Věje vítr od západní strany,
Teplý větřík to přes holé lány!
Zda se zapálilo v horských lesích?
Či dvě slunce planou na nebesích;
Že tak horko, větříku, povíváš,
Nivy podzimní teplem odíváš? –
Nezapálilo se v horských lesích,
Neplanou dvě slunce na nebesích;
Žhář oheň tvé rodné město zajal,
A mne do své zhoubné služby najal!
Vrhnul se na moje ústa dmoucí,
A z plamenů uvil věnec žhoucí,
Po královsku město jím okroužil,
Srdce zvonů žalostí roztoužil!
Jeden z nich zalkal pohřebním hlasem,
Naň se mrštil vrah dračím ocasem,
Jím jej kolem do kola ovinul –
Zvon se v stříbrných slzách rozplynul!
Za ním jeho bratři kvílili,
A pak hranu si odzvonili.
Nad Uslavou tichou labuť pěje,
Duše z labutina hrdla spěje;
Věští pěvkyně na svůj hrob zírá,
Pěje a pěje, pějíc umírá!
Pěje a pěje, pějíc umírá! – –
Kde tvůj dům stál – černé spáleniště!
Kde tvé stodoly – pouhé smetiště!
Kde tvoje pole – holé strniště!
Kde tvé sejpky – hnusné popeliště!
Viděl jsem tvou dobrou rodnou matku,
Stála nad popelem svého statku,
Nezoufala sobě, neplakala,
Na tě myslíc zkamenělá stála;
Chumel dýmu kolem ní se vinul,
Leč před dechem mým jak se rozplynul,
Políbil jsem ji ve chmurné čelo,
Pak zmiznuv – nevím co se tam dělo.
Ještě v dáli zaslech( jsem tvé jméno,
Z úst materských bolem vyraženo. –
Vítej roditelský souvěrníku,
Vítej větře, žhárský společníku!
A pak tamo vrať se nad Uslavu,
Nesa jim tam blahověstnou zprávu:
„Zazelenají se vaše pole,
Naplní se perny ve stodole,
Dům pod střechou usměje se rudou,
Zvony lid do chrámu volat budou,
Slavíc pěkné města odrození
Ráno i večer u hlasném znění.
Leč, ach! co poví syn osiřelý,
Rodičům-li k hrobu zvony zněly?!“