VII.
Vysoce učenému pánu
Josefu Jungmannovi,
mému druhdy laskavému učiteli.
(1836.)
I.
Tenkrát když se jasná hvězda skvěla
Na obloze mého života,
A mé nebe hustá mrákota
Tmavým rouchem ještě nepotřelanepostřela,
Abych svého štěstí užil zcela,
Uvedla mne bohů dobrota
K Tobě, a Tvá čilá ochota,
Mistře! vlídným okem na mne zřela!
O jak radostí se duše chvěla.
Když Tvých řečí věhlas, krásota,
Slovem z pravdy útrob v srdci zněla!
28
Tu jen jednu tužbu duše měla,
Jen tu: Aby všecka mladota
Z celé vlasti tebe slýchat spěla!
II.
Aby spěla k Tobě z vlasti celé
Slýchat pravoslavných hovorů,
Aby s věděním i pokoru
Šlechetně kradla od učitele;
Aby dráhou cnosti spěla bděle,
Jdouci ze škol v světa prostoru;
Aby bezpraví a příkoru
A hřích všechen potírala směle.
Aby silná na duši a v těle
Strážila svou českou oboru:
Domu svého uhájila skvěle.
Slovanské duše nejsou z ocele,
České srdce není z mramoru:
Slyšáno Tě, Mistře! – díky vřelé!
29