N. N.2
Přijmi tuto píseň na památku
Outlé lásky obou druhů svých.
Jenom zpěvu dar mi ze všech statků
Setrval vždy věrný v divém zmatku
Sklonností a časův měňavých.
Píseň moje arci nezná štěstí
Idyllicky vychované lásky,
Která růže bez trnů jen pěstí,
Zrostlé ve májovém sadě mladém,
Která plané sije sedmikrásky
Po záhonech ležících nám ladem,
Kdežto neouroda českých polí
V novém roku novým hrozí hladem.
Zpěv můj vyhnanec jak zabloudilý,
Když mu bratra zabil vítěz–vrah,
Nad věšťčími druhy hlasně kvílí,
Které složil osud na marách!
71
Pod křídloma Fenixů těch vyšších
Zpěv můj odvážný se ukrývá,
A ve chvilkách Bohu někdy bližších
V tajemné se noci ozývá,
Neb na lípě někdy hřbitovní
S kulichy o příští době sní.
Snad se nezhoršíte na básníka,
Že jsa bedliv věcí posledních
Z lásky k vám se změnil v pomocníka
Zpěváků bez štoly pohřebních?
Či snad chcete, aby naše píseň
S perutě své střásla hrobní plíseň,
By snad dle povahy sokola,
Jenžto mrtvoly prý nedotkne se,
Kroužila se kolem do kola
Ve světáckých lovců hlučném plese,
Kteří prázdni mysli elegické
Bludem spjati bludy honí lidské,
Ale ozbrojeni hrotem vtipu
Jízlivých a ironických šípů,
Naostřených v dílně satyrické,
Vám by mohli těžké zadat rány,
Že by musily být lékovány,
A vy v nemoci své terčem novým
Byli byste šípům básníkovým!
Totě jeden ze zpěváckých hříchů,
Že pouštíme volnou uzdu smíchu,
72
Kdyžto cizí vada, cizí blud
Žebře o litost a dlužný stud! –
Velký jest, kdo zapříti se umí,
A svůj posměch nad svým bratrem stlumí,
Kdyžto z toulů vtipem naplněných
Sarkasmu šíp na svůj výhost čumí,
Aby prudký střelce svého sluha
Do ňader se zaryl obnažených
Poddaného směšným bludům druha;
Větší jest, kdo nepřítele svého
Posměchům, snad slušným, propadlého
Za terč svojim nevystrčil vtipům:
Největší jest ten, kdo protivníka
Jako svého přítele a pokrevníka
Brání proti posměvačů šípům.
Dobročinný jest, kdo nebožtíku,
Který v světě nežil bez zásluhy.
Vděčným slovem dávné splácí dluhy
Bez naděje k příjmu slušných díků.
Nuže na hrobech můj zavzni zpěv,
Na hrobech, kde místa k smíchu není;
A zde cnosti mrtvých bratří zjev,
A jen k výstraze a k poučení
Nastiň jejich blud a provinění!
73
Tak jest. Popřeje-li ale Bůh
V službě vlasti volnějšího času,
K dalším zpěvům pozdvihneme hlasu,
Bychom lépe splatili svůj dluh
Velkým malomocných vnuků předkům,
Tvůrcům české oslavy a svědkům.
Jejich duchy z hrobů vyvolané
Ať se v písni zjeví odhodlané
Jako hodovníkům Bankův duch.
Ať si sednou s vámi u besedy,
Slzami ať naplní vám hledy,
Pronikajíc hluchých hostí sluch.
Mnoho hluchých jest a zimomřivých,
Málo synů blaha vlasti chtivých,
Méně andělů co z povolání
Hlásali by prachům z mrtvých vstání!
Já se tedy kouzelníkem smělým
Stanu na hřbitově české slávy,
A ponocným o půl noci bdělým,
Dávné stíny z dávné zbudím návy,
Aby svojim vnukům nedospělým
Potřebné již netajili zprávy,
K čemu velcí tito otcové
Velkých činů byli tvůrcové,
Kdyžto našim časům na násadu
Malátných a nemotorných činů
V pustém staročeské slávy hradu
74
Nezdařilých zanechali synů,
Jejichž ouzkým srdcem plným chladu
Ani před branami rozložený
Nový nepohne již Hanibal,
Jenž přes hory české vyřícený
Lépe nežli Punín zisku dbal,
A v Kampanské Lutomírců pláni
V mrzké zahálce a liknování,
Uchvácených výhod neprospal.
Bůh mi svědkem, že jsme otrlejší,
Že jsme mnohem více ospalejší,
Nežli štěbetavé vlastovice,
Které v zimě na noclehu dlíce,
Vesele zas zbuzují se ze sna,
Když je k práci vzývá nová Vesna.
Zimních zanechavše příkrovů
Ke svému se berou domovu.
A když nezvaného hostě-vrabce
Svévolnost ta panská zlenošilá
V bytu vlastovek se rozhostila,
Nebo nezbedného ruka chlapce
Jich lepenku skrovnou rozbořila:
Vlastovičky svedou pro vlasť boj
Až ustoupit musí vrabčat roj,
A vítězná paní vlastovička
Do vlastního sedne obydlíčka.
***
75
Tedy zříceniny, tedy hroby
Bude v příští slaviti zpěv můj.
S náhrobků těch pominulé doby,
Kolem kterých břečtan nevadnoucí
Našich dějin věnec ovil svůj,
Sejmu sobě vzor i látku skvoucí.
Těžký oukol pro slabý hlas můj!
Musa svědkem minulosti svědků
Zahřeje nás v mrazu nynějším
Dá-li Bůh ke cnostem platnějším
Na výsluní dějův našich předků.
Bdělí synové pak matky-vlasti
Budouc přesvědčeni že mně sláva
Není obojetná otčiny,
Ba že její strast je dílem strasti,
Která moje blaho podkopává,
Nebudou mít tolik příčiny
Půhonného užívati práva
Proti zprávnějšímu dlužníkovi,
Který podlé povolání svého
Méně písmem, víc živými slovy,
Více daní činu ukrytého
Ve své kapistranské povinnosti
Dotud stále o to pečoval,
Aby poklad české národnosti
Nám se na ourocích zachoval.
A že nebyla ta péče marná
Budoucnost vám zjeví blahodárná;
76
Neb tu víru naše srdce chová,
Z našeho že někdy popelu
Vzejde plémě, v němžto naše slova
Najdou falanx vyznavatelů!
Byť i třeba papír s pergamenem
Nikdy nebyl zasnouben s mým jménem,
Byť i nikdy kontrfekt mé tváři
Od veselých druhů zamluvený
Nevyskyť se mezi kalendáři
Na ulici za sklem vyvěšený,
Byť i třeba u besedy hlučné
Naše s vlastí zasnoubené jméno,
Chvalné žárlivosti nepříručné,
Hned po svatbě bylo zamlčeno,
Byť i nebylo víc poloučeno
S jménem mužů, kteří s přímou duší
V ouřadě svém zisku neoddaném,
Písaři jsou věrní při záduší
Od praotců našich odkázaném:
Přece bude svědčit o mně věst.
Příštího pak výbor plemene
Také o mně někdy zpomene,
Že jsem miloval i vlasť i čest!
I že plamenných slov jiskra malá
Byla částí ohně svatého,
Na němž jasná pochodeň se zňala
Vyšších směrů rodu slávského!
A ten nález o nás prohlášený
77
Bude stvrzen pečetí těch lechů,
Jimžto naším ohněm ozářený
Kruh se zaskvěl slávy Staročechů
Ve své nové kráse národní,
Jak když duha lidem pro útěchu
Nad velkou se skvěla povodní.
Vítej slovo žívé, okřídlené,
Ty jsi jarým orlem bujných sil,
Co se s orličaty k slunci žene,
By je vyšším letem rozjařil!
Slovo v němé knize zabedněné
Jesti ovšem orel, jenžto střelou
Usmrcen byl za odvahu smělou,
Která vnady dodávala k letu
Od svých křídel zrazenému kmetu,
Jenž teď na ukázku vycpaný,
Do inventáře pak zapsaný,
V neznámém snad vězí kabinetu.
Nuže zhůru k slunci orlem jarým,
Smrti zanechám si ke dnům starým!
Vítej slovo živé, okřídlené,
Tyť jsi zpěvolibým slavíkem,
Jenž svá písklata svým peřím hřeje,
Jenžto mezi kavčím povykem
Ze své outlé duše omlazené
Svojim slavičatům k srdci pěje.
78
Slovo v němé knize zabedněné
Jest jen vyučeným básníkem,
Jenžto slavíčí zpěv opsat chtěje
Nadarmo se zbrojí slovníkem,
I jen darmo výrazů v něm hledá
Pro zpěv, ký se slovy popsat nedá!
Nežli tedy věkem zimomřivým
Na své bujné hlavě zešedivím,
Slavíkem chci zůstat, mistrem zpěvným.
Básník ať se slovem, rýmem cvičí,
Slavíčích-li zvuků nevylíčí;
Já jen mistrem dále budu zjevným
Pro tu slavíčí svou rodinu,
Pro tu mladou českou družinu!
Mladna u mládeže spolku milém,
Mládeže té vlasti zrůstající,
Zmýliti se nedám v duchu čilém
Od drůbeže na mne kvokající,
Ani od vrabčíků štěbetavých,
Ani od výrů ni od havranů,
Kteří na mne z pelechů svých tmavých
Ráčili by metat svoji hanu.
Když mne Musa, jsouci povědoma
Mého bytu, jednou navštívila,
Ale nenajdouc mne, běda! doma,
Od dveří mých zas se uchýlila,
79
Tenkrát povinnost mne ujařmila
V panském paláci a v škole městské,
Abych na tom českém na přílohu,
Slouže drahé vlasti, slouže Bohu,
Rozesíval plodné zrno české.
Teď když Musa v době oprázněné
Přes nízký práh ke mně vstoupí hostem,
A mé srdce Bohem naplněné
Vilije své city nenucené
V nehledaném verši, v rýmě prostém:
Věřte, hana soudců oprávněných,
Umělého hana přítele,
Jako ohlas pochval projevených
Bez ohledů slušně podezřelých,
Svého neminou se oučele!
Nuže nám Ty zůstaň přítelem;
By pak naše přízeň neochladla,
Zůstaň věrným pravdy ctitelem,
A ji stále hlásej bez ohledu,
Byť i hořkla jako hořec jedu,
Byť i v našem srdci sladla
Jako známá českého slast medu.
Pravda málo kdy je bez žíhadla,
Proč by naše láska k ní uchřadla?
Zřítelnice jenom krátkozraká
Křivě hledí na tu upřímnost,
80
Která tobě poví bez obalu:
„Bratře jako umělec jsi „Raka,“
Nebo srdce tvé je bez zápalu,
Bez konceptu jestiť péro tvoje,
Ale dobrých činů nejsi prost,
A co člověk jsi mně milý dost,
Milujme se dále bez rozbroje!“
81