IV.
Prosba.
Kterého pak z vás otce prosilby syn za chléb:
zda-li kámen dá jemu? Aneb za rybu: zda-li
místo ryby dá jemu hada? Aneb prosil-liby za
vejce: i zda-li podá jemu štíra?
Lukáš v k. 11. v. 11–12.
Že pak v tomto chrámě starodávném
Vůlí královou jest uchystán,
V chrámě Karlových škol veleslavném
Svatým podobám ten svatý stan,
Soudím, v králově že činu mravném
Nám jest náuky té obsah dán:
Bychom, slovanského pomníc rodu,
Do cizího nezabředli brodu!
Soudím, že ten dar i mistry vzývá
Jinochů nám planě květoucích,
V roli národní že věda živá
Jest jen zárodem žní žádoucích;
Pařiště a sklenník neplodívá
Stohy snopů, zrním kynoucích;
Mudrců pak vrstva nenárodní
Ladem ležící lid nezourodní.
Jazyk mateřský, ten daný bohem
Ráz i výraz matky Přírody,
Nejhojnějším hojnosti je rohem,
Duchovní jest dárcem ourody;
On jest Cyrillem i Pra-Svarohem3
Nad chtivými světla národy!
Cizí řeč je římskou lampou v hrobě,
Která svítí mrtvým jen a sobě.
12
Od milosti k řeči přirozené,
Kterou matka mluví zmilená,
Svatá láska k vlasti drahocenné;
Není dál svým rodem vzdálena,
Nežli v jednom lůně, ze semene
Jednoho dvě dítka zplozená;
To pak víte, že bez lásky k vlasti
Základ vyšších ctností nelze klásti!
Protož toužebný se pohled vznáší
K vám, vy řeči naší zvěstové!
A ty vaše sochy v církvi naší,
Fernandovy přízně svědkové,
Snad jsou národnosti bohdá blažší
V zemi české svatí věštcové;
Snad jsou rukojemstvím darů nových
Z blahodárných rukou Fernandových!
Věnec z olívových ratolestí
Ovíjí se kolem skrání Tvých,
Nebo v míru zakládáš Ty štěstí,
Králi míru-dárce! synů Svých;
Kéž se do tohoto věnce vměstí
Několik též lístkův lípových
Z posvátného Slovanů Tvých stromu,
Pnoucího se kolem Tvého domu!
Hle! jak dítě k otci laskavému,
Tak se národ k Tobě utíká,
Bysi králi, ku prospěchu Svému,
Prospěchu dbal toho jazyka,
Jenž ve hrozných dobách rodu Tvému
Vítězství jest získal všeliká;
Když pak sochy již Tě pozabudou,
Ještě Čechové Tě žehnat budou.
13
A Tvé jméno v řádě vyvolenců
Korunovaných se zaskvěje,
Kteří lavřínových prosti věnců,
Čtvrtých Karlů třeli šlépěje;
Vnukové pak českých pravlastenců,
Vyplněná vlasti naděje,
Zdvihnou Tobě pomník nehynoucí
Z kovu lásky upřímné a vroucí!
1 Volin, staroslavné město Slovanů pomořských, zbořené od Dánův v 12. století.
2 Známo, že Azbukou slove abeceda písma slovanského, cyrillicí nazvaného.
3 Svaroh, Pra-Svaroh, staroslovanský bůh světla. Důležitou stáť napsal o něm J. P. Šafařík v Musejníku r. 1844 str. 483.
J. P. Koubek,
c. k. professor řeči a literatury české na vysokých školách Pražských
a člen sboru musejního pro tuž řeč a literaturu.
E: mk; 2004
14