Tryzna
za duši básníkovu.1
Báseň na smrt Mikuláše Lenau-a.
Dru. Josefu Čejkovi, Dru. Karlu Vodvářkovi a
Václavu Nebeskému,
přátelům svým a vroucím ctitelům Lenauovým.
Das dürre Blatt leg’ ich dazu,
Des Todes milde Kunde,
Dass jedes Leiden findet Ruh,
Und Heilung jede Wunde.
Lenau.
Již se tedy z úzké svojí skrýše
Onen ujařmený vyrval duch,
Do něhožto z nadpozemské výše
V blažší době věští vstoupil bůh,
Aby v tom svém novém chrámě skvoucím
Tazatelům ozýval se vroucím,
Aby v oné době před zábleskem
Poskytnuté nebem svobody
175
Nových divů ověnčil se leskem,
By dal nové světu důvody,
Že ta blahá víra v božství lidské
Není bludiště jen idyllické,
Ani marné cnosti vnadidlo,
Ani pýchy lidské mamidlo,
Leč že základem je náboženství,
Jehožto jest knězem nejvyšším
Věštec u posvátném důstojenství,
Sousedem jsa bohům nejbližším!
Milostně v tom bytu vyvoleném
Bůh ten zpěvolibý zázračil,
Jedva u prostranství přeplněném
Putujícím chrám již vystačil;
Oni z vlastí blízkých, z končin dálných
K sídlu boha v davech spěli valných
Pod praporcem, pod nímž válčí víra
Duchů všech a srdcí všehomíra,
Jimžto k člověčenstvu láska čistá,
Bez rozdílu jazyků a mravů,
Bez mezníků prostory a místa,
Bez rozkolu rozkolnických stavů,
Odvahu jest vdechla nejstatnější,
By své nedbajíce výhody
Slovem moudrým, snahou nejbdělejší,
Bujné rozsívali zárody
Nebeského daru svobody
176
Na všech stranách, ve všech prostorách,
Byť se jim i světla opřel vrah,
Tady Černoboh, tam Ariman,
Vládce tmy a mrzký noci man!
Znáte zpěvy věštce velebného,
Jenž se této víře světla kořil,
Jenžto ze mramoru germanského
Na základě jejím stavěl, tvořil
Chrám i oltář boha srdce svého?
Píseň jeho arci nešveholí,
Jako mladý křovník v husté chrasti,
Jenžto zpívá o slasti a strasti,
Když jej radost blaží, žalost bolí,
Jsouci veškerenstva bez účasti?
Pěvec tento, sejma struny s lyry
Z beránkových utočené třev,
Zvukem kovaných strun, delší míry,
Na varitě provázel svůj zpěv,
Aby věští zbudil bohatýry,
Aby lásku roznítil a hněv,
Svatou lásku ke cnosti a světlu,
Lásku ke svobodě, světla dceři,
Hněv a válku proti chlapské zběři,
Která mrskající líbá metlu.
177
Znáte pěvce, jenžto Trocnovského
Válku vítěznou pěl hrdiny,
A tou jiskrou ducha plamenného
Srdce zahřál naší družiny?
Vy též znáte hlas ten povýšený,
Co se zoufajících ujal Lechů,
Kdyžto bílý orel zkrvavený
Skryl se tulák pod kohoutí střechu?2
Ejhle, téhož pěvce svatá píle
V písni projevená ohnivé,
V nejbujnější pozdvižená síle,
Sloužila své víře pravdivé,
Jako posvěcenec chrámu Páně,
Jako rytíř dámě zvolené –
Slovem svým a mečem cti jí chráně, –
Jako na dědičném na popluží,
Od roboty vzdálen nucené,
Rolník rodině své milé slúží.
Mnohý básník své mzdy pracovnické
V době nedočkal se jeseňní,
Aniž sklizně svého osení;
Málo který v slávě poetické
Bez koruny skonal mučennické;
Mnohý ztráven svého srdce žárem
Jako Fénix sobě sám byl zmarem,
A jsa odňat smrti – andělem,
178
Věští oheň se svým popelem
Bez kšaftu dal drahé vlasti darem,
Dal svým ctitelům je údělem,
Jakým právě strastná Dejanira
Svého obdařila bohatýra,
Aby v její lásce věrně stál:
On však Centaurovým ohněm splál!
Na kavkazské přikovaný skále
Kořisti své pykal Promethev,
Když mu svatý jestřáb zobák stále
Vtínal do rostoucích znova třev,
Že vzal oheň zpupný svatokrádce
Z dílny tajné boha hromovládce.
Či ten oheň nebeského rodu,
Jenžto v Lenauově srdci plál,
Ač mu udělen byl u porodu,
Černoboha pomstu na se vzal,
Že tu mysl, plnou tvorčí síly,
V prostřed bujarého života,
V nejsvětlejší jasného dne chvíli
Šílenosti jala mrákota?
Čili svodná Víla Poesie
Ducha věštího tmou ovila,
By své lásky tajné mysterie
Zrádným činem sokům ukryla?
A však dítky milosti té vřelé
Nám se na bíledni zjevují,
179
A ve chrámě slávy nezachvělé
Larové ti drazí bytují.
Přejte dítkám slávy nesmrtelné,
Kterouž draze otec zakoupil,
Neb jej z ironie potutelné,
Dřív než ze života vystoupil,
Kletbou šílenosti necitelné
O život již osud oloupil!
Či snad životem to může slouti,
Když se s nejvyššího sřítíc chlumu
Nemůž nijak mysl pozvednouti
Z hloubi necitu a nerozumu?
Čili životem to zváti chcete,
Když ta dušice tmou zasutá
Muří nohou motá se a plete,
Upířice v těle přikutá?
Tak, když Perun ranou svého hromu
Z pevných vyvrátí dub základů,
Omráčenou duši, dlící v stromu
Šílený ďas pojme Dryadu!
A když božskou zdrcený dub střelou
Svaté úcty v lidu nabývá,
K vyšší věru úctě s myslí vřelou
Bratra neštěstí nás vyzývá.
180
Neštěstí ach! hrozné, nevýslovné,
Ježto nemá strasti sobě rovné,
Dlíti v světě mrtev za živa,
Spojená dvou pólův protiva!
A když na Letnice Milostivé,
Čili dříve v ranější té době,
Když se Vesna v první skvěla zdobě,
Vlastovice budíc zimomřivé,
Čisté zřídlo jasné pohody,
Skvělé slunce vzešlo svobody,
Přivítané u svém náhlém zjevu
Sborem plesajících všudy zpěvů:
Pěvec, který příští věstil spásu,
Který v době mnohem časnější
Na peruti písně světější
Zhůru k nebeskému letěl pasu,
Odkud všeho světla pramen plyne,
Z něhož svobody se blaho vine, –
Ejhle, za dnů šťastných téhož času
Lenau3 svého nepozdvihl hlasu.
A když ovšem celé národy
Darům tišily se svobody,
Jeho duch již utkvěl pod porobou,
Jeho tělo pod vazbou a skobou.
A když po smrti jej, po té dvojí,
Z oné smutné skrýše nešťastníků,
181
Ku věčnému vnesli ku pokoji
Rovnoprávně svorných osadníků,
Které sladký spánek vespol kojí
Pod pomníkem jako bez pomníku:
Přátelé hle! jeho nejvěrnější, –
Co se o život dřív jeho báli
V době druhdy jeho nejšťastnější,
Když se ve slávě skvěl nejjasnější,
Nad soupeři na blízku i v dáli, –
Nyní druhu svému pouti přáli,
Ježto vede zhůru do Kanán,
Když je úkol zemský dokonán!
Do té obce duchů pospolité
Boží přenesla jej útrpnost,
A že anděl – strážce v sluji skryté
Opustil jej, opuštěný host,
Smrti – anděl, na peruti hbité
Duši doprovodil na věčnost!
Takto housenka, když z motaniny
Motýlem se vznese na planiny,
V zlatých lístkách štíhlé slunečnice,
Ježto k slunci svoje zdvihá líce,
Nebeskou se rosou napájí,
Věterkové s květem laškujíce
Zvolna odrozence houpají;
182
Motýl pak se na svém zlatém trůně
Blažící tou kojí myšlénkou,
Že již vybřed’ ze své hrobní tůně,
I že darmo nebyl housenkou.
183