Švingulace.

Josef Burgerstein

Švingulace.
Že to slovo švingulace Posaváde žádná nace Ve slovníku nechová: Předevzal jsem tedy sobě Vysvětliti v této době, Jaké porozličné věci Švingulace znamená. Slyšte tedy, milí páni, Jak slovíčko jediné Slabosti ba hříchy chrání, Je-li dosti šetrné. – Co tu bývá někdy hluku, Jestli že se ku příkladu Švarný študentíček Neb praktikant od ouřadu, Nezpomenuv na košíček, Zamiluje do dívky! Slýcháme hned přezdívky. Jeden řekne: „O ty hejsku, 13 Tobě holky třeba! K namlouvání času dosti, Až budeš mit chleba.“ Druhý zase: „To je bloud! Zapomene v laskavosti, Že má brada jeho ještě S housarami soud.“ Třetí mluví o kytičce břízové. O lískové masti čtvrtý, A tak sobě počínají Co zuřiví chrti. Nač ty dlouhé protestace, Kde má věc tak malou cenu? Nemít chleba a chtít ženu – To jsou pouhé švingulace! Jestli že kdo dvě, tři leta Za dívčinou chodí, Při čemž ale na procházky Také jiné vodí – Tomu zase dají! „Příklad prý to lásky; Kde mu dají jíst a pít, Mate mozek dcerušky, Že mu bez ní nelze žít, 14 Byť neměla podušky! Zatím ale, o ty Bože! Tudy, tady zas elóže Nechci ani vidět! Takovému ženichu Dát do věnce řeřichu – Mohl by se stydět!“ Jaké to zas disertace? Račte prsoum hovit; Dívky za nos vodit – To jsou švingulace! Nahlédnouti do sklenice Někdy trochu hluboko: Hned jsou zase žvatlanice. „Ten prý trpí na opice, A jak kráčí široko! Věru, podivím se tomu, Trefí-li on k svému domu!“ Když však k hanbě těchto řečí Domů trefit dovede: Tu zas teprv žena větří, Vztekle si naň vyjede: „Co ty muži ochlastaný, Jsi oddaný s žbánem, Že tak trpce vydělaný 15 Krejcar leješ chřtánem? Že máš doma ženu, děti, Na to nezpomeneš, jsi-li pryč; Co máš shánět od čtyr k pěti, Chmelíš, by nezbylo nic!“ Nač ty hlučné lamentace? Hojně pít – je švingulace! Míti brejle nastrčeny, Potkat starou tetičku A jí nedat pozdravení – O ty milý božíčku, To je zase neštěstí! Div že se ta stařena Mudrováním neztřeští! „O, však on mě dobře viděl, Nejsem komár na rose, Hejsek se jen za mne styděl, Že má brejle na nose. Beztoho je na nos lepí, By to mělo chvalné zdání, Že je od samého študování Jako krtek slepý. Ať se stydí – Mne tím neošidí! 16 Nesmekej si, koukej na stranu, Čím já jsem, tím přece zůstanu!“ Nač takové aklamace? Nač o ničem zaklábosit? Dobře vidět, brejle nosit – To jsou pouhé švingulace! Bratrem býti někomu Jednou řečí, jednou vlastí, Při tom ho však v společnosti Vidět hlavu hrdě nésti, Když si mluvu mateřskou Polámanou německou Pošetile mastí: Zas to kalí krev, Zas to budí hněv! „Hlehle ctného zábavníka Našich vnadných krásotinek! Je to vzácný vědec, Škoda že je Němec – Rodem někde z Kateřinek! Řeknete-li: „Pěkně vítám –“ Kssamstr Týnr“ odpoví; Ptáte-li se: „Neprší tam?“ A klán venik“ prohodí. 17 Místo pořád říká furt Místo tamhle praví turt, Řetězový most Nazývá on „Kettnbruk“, A že mívá peněz dost, Platívá tam dvougrejcarem, Křičí ale: „Krajcr cruk! Nač takové demonstrace? Míchat do češtiny slova cizá, Až to jako staré vrata vrzá – To jsou jenom švingulance! Navštíví-li kdosi divadlo, Že byl titul krásný: „Kyž by se to zpropadlo!“ Slýchám nářek hlasný. „Co to byly za sliby, Kus prý nový, se zpěvy, K tomu zvláštní výjevy, Kouzelnice, víly; Tance pak a skupení – O ty Bože milený, Mně to vešlo v žíly! Tohle, jářku, musíš vidět; Ale – mohli by se páni stydět!“ 18 Zase již ty indignace? Trus si hanu, jak si trus, Krásný titul, špatný kus – To jsou samé švingulace! Synek, jenž do světa musil, Aby něco zhlídl, něco zkusil, Píše o peníze z Prahy: „Pane otče drahý! Mám-li se já řádně vzdělávati, Musím v brzku dále cestovati, A to sice do Hamburku; V Lipsku se jen zastavím, A když se tam zotavím, Půjdu snad až do Strasburku. Tam pobudu krátký čas, A napotom povandruju Do milené Prahy zas.“ Tatínek, v své radosti Bohatší než král, Pošle peněz v hojnosti! – V Hamburku je bál, Synáček tam cestuje, Pije, jí a tancuje; By však otci v slovu stál, Popojde sto kroků dál – 19 A je v Lipsku. Tam je také bál! Synáček tam přivandroval, Pojed’, popil, potancoval; Že však dal svým známým ruku Přijít ten den do Strasburku – Opustí on bál A jde vandrem dál. V pravý čas však, totiž časně zrána, Právě když se otevírá brána, Octne on se blaze Zase v Praze! – Kdyby tak ten otec Syna svého vandr znal, Ten by ho as zažehnal! „Marnotratný synu, Ty mi nesmíš na oči! Neseš hroznou, hroznou vinu, Pomohls mi k nemoci! Já shromáždím jako včela, Ty to hltáš jako chrt; Jaká palčivost to mého čela – Budu míti z tebe smrt!“ Nač tak dlouhé explikace? Kapsu tatínkovu drancovat, 20 By se mohlo tancovat – To jsou pouhé švingulace! A tak bych já ještě mnohý, Mnohý trefný příklad dal, Běda ale, že jsem se teď Sám příkladem stal! Proč? to snadno k pochopení, A takž volám: „Odpuštění!“ Neb ta moje deklamace Není nic – než švingulace! 21