Že to slovo švingulace
Posaváde žádná nace
Ve slovníku nechová:
Předevzal jsem tedy sobě
Vysvětliti v této době,
Jaké porozličné věci
Švingulace znamená.
Slyšte tedy, milí páni,
Jak slovíčko jediné
Slabosti ba hříchy chrání,
Je-li dosti šetrné. –
Co tu bývá někdy hluku,
Jestli že se ku příkladu
Švarný študentíček
Neb praktikant od ouřadu,
Nezpomenuv na košíček,
Zamiluje do dívky!
Slýcháme hned přezdívky.
Jeden řekne: „O ty hejsku,
Tobě holky třeba!
K namlouvání času dosti,
Až budeš mit chleba.“
Druhý zase: „To je bloud!
Zapomene v laskavosti,
Že má brada jeho ještě
S housarami soud.“
Třetí mluví o kytičce břízové.
O lískové masti čtvrtý,
A tak sobě počínají
Co zuřiví chrti.
Nač ty dlouhé protestace,
Kde má věc tak malou cenu?
Nemít chleba a chtít ženu –
To jsou pouhé švingulace!
Jestli že kdo dvě, tři leta
Za dívčinou chodí,
Při čemž ale na procházky
Také jiné vodí –
Tomu zase dají!
„Příklad prý to lásky;
Kde mu dají jíst a pít,
Mate mozek dcerušky,
Že mu bez ní nelze žít,
Byť neměla podušky!
Zatím ale, o ty Bože!
Tudy, tady zas elóže –
Nechci ani vidět!
Takovému ženichu
Dát do věnce řeřichu –
Mohl by se stydět!“
Jaké to zas disertace?
Račte prsoum hovit;
Dívky za nos vodit –
To jsou švingulace!
Nahlédnouti do sklenice
Někdy trochu hluboko:
Hned jsou zase žvatlanice.
„Ten prý trpí na opice,
A jak kráčí široko!
Věru, podivím se tomu,
Trefí-li on k svému domu!“
Když však k hanbě těchto řečí
Domů trefit dovede:
Tu zas teprv žena větří,
Vztekle si naň vyjede:
„Co ty muži ochlastaný,
Jsi oddaný s žbánem,
Že tak trpce vydělaný
Krejcar leješ chřtánem?
Že máš doma ženu, děti,
Na to nezpomeneš, jsi-li pryč;
Co máš shánět od čtyr k pěti,
Chmelíš, by nezbylo nic!“
Nač ty hlučné lamentace?
Hojně pít – je švingulace!
Míti brejle nastrčeny,
Potkat starou tetičku
A jí nedat pozdravení –
O ty milý božíčku,
To je zase neštěstí!
Div že se ta stařena
Mudrováním neztřeští!
„O, však on mě dobře viděl,
Nejsem komár na rose,
Hejsek se jen za mne styděl,
Že má brejle na nose.
Beztoho je na nos lepí,
By to mělo chvalné zdání,
Že je od samého študování
Jako krtek slepý.
Ať se stydí –
Mne tím neošidí!
Nesmekej si, koukej na stranu,
Čím já jsem, tím přece zůstanu!“
Nač takové aklamace?
Nač o ničem zaklábosit?
Dobře vidět, brejle nosit –
To jsou pouhé švingulace!
Bratrem býti někomu
Jednou řečí, jednou vlastí,
Při tom ho však v společnosti
Vidět hlavu hrdě nésti,
Když si mluvu mateřskou
Polámanou německou
Pošetile mastí:
Zas to kalí krev,
Zas to budí hněv!
„Hlehle ctného zábavníka
Našich vnadných krásotinek!
Je to vzácný vědec,
Škoda že je Němec –
Rodem někde z Kateřinek!
Řeknete-li: „Pěkně vítám –“
„Kssamstr Týnr“ odpoví;
Ptáte-li se: „Neprší tam?“
„A klán venik“ prohodí.
Místo pořád říká furt
Místo tamhle praví turt,
Řetězový most
Nazývá on „Kettnbruk“,
A že mívá peněz dost,
Platívá tam dvougrejcarem,
Křičí ale: „Krajcr cruk!“
Nač takové demonstrace?
Míchat do češtiny slova cizá,
Až to jako staré vrata vrzá –
To jsou jenom švingulance!
Navštíví-li kdosi divadlo,
Že byl titul krásný:
„Kyž by se to zpropadlo!“
Slýchám nářek hlasný.
„Co to byly za sliby,
Kus prý nový, se zpěvy,
K tomu zvláštní výjevy,
Kouzelnice, víly;
Tance pak a skupení –
O ty Bože milený,
Mně to vešlo v žíly!
Tohle, jářku, musíš vidět;
Ale – mohli by se páni stydět!“
Zase již ty indignace?
Trus si hanu, jak si trus,
Krásný titul, špatný kus –
To jsou samé švingulace!
Synek, jenž do světa musil,
Aby něco zhlídl, něco zkusil,
Píše o peníze z Prahy:
„Pane otče drahý!
Mám-li se já řádně vzdělávati,
Musím v brzku dále cestovati,
A to sice do Hamburku;
V Lipsku se jen zastavím,
A když se tam zotavím,
Půjdu snad až do Strasburku.
Tam pobudu krátký čas,
A napotom povandruju
Do milené Prahy zas.“
Tatínek, v své radosti
Bohatší než král,
Pošle peněz v hojnosti! –
V Hamburku je bál,
Synáček tam cestuje,
Pije, jí a tancuje;
By však otci v slovu stál,
Popojde sto kroků dál –
A je v Lipsku.
Tam je také bál!
Synáček tam přivandroval,
Pojed’, popil, potancoval;
Že však dal svým známým ruku
Přijít ten den do Strasburku –
Opustí on bál
A jde vandrem dál.
V pravý čas však, totiž časně zrána,
Právě když se otevírá brána,
Octne on se blaze
Zase v Praze! –
Kdyby tak ten otec
Syna svého vandr znal,
Ten by ho as zažehnal!
„Marnotratný synu,
Ty mi nesmíš na oči!
Neseš hroznou, hroznou vinu,
Pomohls mi k nemoci!
Já shromáždím jako včela,
Ty to hltáš jako chrt;
Jaká palčivost to mého čela –
Budu míti z tebe smrt!“
Nač tak dlouhé explikace?
Kapsu tatínkovu drancovat,
By se mohlo tancovat –
To jsou pouhé švingulace!
A tak bych já ještě mnohý,
Mnohý trefný příklad dal,
Běda ale, že jsem se teď
Sám příkladem stal!
Proč? to snadno k pochopení,
A takž volám: „Odpuštění!“
Neb ta moje deklamace
Není nic – než švingulace!