Hrobka srdce mého.
Láska má ti věnovala,
Dívko, krásné srdce své;
Tys mu ránu smrti dala,
Nížto kleslo blaho mé.
Že jsi se však strachovala
Před svědomí plamenem,
Rychle jsi je pochovala
V hrobu pevném, kamenném!
Znám ten hrobec v oné skále,
Jest toto, dívkodívko, srdce tvé;
Padne se v něj nenadále,
Z něho dostat se, jde zle.
Že jsi hrobem srdci byla,
Duše má ti odpouští;
Hleď jen, bys jej vykropila
Jednou slzou litosti!
47