Strašáky.

Strašáky.
Na veselé, mladé třešni kývá strašák, mladík dnešní, vyfintěný, málo k strachu, jak as myslí jeho druh rozpřažený dole v hrachu – pravý starý černobůh. Onen čistý, z víchů nových, plný pentlí papírových na své výši povětrné kolébá se koketně; vrabců hejno kol se hrne lichotíc mu záletně. [31] On se čechrá, chlubně šustí, vzhůru, dolů chochol pustí, pyšní se, že vrabci spěšně k němu blíž se slétají, klovajíce jeho třešně veřejně i podtají. Radostí již neodolá. „Milý brachu,“ dolů volá, „jak jsi zhyzděn ve svém kroji! Ubožáku! máš to šat! Vždyť se tě i ptactvo bojí, vyhýbá se odevšad. „Pokroč, brachu, přece s dobou! Hleď, kdo dospěl dál z nás obou! Já jsem chlapík pramoderní: krása s vtipem v souladu! Ale tací výři černí – ti jsou ve všem pozadu.“ „Floutku!“ druhý vece v zlosti; „strašit je mou povinností! Mou to ctí, ty větroplachu, když se ptactvo zaplaší! Strašák jest tu k vůli strachu, – krása, brachu, nestraší.“ 32 „Bloudku!“ volá švihák s třešně, „pojímáš to prafalešně, neb dle moderního řádu u lidí – jen ptej se jich – strašáky jsou pro parádu, pro efekt a pro přepych! „Nuž a krása v době naší krásou jesti jen, když straší. Dvě to divné pravdy sice, mocné však jich proudění: prvé nejvíc v politice a té druhé v umění.“ 33