Dvé věštců mladých, bohům zasvěcených,
dlí v dumách při paprscích svaté luny;
zář, plodná proroctvími, do vln sklenných
v Nil věčný pátrat mocně vábí juny.
Ta hloub teď průzračna, teď mluví divy;
v ní tajemství snad v jasnou věsť se vtělí,
z ní věštců zrak snad vyzří náruživý,
co němá vůle bohů mlčky velí.
Neb ve svatyně hluché nitře temném
hněv bohů vnuknul bdělých kněží víře,
žeť božství málo ctěno v zjevu zemném,
že chybí v chrámě svaté, božské zvíře.
Jal úžas, jala hrůza duši kněží,
i zpytují, čí pocta v chrámě chybí,
kde čtvernohých i letců tolik střeží;
ký tvor as bohům nad ty všecky libý?
Tu vytržený plápol horování
dva mládce nadchnul; vyšli na výzkumy
v noc věstnou při posvátném luny plání,
i vhroužili se v modlitby a dumy.
Sem předtucha je mocná vedla k Nilu.
Tu v jasných vlnách lesklý kapr plová,
a snítka s dlouhým trnem tkví mu v týlu,
krev z rány se mu prýští purpurová.
„Hle“, věštec praví v zbožném ustrnutí,
„hle ryba ve svém němém utrpení,
jak muka svoje snáší bez hlesnutí, –
zdaž ona v očích bohů svatou není?“
To děl, když jako střela od lučiště
cos kmitlo s břehu do vln, plujíc čile;
to připlavil se rejsek z rákosiště
a rybě na hřbet skočil potměšile.
A v týl jí sedl, zaťal v její skráni
své drobné drápky v nelítostné zlobě,
až tlamkou ostrozubou k pochutnání
jí vykousal a vyssál oči obě.
Zas ani hlásku ryba nevydala,
však sladký výděs prochvěl oba juny!
Zdeť svatost mučednická, dokonalá
jim ozářena božským světlem luny!
Tož spěli k veleknězi s věstnou tuchou,
žeť svatou němá trpělivost rybí;
svou víru zjevili mu prostoduchou,
žeť ryba svatý tvor, jenž v chrámě chybí.
A velekněz se zavřel v chrámu nitru,
tam s nejstaršími kněžími se radí;
pak modlili se celou noc až k jitru,
a modlili se venku věštci mladí.
Když vstalo slunce v lesku božské krásy,
tu rozhrnuly opony se zlaté,
i vyšel z chrámu noční sbor a hlásí:
„Ne ryba, rejsek jest to zvíře svaté!
„Ať hasnou oči, jimiž trpná chátra
chce světlo zřít, jež blaží vyvolence!
Kdo nevidí, víc věří, méně pátrá;
jen v temnu strádat učme oslepence!
„Tvor nízký, dav, ať k světlu práva nemá!
Však rejsek, který oči vyhlodává,
jež opovážně zvedla ryba němá,
ten budiž veleben, a jemu sláva!“
A mladí věštci sklonili svá čela,
jak němí, slepí, tupí pozemšťané;
zvěst slavná po krajích se rozletěla,
a svaté zvíře ctili Egypťané.