Epilog.
Pánu, panu
Josefu Klecanskému.15
Ty, jenž nešťastníkům uchváceným
Dravým proudem Labe zbujnělého,
Byl jsi s knížetem nám drahocenným,
Z rodu našich králů dědičného,
Strážcem i podpůrcem připojeným,
Přijmi díky srdce upřímného,
Že jsi, – ne snad proudu nepaměti
Vyrval, – ne snad básníkovo jméno,
Ježto v českých srdcích uchráněno, –
Ovšem, že jsi schránku osiřelou,
Kde jest jeho tělu práchnivěti,
Uznalostí pro zásluhy bdělou
Na budoucí hledě pokolení
Vyrval z tiché tůně zapomnění! –
120
Jak sikulských vládař ostrovanů
PřítelskyPřátelsky se vědám propůjčil,
I své jméno chválou ověnčil, –
Dřív než otcem vlasti od občanů
Pro svou lásku k obci nazván byl, –
Když zrak jeho skoumavý a hbitý
Našel pod chrastím a trním skrytý
Syrakusského hrob měšťana,
Jenžto nedostihlou vědou svojí
Téměř sám i sám se opřel boji
Hrubě výbojného Římana;16
Jak se onen Quaestor proslavený
Hrobem Archimeda zavděčil,
Když naň pomník skvěle obnovený
Vítězného Říma nepříteli,
Na něhož rodáci zapomněli,
Znova postaviti poručil:
Takto vroucí díky Musiny,
Tak vřelejší díky otčiny
Jsou Tvým krásným podílem a věnem,
Že jsi na hrobě na opuštěném
Úctou k rodákovi vyjevenou,
Který k vlasti, k Muse nelíčenou
Plál milostí v srdci zasvěceném,
Uctil Slovan pěvce slovanského.
Ty jsa hoden věnce občanského,
Úctou básníkovi prokázanou
Poctil jsi též plémě nástupníků,
121
Kteří perutí svou odhodlanou
V řádě zpěvolibých zápasníků
Na vyšším snad stupni Krásy stanou,
Jehož dostihnouti nebožtíku
Nebylo již v podole tom přáno,
Snad pro jeho mládí nezkušené,
Neb že náhle bylo rozerváno
Pásmo života již natržené. –
Ctěte věštce Bohem nadšeného;
Onť neméně v říši duchů platí,
Nežli mudřec, jenž se myslí tratí
V hloubi oceánu hvězdnatého.
Jeho svobodný zrak tamo pne se,
Kam se nikdy filosofů hledy
Směle neodváží na výzvědy,
Ani smělý tubus nedonese.
Hle, tak básník zvěstným okem vniká,
Klíč kde smyslů lidských neodmyká
Brány duchův z těla vyzutých,
Pouty pozemskými neskutých!
Ctěte věštce Bohem nadaného,
Jenžto od srdce ke srdci pěl;
Ctěte zápasníka mladistvého,
Který básníkem se státi chtěl,
122
A že sám jen sebou jím se stane
Vám dokázal v básni odkázané.
Ctětež toho, kdo měl úctu vroucí
Ku výjevům ducha básnivého,
I kdo pomník lásky nehynoucí
Vložil na hrob pěvce nadějného!
Nuže živ buď zdárný synu vlasti
Pro blaho své i svých krajanův,
Zasloužené požívaje slasti
Zdaru milých těš se občanův;
A když z pozemské té nížiny
Pozdvihneš se jasným duchem zhůru
Do blažené tamo otčiny,
V hrobě zanechaje těla stvůru,
Budiž ujištěn, že v této době
Mnohá slza pro Tě poplyne,
Že i Tebe na Tvém vlhkém hrobě
Důkaz české lásky nemine,
A že mezi činy šlechetnými,
Jimiž oblažil jsi bratry živé,
I ten důvod citlivosti tklivé,
Kterou projevil jsi nad mrtvými,
Na posledním nebude skryt místě,
Ale u vděčnosti pamětlivé
Od Slovanů bude slaven jistě.
123
Jako útulný květ nezabudky
Rukou udělený milenčinou
Nad pěknější skví se nad květinou:
Tak i nad skvělejší Tvoje skutky,
Které v naší vlasti jasně slynou,
Ten Tvůj důkaz srdce citlivého
V této naší nesrdečné době
Nad důkazy umu hlubokého
Od potomků mladších bude Tobě
Výše pokládán pro vzácnost svou;
Osvětlí pak všecku slávu Tvou,
Jako vysvětlivky knihy dávné
Mysl vysvětlují klassickou,
Jako arabesky okobavné
Malbu osvětlují mistrovskou!
124