Deklamovánky a písně (1846)

Josef Burgerstein

Diplomatická verze Ediční verze
DEKLAMOVÁNKY
a
PÍSNĚ od Josefa Burgeršteina.
V Praze. Tisk a sklad Jar. Pospíšila. 1846.
[1] Drahocennému příteli svému Antonínu Ströblovi věnuje spisovatel.

[3]
Bavorské pivo.
Mám-li dívku milovati, Musí býti vlastenkou, S vlastí se buď radovati, Neb s ní sdílet žalost svou; Rovněž nechci žádného Za přítele řádného, Komu řeč a zpěv mé vlasti Nedopřály blahé slasti; Ale stranu piva mám já, páni, Cizozemské přání – Držím totiž s bavorským! Nelekejte se té hořkosti; Nežli řeč svou dopovím, Učiním vám jistě zadosti. Řku-li, že držím jen s bavorským, Milerád i na vše odpovím, V čem je mnozí pomlouvají. Někteří se vymlouvají: „Sotva se dá člověk do pití, Opici hned pochytí.“ [5] Což je opice co zlého? Je-li, ať je z bavorského! – „Opice je klepna, to se ví, Ona živé, mrtvé pomluví.“ Dobře, po bavorsku může klepat, Nebude ji z Čechů nikdo tepat! Neboť řeči té, již ona mluví, Ani rarášek snad nerozumí. Nač se tedy báti opice Z bavorského pokolení? Milí páni, dovolení! Našinec ji mnohem raděj Nežli českou míti chce. Známť já české opice, Které vše, co spatří, Následovat chtějí, Jenom ne tu chvalnou snahu, S kterouž naši pěvci lásku K milé vlasti pějí. Znám já české opice, Jenž se stydí naším českým Jazykem tak tuze hezkým Mluvit k frajlinkám von přeslice – A pak jiných opic tisíce. Bavorského piva nepřátelé 6 Užívají z hany medu, Pravíc, „že se každá žilka v těle Po bavorském křečovitě chvěje – Neduh, kterýž kazí plíce.“ To je křiku! Hoďme se jen v náruč zvyku; Snad ho chtějí žilky ještě více; Neboť, co člověku spásu nese, Po tom on se vždycky třese. Příkladů je do sytosti: Panenky v své nevinnosti, Ba i samé babičky, Třesou se jak hvězdičky. Proč se ale třesou, proč se chvějí? Inu, že se vdávat chtějí! Je-li někde prázdná služba – Aj vy pání milení, To je zase nová tužba, To je zase třesení! Netřesou se jenom žíly, Ale třese se tu více – Ač prý mají vzácné síly – Dvacetníků na tisíce. Páni študiozusové Ti jsou v hospodě jak lvové; Když pak zkouška přitáhne, 7 Tu jim síly upráhne; Tu hned smutně hlavu k zemi nesou, Ve škole se před svým jmenem třesou, A proč? – Bylo v pivě mnoho chvojky? I ne! Bojí prej se ale dvojky! Bavorského piva vzdorec praví, Že prý po něm huba práhne. Ať si uštěpáček táhne; Vlhká huba nevydělá zdraví! Aspoň ten, kdo jazykem rád mrská, Nižádného v řeči nepoprská. Proti lásce ať si stížnost vedou, Tou se práhne více; Příkladů vím na tisíce. Mnohá holka byla jako basička, Teď je jako housle, s tváří bledou, Vyprahlá je z krásoty i masíčka. Mládenec jak obr silný, Ale v lásce trochu pilný, Denně více práhne; Vede-li ho pro výnosnou lásku Dívka květoucí kdy na procházku – Šmytec s sebou táhne. Že se z českého jen nápoje Česká krev zas utvoří, 8 Která pro svou vlast a bratry své Dobrou vůlí zahoří: To je, milí páni, Velmi bludné zdání! Mnohý pije den jak den České pivo, české víno, Láska k vlasti je mu přece sen, Pro ni jednat je mu líno. Kdyby každý, kdo bažanty chutné Z ohrad českých papával, Český národ zastával: Šlo by vlastencům hned méně smutně. Cizí pivo není tedy vinou, Má-li Čech v svých žilách jinou Nežli Karla hodnou krev; Ať si každý pije, co se líbí, Jen když vždy po blahu vlasti cílí, Kterouž hájí mocný lev. Slyším-li kdy zpívat: „My jsme také Čechové, Slavných dědů vnukové, Ctěme to, co oni pili –“ Tu hned počnu zívat! Což pak je nám možno ctíti, 9 Předkové co ctívali? Což pak je nám možno píti, Čechové co pívali? Jindy vařívali pivo pouze Z ječmínku a chmele; Teď nastala o ječmínek nouze, Páni sládci plavou směle V učenosti lučební; Drahý náš pan starý Má teď nález nový. Kdo jen z chmele vařit umí, Je u něho tulipánem; Chytrák vypátral si jinou. On nám vaří se sabínou, S pelyňkem neb enciánem. Páni sládci vědí, Že již síla lidská tratí pínu, Protož také hledí Místo piva vařit – medicinu! Ovšem že snad mnohý křičí: „Voda nebeský je lík, Vodě darujte svou přízeň, Ona hasí lépe žízeň, Kapse nenadělá trampoty; Pivo? – aj to vlejte do boty, 10 Botě slouží k zdraví, Máte-li jí roztrhanou, Pivíčko jí zpraví; Ukažte jen dobrou vůli, V pivě plave dosti smůly – Díry dírami dél nezůstanou!“ Ale ať si křičí, jak si křičí, Vodou ne, jen pivíčkem Bývá člověk slavíčkem. Slavík tluče, slavík pěje, A tak se i s pivem děje; Neb i piva doušek zpívá písně – K tomu známou notou! Začne-li však žena vády přísné, Také počne tlouci – třeba botou; Bavorským pak pivíčkem Uherským se staneš slavíčkem! – Snad mi někdo odsekne: „Hořké pivo, hořký host, Hořkosti mám bez něho tu dost –“ To mě páni nelekne! Hořkost v srdci je věc ovšem zlá, Ale pro žaludek chvalný lík; Kdo se bavorského nadundá, Tomu chutná brambor jako fík, 11 Neboť hořkost v žaludečku tráví. Dostane-li Čech pak pro vlast půtku, Nebo poněmčilce, jak se praví, do žaludku: Bylo by to nepráví, By se velikou Soužit nechal kolikou; Bavorského máz – Ten a každý pravý Slovan z nás, Všecko zlé pak snadno vytráví. 12
Švingulace.
Že to slovo švingulace Posaváde žádná nace Ve slovníku nechová: Předevzal jsem tedy sobě Vysvětliti v této době, Jaké porozličné věci Švingulace znamená. Slyšte tedy, milí páni, Jak slovíčko jediné Slabosti ba hříchy chrání, Je-li dosti šetrné. – Co tu bývá někdy hluku, Jestli že se ku příkladu Švarný študentíček Neb praktikant od ouřadu, Nezpomenuv na košíček, Zamiluje do dívky! Slýcháme hned přezdívky. Jeden řekne: „O ty hejsku, 13 Tobě holky třeba! K namlouvání času dosti, Až budeš mit chleba.“ Druhý zase: „To je bloud! Zapomene v laskavosti, Že má brada jeho ještě S housarami soud.“ Třetí mluví o kytičce břízové. O lískové masti čtvrtý, A tak sobě počínají Co zuřiví chrti. Nač ty dlouhé protestace, Kde má věc tak malou cenu? Nemít chleba a chtít ženu – To jsou pouhé švingulace! Jestli že kdo dvě, tři leta Za dívčinou chodí, Při čemž ale na procházky Také jiné vodí – Tomu zase dají! „Příklad prý to lásky; Kde mu dají jíst a pít, Mate mozek dcerušky, Že mu bez ní nelze žít, 14 Byť neměla podušky! Zatím ale, o ty Bože! Tudy, tady zas elóže – Nechci ani vidět! Takovému ženichu Dát do věnce řeřichu – Mohl by se stydět!“ Jaké to zas disertace? Račte prsoum hovit; Dívky za nos vodit – To jsou švingulace! Nahlédnouti do sklenice Někdy trochu hluboko: Hned jsou zase žvatlanice. „Ten prý trpí na opice, A jak kráčí široko! Věru, podivím se tomu, Trefí-li on k svému domu!“ Když však k hanbě těchto řečí Domů trefit dovede: Tu zas teprv žena větří, Vztekle si naň vyjede: „Co ty muži ochlastaný, Jsi oddaný s žbánem, Že tak trpce vydělaný 15 Krejcar leješ chřtánem? Že máš doma ženu, děti, Na to nezpomeneš, jsi-li pryč; Co máš shánět od čtyr k pěti, Chmelíš, by nezbylo nic!“ Nač ty hlučné lamentace? Hojně pít – je švingulace! Míti brejle nastrčeny, Potkat starou tetičku A jí nedat pozdravení – O ty milý božíčku, To je zase neštěstí! Div že se ta stařena Mudrováním neztřeští! „O, však on mě dobře viděl, Nejsem komár na rose, Hejsek se jen za mne styděl, Že má brejle na nose. Beztoho je na nos lepí, By to mělo chvalné zdání, Že je od samého študování Jako krtek slepý. Ať se stydí – Mne tím neošidí! 16 Nesmekej si, koukej na stranu, Čím já jsem, tím přece zůstanu!“ Nač takové aklamace? Nač o ničem zaklábosit? Dobře vidět, brejle nosit – To jsou pouhé švingulace! Bratrem býti někomu Jednou řečí, jednou vlastí, Při tom ho však v společnosti Vidět hlavu hrdě nésti, Když si mluvu mateřskou Polámanou německou Pošetile mastí: Zas to kalí krev, Zas to budí hněv! „Hlehle ctného zábavníka Našich vnadných krásotinek! Je to vzácný vědec, Škoda že je Němec – Rodem někde z Kateřinek! Řeknete-li: „Pěkně vítám –“ „Kssamstr Týnr“ odpoví; Ptáte-li se: „Neprší tam?“ „A klán venik“ prohodí. 17 Místo pořád říká furt Místo tamhle praví turt, Řetězový most Nazývá on „Kettnbruk“, A že mívá peněz dost, Platívá tam dvougrejcarem, Křičí ale: „Krajcr cruk!“ Nač takové demonstrace? Míchat do češtiny slova cizá, Až to jako staré vrata vrzá – To jsou jenom švingulance! Navštíví-li kdosi divadlo, Že byl titul krásný: „Kyž by se to zpropadlo!“ Slýchám nářek hlasný. „Co to byly za sliby, Kus prý nový, se zpěvy, K tomu zvláštní výjevy, Kouzelnice, víly; Tance pak a skupení – O ty Bože milený, Mně to vešlo v žíly! Tohle, jářku, musíš vidět; Ale – mohli by se páni stydět!“ 18 Zase již ty indignace? Trus si hanu, jak si trus, Krásný titul, špatný kus – To jsou samé švingulace! Synek, jenž do světa musil, Aby něco zhlídl, něco zkusil, Píše o peníze z Prahy: „Pane otče drahý! Mám-li se já řádně vzdělávati, Musím v brzku dále cestovati, A to sice do Hamburku; V Lipsku se jen zastavím, A když se tam zotavím, Půjdu snad až do Strasburku. Tam pobudu krátký čas, A napotom povandruju Do milené Prahy zas.“ Tatínek, v své radosti Bohatší než král, Pošle peněz v hojnosti! – V Hamburku je bál, Synáček tam cestuje, Pije, jí a tancuje; By však otci v slovu stál, Popojde sto kroků dál – 19 A je v Lipsku. Tam je také bál! Synáček tam přivandroval, Pojed’, popil, potancoval; Že však dal svým známým ruku Přijít ten den do Strasburku – Opustí on bál A jde vandrem dál. V pravý čas však, totiž časně zrána, Právě když se otevírá brána, Octne on se blaze Zase v Praze! – Kdyby tak ten otec Syna svého vandr znal, Ten by ho as zažehnal! „Marnotratný synu, Ty mi nesmíš na oči! Neseš hroznou, hroznou vinu, Pomohls mi k nemoci! Já shromáždím jako včela, Ty to hltáš jako chrt; Jaká palčivost to mého čela – Budu míti z tebe smrt!“ Nač tak dlouhé explikace? Kapsu tatínkovu drancovat, 20 By se mohlo tancovat – To jsou pouhé švingulace! A tak bych já ještě mnohý, Mnohý trefný příklad dal, Běda ale, že jsem se teď Sám příkladem stal! Proč? to snadno k pochopení, A takž volám: „Odpuštění!“ Neb ta moje deklamace Není nic – než švingulace! 21
Zlaté časy.
„Staré časy, moudré, zlaté časy!“ Tak se mluví tisíckrát; Věděl bych však milerád, Kde se toho zlata asi, O kterém se pánům zdá, V starých časech hledat má? V mravech čili v umění? V oděvu neb v politice? V hrdinském se-cvičení, Či snad v dobré gramatice? Dejte pokoj svatý! – Čepec býval ovšem zlatý, Ale od čepce až do střevíce, Od klobouku do boty – Bylo holé sprostoty! Kdo před časy psáti uměl, Na toho prý každý čuměl 22 Co na vzácnou učenost. V našem čase písařů tu dost! Skoro každé děcko psáti zná, Jestli tak ne, jak se má – Buď to řečeno jen k jeho slávě – Píše aspoň po rukávě. Ale jestli pak i, páni, znáte, Koho stranu psaní Zvláštně obdivovat máte? Ne snad písaře, jenž v kanceláři Dvacet roků zdarma psali? Ne snad pány, kteří v kalendáři Suchou hubou mokré časy lhali? – Mezi hospodskými hledejte, To jsou oni páni, Kteří posaváde tajemství V rozšířeném písma umělství Mezi sebou chrání; Neboť jedním tahem psáti dvědvě, Nezní vám to podivně? „Ano, ale v starých časech dělalo – Škoda je jich věčná! – slovo muže.“ Po muži se tedy stýskalo? Muž je vám tak vzácný host? 23 Při vojenském stavu je jich dost! Zeptejte se vojína, Co mu to as pomůže, Že ho drží za muže, Když si žínku vzíti A s ní věnce lásky víti Chuďas nesmí – nemůže; Řekneť on vám z plných plic: „Nic a nic, a zase nic!“ Mnohý ctitel starých časů praví: „Jindy, ach to byly zlaté časy, Žítko neslo také jenom klasy, Ale o chléb – žádná nouze!“ Je vám páni o to pouze? I ať slouží k zdraví! Známe my to, známe; Na pytel se bije, Osel se však míní. Příkladů vám dosti dáme: Voda, ta prý zázrak činí – Ale pivečko se pije; Chleba, to prý vzácný dar – Vzácný pán ho nesní za grejcar; Kořalka, ta prý je jed – Zatím chutná jako med; 24 Tanec, ten prý spálí plíce – Zatím bálů víc a více! „Dobře,“ řekne mnohý: „Jak pak stranu síly? Máme-li pak našich předků žíly? Kdo pak asi mezi námi vstane, Aby bez veškeré zbraně To co Bivoj vyvedl? Kdo pak asi jak pan Hynek z Dubu, Onen český velikán, Zdorců naší vlasti sám a sám Zkrotí uštěpačnou hubu? To bývali rekové! Máme síly takové? – Spartánové házívali Děcko, které slabé bylo, Hned jak prý se narodilo, Bez milosti do vody. Oni chtěli míti zdravý ráz, Který snese nehody. O ty milý Bože náš! Kdybychme my dívky slabé Rybám na hody Chtěli házet do vody – Jenom dívky, pravím, slabé: 25 Nestačilo by nám ani Labe! – – „Slabé, slabé“ – to je mudrování! Což pak se kdo bojí, páni? „Ovšem ne, to ani kluk!“ Nuže tedy, nač ten hluk? Má-li matka půtku s dítětem, Jistě že mu hrozí vařečkou; Kluk se porve s děvečkou, Ta mu hrozí chvoštětem A pro křivdu maličkou Často prý i vidličkou. Co ten klučík vystojí? On se přece nebojí! Ani oheň prý ho nelekne! Ač si mnohý křičí: „Ach, Dejte pozor, s ohněm strach; Oheň pálí a dým dusí, Běda tomu, kdo to zkusí –“ Kluk se chytí dýmky směle, Zapálí – a kouří. Ač prý otec proti tomu bouří, Ač prý zprvu v celém těle Osláblost a těžkost zkusí: On vám přece dokáže, Strach že reka neváže, Jeho dým že neudusí! 26 Není důkazů to dosti Chvalitebné síly? A pak dále! Jindy se hoch neženil, Dokud neměl jistoty, Že mu Pán Bůh nadělil Pro ženu i pro děti. Vzít si ženu, když je masa dosti, To jsou kunšty věru malé; Ale – Míti sotva kosti A si přece žínku vzít, Trpět nouzi, ba i hlad, V zimě nosit letní šat, Při tom asi mandel dítek mít: To nedoved, jak nám známo, Z celku dříve žádný, Dílem – jenom Sámo. Kdo měl jindy hojně dluhů, Zdaliž nebyl trápen od neduhů, Obklíčen jsa nemocí, Z které těžko pomoci? Jestli tomu věřitele vůle chtěla, Musil dáti dlužník kabát s těla. Nebyla to bída? 27 Teď se dluhy snadněj hojí, Udělá se krídakřída – Jen když prý to za to stojí! Předložiti více obrazů Co nezvratných důkazů, Že je náš čas zlatý čas – K čemu by to bylo as? Zlatý jest on, plynný však co voda; K pouhynkému poslouchání Je ho, milí páni, Věčná škoda! Zlatý tento čas, Kde se Čech zná k vlasti zas, Kde milostná vláda Mileráda Na pokroky vlastenecké patří: Tento zlatý čas k nám, bratří, Hlasně volá: „Buďte činní Jako národové jiní!“ Čtyry miliony duší, Osm milionů pěstí – Byla by to velká hana, Pak-li že se, jak se sluší, Cesta k slávě neproklestí! 28
Dlouhé vlasy. (Deklamovánka pro ženskou.)
Nemiluji žádnou zášť, Ale že jsou muži korouhev, Která se jen podle větru točí: To se neukryje v lásce plášť; To je, sestry, truchlozpěv, Při němžto nám oči Tuze často slzami se močí. Kdo moc nese, Jistě že se třese! Tak i nás tu popadává třas Nad smělostí mužskou; Přijde ale čas, Že ní hodíme jak prázdnou luskou. Dokaváde milostpáni Sami rulíky a copy nosili, Nebývalo ani zdání, Žeby vlasy pouhé, 29 Když jsou trochu dlouhé, Krátký rozum tvořily. Jak se moří s kostí vrána, Tak se páni s copem mořili; Časně z rána Z lůžka se již vyhoupli, Před zrcadlo předstoupli, Pletli cop a pudrovali, Přitom takto mudrovali: „Tento vlas – a ještě tyto, Práce nesmí býti líto, Má-li z hlavy něco být.“ Co však páni – nevím proč? Kletbu vznesli na vrkoč A radš krátké vlasy nosí: Tuť si leckdy o nás zaklábosí, Že prý vlasů hrdý zrůst Na vtipu nám dělá půst. Jenom zdlouha, milí páni, Ať se naposledy vám Za ten blud a za ten klam Hrana nevyzvání. Jistě není pověst nová, Že již hlava Adamova 30 Vlasy dlouhé nosila. Chce-li někdo pochybovat, Vroucně bych ho prosila Osobu nám pojmenovat, Kteráž za onoho času Na stříž Adamových vlasů Nůžky brousila? A když nůžky nastaly – Komu pak se asi Dlouhorostlé vlasy Chtíc a nechtíc stříhaly? Hříšníkům, vy milí páni! Z pokuty a za pokání! Přitom musil oholený, V dlouhý rubáš oblečený, Před kostelem stát. Máte o tom vědomí? Nehněte vás svědomí? Neb i vás, vy neviňátka, Vídám – ať to řeknu zkrátka – Pro hřích před kostelem stát. Že se ale zločincům až posaváde Vlasy zkrátka oholí, Zajisté z vás každý ví. Či se to snad děje ku parádě? 31 Vímť já, proč si vlasy krátíte! Protože se bojíte, Aby se vám do onoho tónu Nevedlo jak Absolonu! Aby nebylo jen pořád slyšet: Ten a ten zas zůstal viset! Ale krátké vlasy, páni, Ty vás před visením neochrání! Třebas neviseli za vlasy, Visíte přec – a ne jen v půli, Ale od paty až k hlavě Jako na popravě – – Křídou na tabuli! Ovšem, láska dá moc běhání, Tu je obuvů jen trhání, Na to přijde žízeň, V kapse není přízeň: A tuť visíte – o trampoty! Za pivečko, za boty! Věšení – toť vám jde přirozeně! Sotva hezkou dívku spatříte, Již se na ni věsíte – Vidíme to denně. Snad si hlavu holíte, Protože se bojíte, 32 By se mozek nezapařil? Což se ještě nevydařil Z chytrých pánů žádný, Kterýž by ten vítr řádný – Mladých pánů nadýmání – K ochlazení hlavy, Ku prospěchu zdraví Použíti věděl? Snad mi někdo řekne: „Dlouhých vlasů pořádání Béře mnoho času; Já mám jiné zaměstnání, Kdybych na to nepohleděl, Šel by zisk můj k ďasu.“ Což pak není péče o hlavu Hlavní zaměstnání? Nebo jste vy, slavní páni, Dokázati ve stavu, Že vás nechá nebe proto žít, Abyste se starali, Jak je možno koně mít, Dobře jíst a dobře pít; Počne-li však slunce hřáti, Jak se může ve dne spáti? Jestli pak i víte, 33 Proč pan kantor dítě, Kteréž tvrdou hlavu má, Za vlasy rád popadá? A proč asi Mistr učedníka svého, Dbá-li na zdaření jeho, Pilně třese za pačesy? Protože to praxis učí: Má-li z kluka něco být, Tu že musí – ať to mučí – Denně delší vlasy mít; Jak mu trochu vytahá, Hned prej více vtipu má! Že pak dlouhé vlasy Také hodnou sílu dávají, Vzácnou moc že mívají, Poučují staré časy. Samson praští na vrata, Že se zboří komnata, Pak si lehne, trochu spí; Než se ale probudí, Leží vlasy jinde. Jakýž toho konec? Síla uchopila zvonec, Zvonila mu kvinde! 34 Že i nám též divné síly Dlouhé vlasy dodají, Moudří páni jistě uznají. Slunce hřeje-li jen chvíli, Tu vás tíží hned i fráček, Kde z nás mnohá tolik sukní nese, Že se pod ní dlažba třese, A přec lítne jako ptáček. Není-liž to dosti příkladů, Složených jak v drahém pokladu, Převelmi že bloudíte, Kdyžto, páni, soudíte, Že nám dlouhých vlasů hrdý zrůst Na vtipu i síle Přitahuje půst? Nedošla-li jsem však cíle – Což vám ale neradím – Hned vám, páni bludnější, Brejle ještě ostřejší Na nosejček posadím. Hleďte, před námi jde mladý pán, Nese dlouhé vlasy, Kráčí si jak velikán, Pyšní se jak tulipán – Kdo pak je to asi? 35 Uši jeho nespatříte, A tak si snad pomyslíte, Že si před vrzáním Flašinetů chrání Citlivý svůj sluch? Chyba lávky – on je silný duch! Není-li to literát, Přec vám mohu za to stát, Jeho stav že vzácný los, Buď je malíř, nebo virtuos! – Snad se někdo z pánů ptá: „Prosím, nač pak asi K učenosti dlouhé vlasy?“ Proto, jak se zdá, By se proti všedennímu zvyku Řeklo: Více vlny – nežli křiku! 36
Písně.
Nebe.
Jako děcko měl já za to, Oblaka že nebem jsou, Hvězdy, měsíc – ty že zlato, Slunce – koulí plamennou! Že mi hraček bylo třeba Pro nevinnou radost mou, Zvolal jsem já tehdáž k nebi: „Kéž ty hvězdy moje jsou!“ Matinka, jenž při mně stála, Vzdychnutí mé slyšela, Milostně se pousmála, Napotom však pravila: „Dítě, někdy poznáš nebe, Kteréž dvě jen hvězdy má; Oblaží-li láskou tebe, Pak tvé blaho setrvá!“ 37 Že jsem tehdáž nepochopil, Co tím matka říci chce, V myšlénkách jsem oči sklopil, Kde to nebe asi je? Co jsem však zhled’, dívko, tebe, Co jsem zhled’ tvé očičky – Znám je již, to krásné nebe, Znám již ty dvě hvězdičky. Kéž by mi tvé srdce přálo, By se nebe zraků tvých Věčně na mne láskou smálo – Blahem citův upřímných! 38
Mlynářova Pepina.
Co jsem spatřil Pepinu, Mlynářovu dívčinu, Od té doby se mi zhola Před očima hemží kola; Proto snad – že Pepina Mlynářova dívčina. A když si to předrahé Děvče s někým zahraje, Okamžitě cítím v těle, Jak mi to zle hlavou mele, Proto snad – že Pepina Mlynářova dívčina. Jestli já ji dostanu, Všecko dobře zastanu; V ouřadu svém statný stárek, Budu v lásce švarný mládek, Proto snad – že Pepina Mlynářova dívčina. 39 Přezraje-li pšenička, Vypadají zrníčka; Srdce dívčí, to je vřelé: Kdo dřív přijde, dříve mele, To ví každá dívčina – Zvláště z mlejna Pepina! 40
Srdce milenčino.
Bratří, kteří dívky znáte, Povězte mi zde, Kde vy srdce hledáváte U milenky své? Když má milá na mne hledí, Tuť bych na to přísahal, Že jí srdce v očích sedí, Jak by je tam přikoval. Sotva že však promluvila, Již se mi zas zdá, Že to srdce moje milá Na jazyku má. Dostanu-li políbení, Tu bych na to umřít chtěl, Že jsem srdce k podivení Na hubince hledat měl. Jestliže jsem ňádra zočil, Jak se krásně pnou, 41 O život bych v závod kročil, Že tím srdcem jsou. Pak-li mi ta dívka zlatá Ručinku svou volně dá, Zdá mi se to pravda svatá, Že své srdce v dlani má. Při loučení se mi ale Tak zrak pomate, Že shledávám neustále Srdce na patě! - Nebudu-li, bratří, bloudit, Jak se mi ta dívka zdá, Musím o tom srdci soudit, Že je v celém těle má! 42
V nemoci mé dívky.
Věj, ty jemný větříčku, Do italských zahrad, Přiviň kvítí k srdíčku, Napotom se navrať. Navrať se co ambra, Kteráž nervy sílí, Navrať se a zavěj, Kde milenka kvílí! Dej očinkám svitu zas, Tvářičkám však krásy, Ustům popřej stříbra hlas A srdéčku spásy. Věj, větříčku milený, Věj co rajská vůně, Vůkol prosté postýlky, Kde milenka stůně. Až se děvče přemilé Tebou stane zdrávo, 43 Obdržíš ty jediné, Nebešťanské právo. Ptáš se jaké? větříčku! Ejhle práva znaky: Dám-li dívce hubičku – Líbej ty ji taky! 44
Rozmarina.
Když jsem ondy na okýnku Dívky mé zhled’ rozmarinku, Chtěl jsem se již s plesem ptát: Má-li k naší svatbě zvát? Napadl mi mládeneček, Že, když v rakvi leží, Povždy v ruce růženeček S rozmarinou střeží. Jedno kvítí k svatbě, k hrobu? – Dívčino, ach dělme se! Ruka tvá je v blahou dobu, Má pak v rakvi ponese. 45
Slzy.
Oči modré zaplakaly, Že ty oči černé Navzdor slibům tisícerým Nezůstaly věrné. Kdo nad cizí nevěrností Trpké slzy roní, K tomu anděl Páně vděčně Hlavu svoji skloní. Skloní hlavu, schytá slzy V snaze přesrdečné, By je mohl předložiti K trůnu lásky věčné. Kde však oko plakat musí Pro nevěrnost svoji: Tam ten anděl s tváří smutnou Nepohybně stojí. Stojí, stojí nepohybně, Až to oko zkusí: Že se každá nesrdečnost Oplakati musí. 46
Hrobka srdce mého.
Láska má ti věnovala, Dívko, krásné srdce své; Tys mu ránu smrti dala, Nížto kleslo blaho mé. Že jsi se však strachovala Před svědomí plamenem, Rychle jsi je pochovala V hrobu pevném, kamenném! Znám ten hrobec v oné skále, Jest toto, dívkodívko, srdce tvé; Padne se v něj nenadále, Z něho dostat se, jde zle. Že jsi hrobem srdci byla, Duše má ti odpouští; Hleď jen, bys jej vykropila Jednou slzou litosti! 47
Dívce nevěrné.
Zpěvný slavík v srdce háji Přebolestně pěje, Jak by o ztraceném ráji Smutné hlásal děje. Opeřenců vzácné ceny Na sta vůkol skáče, Jen že ona tudy není – Pro kterou on pláče. Ejhle obraz bolu mého, Zatvrzelé děvče! Písně ráje ztraceného Klam tvůj slýchat nechce! 48
Růže a zvonek.
Na kopečku stála růže, Pod ní kvítí vnadného; Vše tu růži milovalo, Jenom ona žádného. Nejvroucněji mezi kvítky, Co jich měl ten kopeček, Miloval však růži krásnou Fialový zvoneček. Pak-li větřík chladný Tílko růže klonil, Hned ten zvonek vnadný Úpěnlivě zvonil; Zvonil, jak by nebe Pohnout chtěl svým hlasem, By se smilovalo Příjemnějším časem. Pak-li růže hlavičku Slunce příliš hřálo, Hned se zase zdálo, Že zvoneček zvonilzvonil, 49 By milostnou rosičku Měsíc s nebe ronil. Zvěděl-li však svými zraky, Že blesk bouře k růži hnal, Zvonil zvonek, aby mraky Zvoněním svým rozehnal. A ta krásná růže Na květoucím kopečku – Ona se jen smála Upřímnému zvonečku. Tu zvoneček umlk’. Přišel ale čas, Kde to věrné kvítko Zazvonilo zas; Zazvonilo naposledy Žalostivě nad miláčkem, Že tu z vroucí, věrné lásky Zvonit musí – umíráčkem! 50
Smutná rada.
Když jsi láskou zahořela, Byla jsi mým sluníčkem; Líbal-li jsem vnadu čela, Stala jsi se měsíčkem; Pak-li jsem já v noční době K spánku klonil hlavu svou, Myslíval jsem povždy sobě, Že jsi mojí hvězdičkou. Zašlo slunce nevěrnosti, Měsíček i hvězda má; Čím se asi nevděčností Nyní stane láska tvá? – Až já budu umírati K zoufalství ctné matičky, Můžeš ty pak plápolati Jemným svitem hromničky! 51
Klam naděje.
Svato-troj’cký kostelíčku, Jak jsem já se těšívaltěšíval, Dokavád jsem při měsíčku Na návštěvy chodíval! Těšil jsem se na faráře, Že se bude pyšniti, Až mu možno u oltáře Zas dvě srdce spojiti. Těšil jsem se na Pepinku, Jak se bude červenat, Až já něžnou holubinku Budu žínkou jmenovat. Těšil jsem se na souseda, Jak se bude usmívat, Že má choť i u oběda Pilně musí kolíbat. 52 O ten krásný kostelíček! Nesmím na něj mysliti: Leč že bude pacholíček Umíráčkem zvoniti. „Bomby, lomby, pojď do jámy!“ Slyšíte to, sousedé? Pán Bůh budiž povždy s vámi, Než vás za mnou přivede. Ty však, dívčí andělíčku, Který v bolu těšíval, Modlívej se v kostelíčku, Kde i já se modlíval. 53 Obsah Stránka Bavorské pivo5 Švingulace13 Zlaté časy22 Písně: Nebe37 Mlynářová Pepina39 Srdce milenčino41 V nemoci mé dívky43 Rozmarina45 Slzy46 Hrobka srdce mého47 Dívce nevěrné48 Růže a zvonek49 Smutná rada51 Klam naděje52
E: lk +lp; 2002 [54]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Pospíšil, Jaroslav
(Tisk a sklad Jar. Pospíšila.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 54

Věnování: Ströbl, Antonín
(Drahocennému příteli svému Antonínu Ströblovi věnuje spisovatel.)