I. Desine Paule meum lacrimis urgere sepulchrum. Jak kdy slunce nebes báni zlatí,Jedna hvězda po druhé se tratí,Aby jiným světům svítila,K vyšším citům vesmír vábila:Tak vy jasné hvězdy naší vlastiPádíte k pramenům rajské slasti,A ty věnce našich nadějíKvítím umrčím se odějí! –Mnoho blaha odňaly nám hroby,Zkvapna smutné přichvátaly doby;Teď zíráme okem slzícímZa andělem smrti vraždícím.ToběTobě, Českých paní perlo skvoucískvoucí,Kanou na hrob naše slzy vroucí;Tyť jsi byla strážným andělemNad tvým strážícím nás manželem! –Protož tebe Čechů slzy slaví,Proto plynou slzy manžela;Pohled zhůru ale ten Mu praví:Neplačiž! hlas lásky andělaK blažšímu ji zvolal živobytí,Kde s ní nebude víc rozejití;Tam po boku Antonie*) svojíChoť tvá s tebou se též někdy spojí!––––––––––*) Šlechetná, spanilomyslná hraběnka Antonia, Josefina, Ernestýna Kolovratovna-Krakovská † 16. ledna 1837 ve Vídni.[5]