Epilog.

Epilog.
Pánu, panu Josefu Klecanskému.15
Ty, jenž nešťastníkům uchváceným Dravým proudem Labe zbujnělého, Byl jsi s knížetem nám drahocenným, Z rodu našich králů dědičného, Strážcem i podpůrcem připojeným, Přijmi díky srdce upřímného, Že jsi, – ne snad proudu nepaměti Vyrval, – ne snad básníkovo jméno, Ježto v českých srdcích uchráněno, – Ovšem, že jsi schránku osiřelou, Kde jest jeho tělu práchnivěti, Uznalostí pro zásluhy bdělou Na budoucí hledě pokolení Vyrval z tiché tůně zapomnění! – 120 Jak sikulských vládař ostrovanů PřítelskyPřátelsky se vědám propůjčil, I své jméno chválou ověnčil, – Dřív než otcem vlasti od občanů Pro svou lásku k obci nazván byl, – Když zrak jeho skoumavý a hbitý Našel pod chrastím a trním skrytý Syrakusského hrob měšťana, Jenžto nedostihlou vědou svojí Téměř sám i sám se opřel boji Hrubě výbojného Římana;16 Jak se onen Quaestor proslavený Hrobem Archimeda zavděčil, Když naň pomník skvěle obnovený Vítězného Říma nepříteli, Na něhož rodáci zapomněli, Znova postaviti poručil: Takto vroucí díky Musiny, Tak vřelejší díky otčiny Jsou Tvým krásným podílem a věnem, Že jsi na hrobě na opuštěném Úctou k rodákovi vyjevenou, Který k vlasti, k Muse nelíčenou Plál milostí v srdci zasvěceném, Uctil Slovan pěvce slovanského. Ty jsa hoden věnce občanského, Úctou básníkovi prokázanou Poctil jsi též plémě nástupníků, 121 Kteří perutí svou odhodlanou V řádě zpěvolibých zápasníků Na vyšším snad stupni Krásy stanou, Jehož dostihnouti nebožtíku Nebylo již v podole tom přáno, Snad pro jeho mládí nezkušené, Neb že náhle bylo rozerváno Pásmo života již natržené. – Ctěte věštce Bohem nadšeného; Onť neméně v říši duchů platí, Nežli mudřec, jenž se myslí tratí V hloubi oceánu hvězdnatého. Jeho svobodný zrak tamo pne se, Kam se nikdy filosofů hledy Směle neodváží na výzvědy, Ani smělý tubus nedonese. Hle, tak básník zvěstným okem vniká, Klíč kde smyslů lidských neodmyká Brány duchův z těla vyzutých, Pouty pozemskými neskutých! Ctěte věštce Bohem nadaného, Jenžto od srdce ke srdci pěl; Ctěte zápasníka mladistvého, Který básníkem se státi chtěl, 122 A že sám jen sebou jím se stane Vám dokázal v básni odkázané. Ctětež toho, kdo měl úctu vroucí Ku výjevům ducha básnivého, I kdo pomník lásky nehynoucí Vložil na hrob pěvce nadějného! Nuže živ buď zdárný synu vlasti Pro blaho své i svých krajanův, Zasloužené požívaje slasti Zdaru milých těš se občanův; A když z pozemské té nížiny Pozdvihneš se jasným duchem zhůru Do blažené tamo otčiny, V hrobě zanechaje těla stvůru, Budiž ujištěn, že v této době Mnohá slza pro Tě poplyne, Že i Tebe na Tvém vlhkém hrobě Důkaz české lásky nemine, A že mezi činy šlechetnými, Jimiž oblažil jsi bratry živé, I ten důvod citlivosti tklivé, Kterou projevil jsi nad mrtvými, Na posledním nebude skryt místě, Ale u vděčnosti pamětlivé Od Slovanů bude slaven jistě. 123 Jako útulný květ nezabudky Rukou udělený milenčinou Nad pěknější skví se nad květinou: Tak i nad skvělejší Tvoje skutky, Které v naší vlasti jasně slynou, Ten Tvůj důkaz srdce citlivého V této naší nesrdečné době Nad důkazy umu hlubokého Od potomků mladších bude Tobě Výše pokládán pro vzácnost svou; Osvětlí pak všecku slávu Tvou, Jako vysvětlivky knihy dávné Mysl vysvětlují klassickou, Jako arabesky okobavné Malbu osvětlují mistrovskou! 124