich’s im Traum gesehen,

Es bleibt doch immer wahr.

Dem Dichter ist es eigen,

Dass ihm sich Dinge zeigen,

Die nicht ein Jeder steht.

R. E. Ebert.

Jako mračna, když u větrů vání Na nebi se splaší zkaleném, A blankytná obloha se sklání Nad májovým v milé vlasti dnem: Takto se mi sklíčenému snem Nové objevilo podívání V krajinách mně známých nad Labem. Ač na konci mého obzoru Mnohý z lesů českých vyšlý mrak Zatemňoval nebe prostoru, 106 Kormoutě můj radostnější zrak: Přec se zvolna vyjasnil můj sen, Na dědičnou stranu přenesen. Náhle jsem se octnul na hřbitovu Přemnohými kříži posetém, Stanul pak jsem u nízkého rovu, Jenž pod zvadlým pnul se osetem, Nade čelem hrobu tráva svíží Kolem do kola se zelenala, Jakby nade smrti pevnou mříží Vězni země věnec uplítala. Bez pomníku, bez svatého kříže, Bez nápisu ostavený hrob Nepodával zprávy, koho víže Věrným spánkem jeho nízký strop; Ale ona děva z dálných břehů, Ta bratrských duchů průvodnice, Předstihla mne v obraznosti běhu Jako mírunosná holubice, Jakby na paprsku lunině Láskou okřídlená bohyně, S nadvětrné výše jedním rázem K ctitelům svým dolů slétla na zem. Kolem děvy věští vyvolenci, Dle krve i ducha pobratřenci, Jako hvězdy kolem měsíce U lesknoucím třpytili se věnci, 107 Zrakům mým se různě jevíce; Brzy jak bludičky nad hlubinou Světlem toulavým když v noci husté Chodce vábí na bezcestí pusté, Před okem pak oklamance hynou, By se na jiném zas místě zňaly; Brzy se mi duchové ti zdáli Podobami z limbu příchozími, Aby svými zjevy výstražnými Obrátili naše krátké zření Z této časně marné nízkosti, Od všedního prachu lopocení Tamo do nadhvězdné výsosti V nesmrtelných duchů prostoru, Nespoutaných těžkým jařmem těla. Jako ona věštka z Endoru, Kdyžto svojí čarodějskou mocí Vyvolala nazpět Samuela Ku životu z věčného sna noci: Tak zázračným ona děva prutem Udeřila na sklepení hrobu, Že hned přerazila jeho skobu, Že tím rázem na dně odemknutém Rakev svého pozbavena víka Zhůru vymrštila nebožtíka. On před svými bratry z příma stanul: Bledost pokrývala jeho líce, Z očí rozežžených jak dvě svíce 108 Oheň podrážděných vášní planul Zemským na půl ještě plamenem, A již na půl světlem jasných duchů, Kteří u životě zvěčněném Zemských vášní zbavili se ruchu. Vstana bratřím svým, již kolem stáli, Podával a tisknul věrnou ruku, Oni pak s ním v řeči rozmlouvali, Jejímuž já nerozuměl zvuku. Pravila pak děva kouzelnice: „Nuže, zde jest onen dobrý duch, Jehož jasnohledná zřetelnice Světlem věštích duchů osloněná Dále sáhala jest za hranice, Které starých soustav chránil kruh, Jako čínské carstvo chrání stěna Nájezdem a stářím pobořená.13 „Jemu víru odejmouti chtěli, Kterou básník v sebe pokládal, Mistrové se směšným hněvem chvěli, Sám že za vyučenou si dal; Naň i pokrytcové zanevřeli, Že pokrytstvím jejich pohrdal; Tupivá lež svojím hadím bodem Do jeho se jména vdírala, 109 Zjevná závist příbuzná jí rodem Na něj poskvrnu svou metala: Přec mu tolik zbylo ducha síly, Že neustal ve své těžké píli, – Přec mu tolik zbylo k lidu lásky, Že své živobytí dal do sázky, Aby cizí jmění u požáru Pomoh’ vyrvat náhlícímu zmaru. I jak proti hanám pevně stál, Tak zhoubnému ohni vzdoroval, Poslední byl na svém hrozném stání A bližního chránil bez ustání. Tolik mu však zbylo hrdosti, Tolik staročeské ráznosti, Že se nedočkáno toho dne, Aby hloupé chvály dychtiv byl; Raděj u plachosti svobodné Chtěl být terčem hněvu beze sil. „Na básníkův cestě nebezpečné Nebažil zpěv jeho po věnci, O který se zpěvu milenci Ucházeli z ruky Musy vděčné. Jemu starodávná Parnassidka Toulavou i plachou byla Vílou, Která jako mstivá Eumenidka Porvala jej čarodějnou silou, 110 Unášejíc ho přes hory, skály, Přes hluboká bahna, přes močály Na neznámou druhům výšinu; Ale z této povýšené dáli Vyhlídky se krásné otvíraly V navštívenou Májem končinu. „Nuž o Máji započal své pění, Ale z dolin krásně omájených Vyved’ virtuosa v zločinění, Aby postavil jej na lešení Před diváků houfem uděšených. Rek ten nepojal své lásky dámu Podlé zvyku v Hymenově chrámu, Ale vyveden jsa na popravu Za svou vinu položil svou hlavu Směle pod katovu pod sekeru, Číhající pomstě za ofěru. „Ty ji nyní znáš tu vinu celou, Vinu básníka i osudu; Víš teď, jak se pěvec s myslí smělou Do skeptických zabral přeludů, Víš to, že on s duší v lásce vřelou Ve své lásce nebyl bez bludu... Však že báseň skončil beze sňatku, Že měl ženskou věrnost za pohádku – 111 Toho nepředhazuj jinochovi, Toho nepřipisuj hrobníkovi, Který ve svých vášní plachém zmatku Sám hrob kopal míru srdce svého, Až pak, stana sotva na začátku Svého povolání důstojného, Rychlým pádem do hrobu byl skácen, Nadějím pak vlasti navždy ztracen. „Nikoli to co on učinil, Ovšem co moh’ činit v budoucnosti, Toť jest slušný podnět ku litosti, Že jej hrobem osud zastínil: – To jest slušná chvála zemřelého, Že své druhy povýšil svou snahou, Že byl ducha, citu hlubokého, A vlasť miloval co matku drahou. Miloval ji k poslednímu mžiku, Když mladosti jeho bujný květ Nadějí všech ztrácel romantiku, A pod váním smrti vad’ a bled’, Až pak zvadnuv kles’ do země klínu, Aby znova vykvět’ v říši stínů. „V této obci duchů pospolité Tvého krajana jsem poznala, Když má duše na peruti hbité Z okovů se zemských vyrvala. 112 Tyť jej také poznáš v této vlasti, Až se někdy vymkneš zemské strasti, A jsa tvorů svobodnějších členem Tam se octneš v Máji neskončeném. „Snad již pod sekerou naostřenou Dosti záhy strom družebný padne, Jenž ti podá schránku připravenou Ze šesti desk v lůnu země chladné; Snad již slavík ukryt v jeho chvoji Svůdnou dokonává píseň svoji, Co nás v noci okouzlila vnadné. Pod zábleskem luny bledě jasné Mizí tato noc, a slunce jiné, Před nímž slunce vaší země hasne, Po nebesích bezoblačných plyne Prostírajíc pravdy světlo spasné Nade tvory, kteří branou hrobu Ze sna, ze tmy, ze lži vyvedeni Odmrštili s tělem těla mdlobu, A do vlasti lepší přenešeni, Perutí pak ducha okřídleni, Z prachu vyšvihli se letem rázným, Davše výhost vášním zeměplazným. „Žádná vděčné lásky upomínka Pro milého nesvědčila Hynka, 113 Nedočkalť se myrty družebné Z ruky děvy věrně milující, Ani od rodiny toužebné Oplakán jest nebyl v hrobě spící. „Ach, co za sladkou jest za odměnu, Od své choti věrně žalostnící Umíraje býti oslzenu! Slzy ty jsou perly nejvzácnější V koruně života zemského. Ač je rozchod bývá bolestnější, Kdyžto odchází svůj od svého: Přece jedna slza choti tklivé Za všecky ty slzy přetvářlivé, Které z mnohých očí vyplynou Nad tvou praposlední hodinou – Náhradu ti podá vrchovatou; I má v světě cenu jedinou, Jako relikvie cenu svatou, Které nemá perla nejskvostnější, Jižto ve hlubině nejtajnější Indický ukrýval oceán. Slza ta jest zřejmým důkazem, I na věčnost věnným odkazem: Že jsi na světě byl milován Aspoň od jedinké duše věrné Bez oupravy a lsti licoměrné. 114 „Ale jak když poutník v cizí straně Od svojinců vzdálen umírá, Jak Trappista v osiřelém staně Ze světa se v rakev ubírá, Nejsa poznán od řehole svojí Neznámou se budoucností kojí: Tak dle srdce i dle ducha svého Jinoch básník od svých nepoznán Losu očekával smrtelného, Sobě samému jsa odevzdán, Až i smrt nad lásku laskavější Jej přenesla v život vzájemnější. „Jako na Karlově slavném mostě Ověnčený druhdy básník-kmet, Když jej osud na žebrotu sveď, U cizího v naší zemi hostě Darmo o milostný žebral zhled:14 Tak nad tímto hrobem opuštěným Musa věští s okem zakaleným Nepoznána, nevidína stála, I pro úctu mánům drahocenným Za náhrobek prositi se zdála, Čekajíc naň z ruky šlechetníka, Ne tak pro památku nebožtíka, Jehož jméno bude uctěno, Dokud láska potrvá i díka, 115 Ovšem aby bylo zbuzeno Úctou pro mrtvého pro básníka Mladých věštců nové plemeno, Kteří chovajíce víru pevnou V ňádrech vlastním bolem stíhaných, Hlásali by vlasti bolest zjevnou Ve svých písních Bohem nadaných, Nás pak vedli ku občanské cnosti, Jež by sprostila nás otrlosti, Která vnuky statných druhdy reků, Vnuky vítězného plemene, Proměnila v nátoku dvou věků V ospalce z vysoka učené, Neb v prosťáky, kteří neznajíce Ani velkosti svých vlastních dědů Ze železa mají mozkovice, Srdce mají z kamene a z ledu, – Kteří Času-Ducha nedbajíce, Jímžto veškerý svět pádí k předu, Neproniknou svojím tupým okem Do tvořících duchů otčiny, Ježto nové strojí dějiny, Co ve proudě časův přehlubokém Starou křivdu novým pohřbí tokem! „Jako trup, když sejde na upíra, Ze své mohyly se na svět vdírá 116 Do ospalců tmavé ložnice, A je z hlubokého bouří spaní: Takto píseň, dějův poslice Ta plamenným slovem okřídlená Ať se nad rodáků spánkem sklání, Ať se do utuhlých srdcí vkrádá, Ať je ku národní lásce bádá! Jako láskou rozpálená žena Od milence svého povržená Domluvou i pláčem žárlivým Pohybuje srdcem citlivým Svého zmileného nevěrníka, Až k ní v jeho srdci touha vzniká: Takto český rozhorlený zpěv Nevěrníkům bezcitným se zjev, I jsa spolu rytířem a mnichem Hlasně ozývej se v srdci lichém, Na nevděčnost k vlasti churavém! Jak se v chrámu Páně poskvrněném Ozývá kněz řečník slovem rázným Proti pošetilcům bohaprázným, Pobožné pak žehná Božím jménem: Takto věštec vlastí pohybuj, Tak si práva k srdci osobuj, Nevděčnou pak strunu sejma s lyry Z beránkových utočenou třev, Ocelovou strunou větší míry Na varitě provoď vyšší zpěv, 117 Jenž by stvořil nové bohatýry, Jenž by lásku roznítil i hněv, Svatou lásku ke cnosti a světlu, Lásku ke svobodě, světla dceři, Hněv a válku proti chlapské zběři, Která mrskající líbá metlu. „Čas jest, aby Blánický ten sen, Jenžto od osudu nejistého Zkřisitele očekává svého, S našich zraků byl již zapuzen, By na vlastní spíraje se síly Žádný nespoléhal na příhodu, Aby každý ve šlechetné píli Životem byl oddán svému rodu. Nemáť život tolik ceny v sobě, Bys jej nedbou o vlasť prodlužoval; Sladší spánek musí míti v hrobě Kdo se pro bratry víc napracoval. Jemu, byť i o něm zapomněli Osiřelí vlasti pastorkové, Uznalejší vsadí potomkové Nevadnoucí na hrob immortelly.“ – V tom již ranní znělo kuropění; – Já pak z divného sna vytržen, 118 Pln útěchy, pln jsa uděšení V zamlžený procitnul jsem den. Leč mé srdce silně tlukoucí, Leč po tváři slzy kanoucí, I horkého studený pot čela, – Všecko dávalo mi znamení, Co má duše ve snách přetrpěla, Co jsem zkusil ve svém vidění! 119

Básně v knize Sebrané spisy veršem i prózou, díl 1: