Apollonova komedie.
Antickomoderní ballada.
Dobrý je ten Tomáš, sklepník šedých vlasů.
Lituju i směji se mu napolo,
jak mu škodil za nedávných časů
komedií hloupou Apollo.
Bila půldvanáctá. V kavárně juž ticho,
stažné hrdlo plynu sotva dýše.
Tomáš v pološeru hlavou stížil břicho,
zamyslil se, v sny se zabral tiše.
Sní. Na stěně sochy z lesklé sádry stojí:
krásný Apollo s výrazem božským v tváři,
Mars mu naproti hle! ve válečné zbroji,
u prostřed pak věčnou krásou září
Venušino tílko svůdně bujných tvarů.
Dlouho netrvalo ticho. Apollo se klaní
vnadné bohyni a mluví hlasem zvonu:
„Dnes chci být tvým sluhou, čarokrásná paní,
velkáť láska má jak láska milionů!“
Šlehl blesk – ne s nebe – ale z mraků oka
sedícího v důlku Marta zbrojnosného.
Sílu zosobnělou Apoll měl za soka,
nechvěl však se bázní tvora smrtelného.
67
Apollonem byl, a proto jiskra myšlénková
božskou tryskla lebkou okamžitě:
sílu uvrci chtěl dovednosti v sítě.
Proto ku Martovi moudrá vznese slova:
„Mluvíš pohledem. Smír jinak nestane se
nežli soubojem. Kdo vítězem se vrátí,
nesmrtelnou krásu může celovati –
příležitosť k boji okolí nám nese.“
S místa svého Apollo seskočil hbitě,
kulečník si změřil zrakem, mluvil dále:
„Moderního věku kratochvilné dítě,
nesmrtelným bohům k haně služ i chvále!“
A hned na to kule ovečky jak tiché
pažitem zeleným kulečníku běží...
Zápas zahájen, Mars naděje má liché –
běda, běda mu, vyhraje asi s těží –
soudí kule teď – již rozhodnuto zcela:
Apoll vítězem jsa, skočil ku bohyni,
líbal sněžnou šíj i ňadra rozechvělá,
Mars však klnul, že to hřmělo síní. –
Tomáš polekaný oči otevírá,
na Marta se řítí – a již v ruce svírá
tágo mohutné, jímž, ač byl v polospánku,
zlostně rozdrtil nesmrtnou těla schránku
bojovníka Marta. Tisíc kusů letí
hrozným rykem, podlahu teď kryjí.
Tomášek juž procit’. Ó to strašné kletí!
Apollonu však se chechtot v tváři svíjí...
68
Dobrý je ten Tomáš, sklepník šedých vlasů.
Lituju i směji se mu napolo,
jak mu škodil za nedávných časů
komedií hloupou Apollo.
69