Hřbitov o dušičkách.
Letyt woron
Z čužích storon
Žalibno kráče;
Ach ne odna maty,
Ne odin batěnko
Za synočkom pláče!
Červenoruská píseň.
Dalekáť cesta má!
Marné volání!!
Nezdárné již dítko listopadu
Jasný den se chýlil ku západu;
Zbožných poutníků se valný dav
K městu ze svatého pole valil;
Tamto našich otců svatý mrav
Mnohé oči slzemi jest zkalil,
Které vroucím citem podnícené,
Jako v dobrou půdu dobré símě,
Vykanuly tiše na hroby,
Ježto svoje klesající týmě
Ozdobené krásou nových věnců
V nový oblouk napínat se zdály,
By nad lůžkem smrti zasvěcenců,
Kdežto za duše jich svíce plály,
Nám klekátko vyšší urovnaly.
85
V této chvíli oči pozemšťanů
Zemské mázdry na půl zbavené
Do vyššího vznášely se stanu,
Jako zraky věšťcův nadšené;
Volný duch hbitější perutí
K nebeskému pnul se klenutí,
A ve srdci toho světa prostém
Ozvala se jak zpěv labutí
Naděje, co vábí ku výsostem,
K nimžto život pozemský je mostem.
V této době stál jsem nad hrobkami,
A uchvácen všecek myšlénkami,
Kterých žádná nevylíčí slova,
Vrátil jsem se na svět ze hřbitova.
Moji duši na půl potěšenou,
Na půl ke smrti až zarmoucenou
Divné obklíčily důtazy,
A obraznost příštím zanícenou
Rozohnily smrti obrazy.
Jakož tvářnost světa neznámého
Tkvěla v duchu plavce odvážného,
V kouzelném prostřena kosmorámě,
Dřív než koráb po nejistém běhu
Přistal k jeho dalekému břehu,
Dřív než vítězného kříže rámě
86
Pod svou vládu zajalo ty země,
Kteréž na prostranství nezměřeném
V počtu zanímaly nezlíčeném
Nevídaných tvorů nové plémě:
Tak se duch můj v blahé víře topil,
Když se ve svém nebetyčném letu
K onomu vypínal blahosvětu,
Jehož žádný Kolomb neodklopil,
K němuž ale každé srdce lidské,
Když je na korábu živobytí
Stíhá bouř a prudké vlnobití,
Hledá rohů jehly magnetické.
Ty myšlénko o nesmrtelnosti,
O životě v onom světě věčném,
Hluboko pronikáš do vnitřností
Důvodů všech, kterékoli hostí
Blahá naděje v svém lůně vděčném.
Křídlem této soudné naděje
Ať již duch můj tamo dospěje
Na tu výši, horu na posvátnou,
Kde se mudrc opře myslí statnou
Světu, když se naň svět usměje,
Jako na jinocha-panice
Prodajná se směje svůdnice;
Kde nepadne cnostný na kolena,
By se liché skláněl marnosti,
Byť mu v službě světské světa cena
87
Byla černobohem udělena
Za oběžný peníz necnosti;
Kde i rozkoš, kde i sláva světská,
Co s hrdostí často bezečelnou
Chce se zváti slávou nesmrtelnou,
Vyhlíží jen jako cetka dětská,
Kterou chůva vručila za hračku
Svévolnému chovanci a plačku.
Marná jest ta slávy lačná píle,
Směšná hrdých červů klopota,
Když ve hmotném toho světa díle
Smrti oukap tajně klokotá,
Zdali dnešní neb zejtřejší chvíle
To rejdiště zemské stroskotá;
„Mene Mene Thekel“3 za výstrahu
Měj tu lhůtu pro svou marnou snahu!
Kdo v tom světě jalovým chce činem
Býti nesmrtného jména synem,
Hlouposti je soudruh nerozdělný.
Chtěj neb nechtěj, milý synu světa,
Přece musíš býti nesmrtelný,
Ovšem tamo v onom světě jiném,
Až po vládě těla bude veta. – –
Jak se hejna plachých čejk a kání
Kváčíc nad jezerem snášejí,
88
Když se bouře z černých mraků s klání,
Větrové pak od severních strání
Vlny k tuhé válce srážejí;
I jak po té bouři po přestálé
Lodník z nejistoty ouzkostlivé
Řídí vetchý člunek dál a dále,
Až bezpečen vejde nenadále
Ku břehům té stráně žádostivé,
Kde choť jeho s dítkem jeho žive:
Takto myšlének mých bouře divá
Člunem naděje mé zmítala,
Až pak víra mého srdce živá
S nadějí se v portu vítala,
I ve tmách mi svítil bílý den.
V tomto rozjímání pohroužen,
Jako rybolovka ponořená
Do dna rybnatého jezera,
Spatřil jsem se náhle okroužena
Podzimního mrakem večera,
A již na obloze mlhavé
Na půl mrakem zahalená hustým
Nachýlila tváře zvědavé
Bledá luna ku dolinám pustým.
Já pak sám a sám jsem pozůstal
Osiřelý na hřbitově host,
Kde velebná tichost panovala,
Hrdá na svou němou výmluvnost,
Jižto jenom větřík přerýval.
89
Jenž z lehounka květy províval,
Které láska věrná, neskonalá
Z ruky vděčné mrtvým darovala.
Touto samotností blaze zňatá
Moje duše mírem oplývala,
Jako děva poutem lásky spjatá,
Když se slib a věnost rušit jala,
Po zpovědi svaté při pokání
Novým mírem zase oplývá,
Když ji strážný Slibu anděl chrání,
A nevěrné mysli odrývá.
Velikých ty učitelko cností,
Vzývám tebe, svatá samotnosti!
Ve tvém zahalen tu závoji,
V hustém závoji a neproniklém
Vzdoroval bych v tichém odboji,
V spolku srdce s hrdou hlavou spiklém,
Veškerého světa rozbroji,
Jenžto hrozných nepravostí hřmotem
Nad ohlasem cnosti vyniká,
Jako havraní křik nad klokotem
Ukrytého v houšti křovníka.
Třikrát šťastný, kdo se vyrval hluku
Luzy vzdělané a zhloupa zpupné;
90
Kdo se v samotě skryl nedostupné,
Kde neslýchá městských zvonů zvuku,
Vzdálen spolku sobců lícoměrných,
Vlastnímu jen zisku stále věrných.
Kdežto není svědkem planých půtek
Trubců včelou veskou krmených,
Kde jen srdce platí, a kde skutek
Převýší dav vtipů smyšlených
V mozku zahalečů rozených.
Blažený, kdo v stráni poustevnické
Ušel nehodě té rozkolnické,
Která u světáků hlučném davu
Hrdou odcizuje srdci hlavu.
Já jsem všeho toho světa syt,
Jeho bláznovství i moudrosti,
Jeho lakomství i štědrosti,
Jeho zármutku i radovánek,
Jeho lačnosti i hodovánek;
Nyní sám a sám chci býti skryt
Tam kde stálý mír svůj rozpjal stánek,
Tam kde nezkalený plyne klid
Tokem jasným, do něhož se zhlíží
Luhu májového roucho svíží,
Kdesi v nedostihlém údolí,
Kdežto slavík o svobodě jsoucí
91
V tiché jarní noci šveholí
Po venkovsku ze své hrudi vroucí.
Šťastný výtěžkem kdo svého plouhu
Kojí skrovnou svého těla touhu.
Jak oučastník nádherného kvasu, –
Který za sklenici tokajčiny,
I za štávu cizí rakoviny
Nesmí svého pozdvihnouti hlasu
Proti kastě hrdých hodovníkův,
Když se zjevné pravdě, když se právu –
Smělým hlasem pravdy protivníkův
Děje křivda dle soběckých mravů, –
Milerád by od těch skvostných hodů
Rychlým tryskem utek( na svobodu
Přes práh nízký pod svou nízkou střechu,
Kdežby sobě zjednal klid a těchu: –
Jako přivlečený ke tabuli
Strašně hostinného Kaliguly
Onen otec, jenžto syna svého
Ztratil mžikem vraha vševládného, –
Jak ten otec vínem napojený,
Hodovnickým věncem ozdobený,
Drahocennou nakropený mastí,
Po komnatě toužil uzamčené,
Aby po hostině zlořečené
Dvojí bolest nad svou vylil strastí,
92
Přeukrutnou bolest otcovskou,
Ovšem trpčí bolest otrockou,
Kteráž pod závojem veselosti
Rvala srdce žalostnému hosti,
Aby hody téměř Tantalovy,
Aby dary proklel Caesarovy,
V nedostupné zrádcům ukrytosti:
Tak mé srdce mukou světa spjaté
Hledá skrýše v samotnosti svaté,
Takto po přítulku tajném slídí,
Jako holubice štvaná supem
Nad sebou když svého vraha vidí,
Jemužto má mrzkým býti lupem.
93