Dru. Josefu Čejkovi,
příteli svému1.
Stopnie prawd:
Są prawdy które mędrzec wszystkim ludziom mówi,
Są takie które szepce swemu narodowi;
Są takie które zwierza przyjaciołom domu;
Są takie których odkryć niemoźe nikomu.
Poezye A. Mickiewicza. Tom. VIII.
Zdania i uwagi. Z dzieł Jakuba Bema,
Anioła Slązaka (Angelus Silesius) i
Saint Martina.
Jsou tajnosti, jež básník světu hlásá všemu,
Jsou také, které šepce národu jen svému,
Jsou také, kterých přátelům jen svěří domu,
Jsou také, kterých nemůž zjewit pranikomu.
A. M.
Na důkaz své lásky nezachvělé
Kvítko podávám Ti osiřelé,
Které na přítele Tvého hrobě
O půlnoční utrhnul jsem době.
Přijmi, druhu věrný, s myslí vděčnou
Tuto nezabudku trudoléčnou,
61
Ona Tvému srdci připomene
Mnohou radost uplynulých dní,
Když v mladosti láskou ověnčené,
Když ve přízni s Hynkem drahocenné
V májovém jsi zkvétal výsluní;
Kdyžto někdy po té jarní vláze,
Kterou z očí láska vylila
Aby teskným srdcím bylo snáze,
Dvojí duha vám se jevila
Nadějí, těch mnohobarevných,
A vyhlídky na svět velekrásné
Kouzlily vám ve snách malebných
Stálé lásky Eldorado šťastné!
Já jsem také druhdy šťastný byl,
Já též o stálosti lásky snil,
Ale co mně milým, drahým slulo,
Všecko v říši bájek uplynulo,
A jen relikvie blahé lásky:
Rusá kadeř, z vlasův jehlice,
Ouzký proužek červenavé pásky,
Částka blankytové tkanice,
Uschlý modrák, v polích zrostlý dálných,
Pohnětená růže bez lupínku
Vábí někdy pohled očí kalných,
Představujíc lásky upomínku.
62
Přátelé? – ach, těch by bylo dosti,
Kdybych k nim měl více důvěrnosti,
Kdybych slova skrytá pod zámínku
Za výraz měl ryzí upřímnosti,
Kdybych nesoudil jí po účinku!
Časně poznal jsem já ošemetnou
Nestálého světa povahu.
Jak Syreny píseň lichometnou
Onen Laertevič světobludný
Za nebeskou měl jen výstrahu,
Aby vír ho neuchvátil svůdný:
Takto přátelství, to slovo krásné
S jeho kolébavkou přeblahou,
Chtěl bych sobě míti výstrahou,
Kdyby nebylo Tvé přízně spasné,
Jež mne novou sílí odvahou,
Jak Tyrtaea píseň v bitvy zteku
Sílila jest srdce ranných reků,
Aby oslabenou třeba silou
Život za vlast nasadili milou.
Přijmi tedy nazpět tuto píseň,
Která z lásky k Tvému příteli
Směle hrobní otevřela tíseň,
Aby naše zraky uzřely
63
Stín či obraz druha odňatého,
Jehož uzřít nebylo mi přáno
Dřív, než za dnů Máje květnatého
Jeho jméno bylo vymazáno
Z knihy života – jen začatého!
***
Ale dříve, než dle rady Tvé
Líkův uchopím se satyrických,
Přijmi, druhu, podlé přízně své
Floru těchto rýmů elegických.
Mnohé kvítko vzácné tak i prosté,
Které v liliové nevině
Na posvátném poli z jara roste,
Není šperkem hrobu jedině,
Ovšem takto tymian, tak růže,
Jako pelyněk se hodit může
Do latinské někdy kuchyně;
Ale mysl zbožná, lidskost čistá,
Hrobů němých tichá velebnost,
Lidského pak srdce víra jistá
Ve záhrobní ducha budoucnost,
Co tak potřebná je básníkovi
Jako zemi slunce jasná svíce,
Jako potřebny jsou sokolovi
Perutě a bystré zřítelnice,
Brání hrobův mečem archandělským
Proti satyrám – snad nepřátelským.
64
Látka elegie od satyry
Ač je rodem svým tak vzdálena,
Jak dvě struny, služky jedné lyry,
Jak jednoho těla ramena,
Jako pravé oko od levého,
Jako výsluní dne májového
Od vlažičky vzdáleno je raní,
Jako pláč od smíchu panenského,
Jak lest od věrnosti sličných paní;
Přece básník, jenž by z toulu rýmův
Na hrob metal šípy lehkých šprýmův,
Neobstál by před tím svatým citem,
Jehož podlá jenom nezná chatra,
Která bezbranného tupí bratra,
I když rakve víko jest mu štítem:
Sama hrobův němá výmluvnost
Kárala by tuto urputnost,
Svatou silou pokory své tiché
Tlumíc šprýmy nemístné a liché.
Vězte, často v duchu básníkovu
Tají mysl jedna dvojí zjev,
Dotkne-li se pěvec struny z kovu
Nebo struny z beránkových třev:
Podlé této suďte srdce jeho,
Podlé oné suďte jeho hlavu;
Ale když se zvyku kejklířského,
Když se vzdálil soběckého mravu,
65
Kdyžto ani v smíchu ani v pláči
Dvojice té krásné nerozdvojil,
V níž se hluboký cit s umem spojil:
Tehdáž básník podobá se hráči,
Jenž ne k vůli odvětě a zisku,
Ale na domluvu hostí svých,
K zelenému zased’ ke stolisku,
V dobách mnohé práce zhoštěných,
Ne snad, aby štěstí v kartách zkusil,
Ale hrá, že prosen hráti musil,
Nejsa bedliv svého prospěchu,
Ani šťastných barev úsměchu,
Ale v ochotné své hostinnosti
Zisku nedbaje baví své hosti,
A v jich zábavě má útěchu.
Zda se hráč ten zásluh nedočinil,
Kdyžto maje v ruce zbraň i zbroj
Proti hostům svým se neprovinil,
Dbaje o svornost a o pokoj?
Budu-li já tímto dvorným hráčem,
Neb svých výhod pilným pomahačem,
Oboje to sobě připište;
Neb jste na mne dvorně natírali,
Abych spolu hrál, když vy jste hráli;
A když hraju – již se utište.
Srdce mé alespoň sílí víra,
Že kdo nucen hrá, neb prosen zpívá,
66
Více štěstí ve hře, v zpěvu mívá,
Než kdo mezi zpěváky se vdírá,
Nejsa vykřičen a vyvolán, –
V domu Apollina sprostý Pán!
Šťastný jestli v zpěvném zápasu,
Ušed chvále sudích Midasů,
Ušel na světě i v říši stínův
Tupým střelám mstivých Apollinův,
Kteří se svou marnou nadějí
Po planém se bobku shánějí,
Jako druhdy jejich prapraděd,
Chtěje milostkám svým vyhovět,
Za Nymfou se honil Penejickou,
I na místo stíhané té děvy
Objal svojí rukou násilnickou
Vílu, ježto svrhla krásu lidskou,
I hned stála dřevem mezi dřevy.
Tebe tedy žádám za rozsudek,
Za Tvůj rozsudek a radu Tvou,
A podávám tuto kytku svou
Z růží náhrobních a nezabudek.
Rozsuď po pravdě svým duchem jasným,
Zdali výbor těchto sprostých květů
Výborem byl zahradníka šťastným,
Zda se dle Tvé mysli hodí světu?
Má-li pro peluňky satyrické,
Má-li pro pálčivé kopřivy
67
Našich duchů sad víc obživy,
Než pro bledé květy fantastické,
Než pro lotos z říše pra-mystické,
Který korunu svou květoucí
Ke hladině pod ním plynoucí
Sklání před paprskem slunce žhavým,
Jakby milencem byl ostýchavým,
Který pod lunou jen bledolící,
Když se zrada uhostila v lůžku,
S toužebností čeká milující
Na svou bázlivou leč věrnou družku,
I před ní své srdce otvírá
Tajemstvími lásky naplněné,
Až se slunce z moře probuzené
S okem zrádným na svět ubírá,
Pak ukončí lásky mysterie,
Které temným závojem noc kryje.
Buda poslušen Tvé věrné rady,
Dokonám já známou Tobě cestu,
Která ze hřbitova ze zahrady
Cypressové zavedla mne k městu,
Kdežto mezi hlukem vad a bludů,
Mezi neukojných vášní křikem,
Jenžto rozmáhá se beze studu,
Nelze nebyti než satyrikem;
Těžko jest na dráze Demokritské
Nedosáhnout palmy mučednické;
68
Těžko přebývati v nájmu stálém
Pravdy, kde lež domácí jest paní,
Nebyti pak vyhnán s Juvenalem
Tamo někam do písčitých strání,
Kdežto pod vedrem a pod úpalem
Jeden svět se ke druhému sklání.
Tedy jak se nyní se tklivostí
Pláč můj ozval na hrobišti těl,
Takto v nemocnici chorých duchů,
Takto na klinice chorých cností
Bez urážky schvalní jemných sluchů
Smíchem zjevený se ozve žel!
Kéž bych vládna vyšší ducha silou
Vlád’ též tajným srdcí lidských klíčem;
Kéž bych svojich hříchů čeleď milou
Dříve vyléčil svou prací čilou,
Než vad cizích budu ranhojičem;
Kéž bych takto duchům nedůtklivým
Stal se lékařem, neb lékárníkem,
Jak Ty býváš tělům neduživým
Moudrým hojičem a pomocníkem!
Přece ale pochybnost mne hněte,
Zdali po Satyry ostrém noži
Chorý špitálnímu ujde loži,
Zdali stálé zdraví jemu zkvěte,
69
Kdyžto básník na outraty cizí
Z ruky posměvačů věnce sklízí,
A svým vtipem na sebe síť plete,
Jako moucha, kdyžto pavučinu,
Která malbu hyzdí zaprášenou,
Chtěla svojí proraziti hlavou,
Často nese svojí zkázy vinu,
Cítíc, že má nohu zapletenou,
A že bude pavoukovi stravou?
Nuže zapru tedy sebe sám,
Buda slušným, buda spravedlivým:
Napřed sám své bludy v posměch dám
Na ofěru steskům nedůtklivým;
Uměstím pak svoje věšťčí druhy
U blažené elysejské luhy,
Sám se svatým skokem Kurciovým
Do Tartaru hlubokého vrhnu;
Ač i hrdost mnohých druhů strhnu
Dolů k spolusoudcům Minosovým,
Přece nejméně svých vad a bludů –
Cizích jen se dotkna – šetřit budu.
Rozhodne pak duchův appellací
Odhodlaná k hromonosným bleskům,
Zdali jsem měl dosti resignací;
Pak i také pováží cech psací,
Hotov k syčení a ku potleskům,
Zda měl právo ku svým na mne steskům!
70