Zlaté časy.

Josef Burgerstein

Zlaté časy.
„Staré časy, moudré, zlaté časy!“ Tak se mluví tisíckrát; Věděl bych však milerád, Kde se toho zlata asi, O kterém se pánům zdá, V starých časech hledat má? V mravech čili v umění? V oděvu neb v politice? V hrdinském se-cvičení, Či snad v dobré gramatice? Dejte pokoj svatý! – Čepec býval ovšem zlatý, Ale od čepce až do střevíce, Od klobouku do boty – Bylo holé sprostoty! Kdo před časy psáti uměl, Na toho prý každý čuměl 22 Co na vzácnou učenost. V našem čase písařů tu dost! Skoro každé děcko psáti zná, Jestli tak ne, jak se má – Buď to řečeno jen k jeho slávě – Píše aspoň po rukávě. Ale jestli pak i, páni, znáte, Koho stranu psaní Zvláštně obdivovat máte? Ne snad písaře, jenž v kanceláři Dvacet roků zdarma psali? Ne snad pány, kteří v kalendáři Suchou hubou mokré časy lhali? – Mezi hospodskými hledejte, To jsou oni páni, Kteří posaváde tajemství V rozšířeném písma umělství Mezi sebou chrání; Neboť jedním tahem psáti dvědvě, Nezní vám to podivně? „Ano, ale v starých časech dělalo – Škoda je jich věčná! – slovo muže.“ Po muži se tedy stýskalo? Muž je vám tak vzácný host? 23 Při vojenském stavu je jich dost! Zeptejte se vojína, Co mu to as pomůže, Že ho drží za muže, Když si žínku vzíti A s ní věnce lásky víti Chuďas nesmí – nemůže; Řekneť on vám z plných plic: „Nic a nic, a zase nic!“ Mnohý ctitel starých časů praví: „Jindy, ach to byly zlaté časy, Žítko neslo také jenom klasy, Ale o chléb – žádná nouze!“ Je vám páni o to pouze? I ať slouží k zdraví! Známe my to, známe; Na pytel se bije, Osel se však míní. Příkladů vám dosti dáme: Voda, ta prý zázrak činí – Ale pivečko se pije; Chleba, to prý vzácný dar – Vzácný pán ho nesní za grejcar; Kořalka, ta prý je jed – Zatím chutná jako med; 24 Tanec, ten prý spálí plíce – Zatím bálů víc a více! „Dobře,“ řekne mnohý: „Jak pak stranu síly? Máme-li pak našich předků žíly? Kdo pak asi mezi námi vstane, Aby bez veškeré zbraně To co Bivoj vyvedl? Kdo pak asi jak pan Hynek z Dubu, Onen český velikán, Zdorců naší vlasti sám a sám Zkrotí uštěpačnou hubu? To bývali rekové! Máme síly takové? – Spartánové házívali Děcko, které slabé bylo, Hned jak prý se narodilo, Bez milosti do vody. Oni chtěli míti zdravý ráz, Který snese nehody. O ty milý Bože náš! Kdybychme my dívky slabé Rybám na hody Chtěli házet do vody – Jenom dívky, pravím, slabé: 25 Nestačilo by nám ani Labe! – – „Slabé, slabé“ – to je mudrování! Což pak se kdo bojí, páni? „Ovšem ne, to ani kluk!“ Nuže tedy, nač ten hluk? Má-li matka půtku s dítětem, Jistě že mu hrozí vařečkou; Kluk se porve s děvečkou, Ta mu hrozí chvoštětem A pro křivdu maličkou Často prý i vidličkou. Co ten klučík vystojí? On se přece nebojí! Ani oheň prý ho nelekne! Ač si mnohý křičí: „Ach, Dejte pozor, s ohněm strach; Oheň pálí a dým dusí, Běda tomu, kdo to zkusí –“ Kluk se chytí dýmky směle, Zapálí – a kouří. Ač prý otec proti tomu bouří, Ač prý zprvu v celém těle Osláblost a těžkost zkusí: On vám přece dokáže, Strach že reka neváže, Jeho dým že neudusí! 26 Není důkazů to dosti Chvalitebné síly? A pak dále! Jindy se hoch neženil, Dokud neměl jistoty, Že mu Pán Bůh nadělil Pro ženu i pro děti. Vzít si ženu, když je masa dosti, To jsou kunšty věru malé; Ale – Míti sotva kosti A si přece žínku vzít, Trpět nouzi, ba i hlad, V zimě nosit letní šat, Při tom asi mandel dítek mít: To nedoved, jak nám známo, Z celku dříve žádný, Dílem – jenom Sámo. Kdo měl jindy hojně dluhů, Zdaliž nebyl trápen od neduhů, Obklíčen jsa nemocí, Z které těžko pomoci? Jestli tomu věřitele vůle chtěla, Musil dáti dlužník kabát s těla. Nebyla to bída? 27 Teď se dluhy snadněj hojí, Udělá se krídakřída Jen když prý to za to stojí! Předložiti více obrazů Co nezvratných důkazů, Že je náš čas zlatý čas – K čemu by to bylo as? Zlatý jest on, plynný však co voda; K pouhynkému poslouchání Je ho, milí páni, Věčná škoda! Zlatý tento čas, Kde se Čech zná k vlasti zas, Kde milostná vláda Mileráda Na pokroky vlastenecké patří: Tento zlatý čas k nám, bratří, Hlasně volá: „Buďte činní Jako národové jiní!“ Čtyry miliony duší, Osm milionů pěstí – Byla by to velká hana, Pak-li že se, jak se sluší, Cesta k slávě neproklestí! 28