Strašáky.
Na veselé, mladé třešni
kývá strašák, mladík dnešní,
vyfintěný, málo k strachu,
jak as myslí jeho druh
rozpřažený dole v hrachu –
pravý starý černobůh.
Onen čistý, z víchů nových,
plný pentlí papírových
na své výši povětrné
kolébá se koketně;
vrabců hejno kol se hrne
lichotíc mu záletně.
[31]
On se čechrá, chlubně šustí,
vzhůru, dolů chochol pustí,
pyšní se, že vrabci spěšně
k němu blíž se slétají,
klovajíce jeho třešně
veřejně i podtají.
Radostí již neodolá.
„Milý brachu,“ dolů volá,
„jak jsi zhyzděn ve svém kroji!
Ubožáku! máš to šat!
Vždyť se tě i ptactvo bojí,
vyhýbá se odevšad.
„Pokroč, brachu, přece s dobou!
Hleď, kdo dospěl dál z nás obou!
Já jsem chlapík pramoderní:
krása s vtipem v souladu!
Ale tací výři černí –
ti jsou ve všem pozadu.“
„Floutku!“ druhý vece v zlosti;
„strašit je mou povinností!
Mou to ctí, ty větroplachu,
když se ptactvo zaplaší!
Strašák jest tu k vůli strachu, –
krása, brachu, nestraší.“
32
„Bloudku!“ volá švihák s třešně,
„pojímáš to prafalešně,
neb dle moderního řádu
u lidí – jen ptej se jich –
strašáky jsou pro parádu,
pro efekt a pro přepych!
„Nuž a krása v době naší
krásou jesti jen, když straší.
Dvě to divné pravdy sice,
mocné však jich proudění:
prvé nejvíc v politice
a té druhé v umění.“
33